Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Vejr (* 1939)

• narozen roku 1939 v Roztokách u Jilemnice

• drobní živnostníci

• úmrtí Gottwalda

• škola po roce 1948

• možnosti studií po roce 1948

• rok 1968

• perzekuce po roce 1968

• rok 1989

• utvoření ODS na Slánsku

• III. odboj

• příslušníci III. odboje z Podkrkonoší

• Ústav pro studium totalitních režimů

• únos Prokopa Drtiny

• Jaroslav Grosman

• Pavel Tigrid

• odbojová skupina Tří králů

• František Moravec

• Jindřich Laurych

• František Fara

• Josef Kubelka, duchovní

• Vít Tajovský, biskup

• agenti, chodci

• Stanislav Zindulka, herec

• Ivan Brezina, novinář

• pátrání v archivech

• Společnost přátel Podkarpatské Rusi

Roztocký rodák František Vejr je autorem knihy „Za co, soudruzi, za co?“. Pro svou práci vyhledal a přečetl tisíce stran archivních dokumentů a vyšetřovacích spisů. Jejím námětem jsou tak příběhy konkrétních lidí. Podobné události se sice odehrávaly ve všech českých městech a vesnicích, ale tento region měl to štěstí, že se zde našel badatel, který s neuvěřitelným nasazením obešel všechny pamětníky, objel archivy, vše sepsal a vlastním nákladem vydal.

Na Ďáblickém hřbitově v Praze je pochován Jan Horáček z Roztok u Jilemnice, dozorce z Pankrácské věznice spolu s vězni kterým pomáhal. Jsou to Vratislav Polesný, Josef Charvát, Jaroslav Borkovec, Květoslav Prokeš, Vratislav Janda, Emanuel Čančík a mnoho dalších strávilo roky v komunistických žalářích. Jejich osudy jsou námětem knihy Františka Vejra, jejíž součástí je i DVD namluvené Jaroslavem Grosmanem, jedním z mála, kteří útrapy vězení přežili.

Prezentace knihy proběhla 25. května 2012 v zasedací místnosti OÚ v Roztokách u Jilemnice za velkého zájmu veřejnosti.

Se svým přítelem Josefem Bušákem spolupracoval i na vydání knihy s obdobným námětem o osudech účastníků III. odboje a obětí totality podkrkonošských vesnic Roztok a Kruhu u Jilemnice „150 let kriminálu“.

Obě knihy jsou varováním před totalitními ideologiemi 20. století, nacismem a komunismem.

„V knížce ‚Za co, soudruzi, za co?‘ jsem popsal kus historie naší obce,Roztoky u Jilemnice tak, jak šla podle mne, a tak, jak ji zachytily, nyní již otevřené, archivy Státní bezpečnosti.

Pocházím z rodiny drobných podnikatelů. Měli jsme dvě menší živnosti, hostinec a obchod. Matně si vzpomínám na některé věci, které se týkají politiky. V hostinci jsem dost prodléval, hlavně v zimních měsících, protože tam bylo teplo. Poznal jsem tam celou klientelu návštěvníků. Doba byla taková, že mě jejich rozhovory zajímaly a daly mně velkou školu. Pochopil jsem, že tato léta byla důležitá pro mé směřování v dalším životě, neb jsem se stal předčasně politicky vyspělým, aniž bych si to uvědomoval. Vzpomínám na dvě epizodky z té doby ve škole. Když zemřelGottwald, nelíbilo se mně, že byl vyhlášen týden smutku a já že nemohu jít ani do kina. Kritizoval jsem to slovy: ‚Kvůli Klémovi nemůžeme jít do kina,‘ a hned byla u nás komise. Takových věcí bylo více, ale jednu, kterou jsem už dávno zapomněl, mně připomněli spolužáci mnohem později na třídním srazu, kdy před 1. májem přinesl školník do třídy na stůl vedle stupínku dvě fotografie, Stalina a našeho prezidenta. Když přišla učitelka do třídy, divila se a zeptala se, co to tady dělá. Já jsem řekl: ‚Ty už měli dávno viset.‘ Paní učitelka odpověděla: ‚No tak je pověsíme.‘ To je taková perlička, na kterou moji spolužáci nezapomněli. Rodiče měli strach, byly jsme tři děti, abychom někde něco neřekly a nebyl z toho velký postih, neb doba byla zlá.

Základní školu jsem vychodil v Roztokách u Jilemnice. V tu dobu byla tendence co nejvíce dětí dát na zemědělské školy a učiliště, neb vznikala zemědělská družstva. Tomu jsem se vyhnul a známý mně zajistil práci a vyškolení na obor soustružníka, což mě bavilo. Asi po třech měsících ke mně přišel mistr Diblík a řekl, abych zastavil stroje. Již jsem pracoval na třech. A posléze mně říká, že z jilemnického okresu bylo dáno trestní oznámení na podnik (TOS Vrchlabí), že mě zaměstnávají bez převodu z okresu Jilemnice, a bude je to stát pokutu. A byl jsem bez práce. Vedoucí úřadu práce, paní Stehlíková v Jilemnici trvala na nástupu do zemědělství. V tu dobu jsem proto jel do Prahy na prezidentskou kancelář se stížností, ale ta se dostala zase zpět až do Jilemnice. Protože jsem stále odmítal, tak mě zavolala se slovy: ‚Když vezmeš jedno z těchto tří zaměstnání (horník, kováč, chemik), tak tvůj bratr půjde na automechanika do Hradce.‘ Doma jsem řekl, že to beru, a šel jsem doMeziboří u Litvínova na obor lučebník syntetických paliv pro Stalinovy závody. Aby bratr dostal automechanika. Když ale nastoupil do Hradce, zjistil, že se nejedná o automechanika, nýbrž o opraváře zemědělských strojů. Takhle nás oba dostali. Tato učiliště jsme oba absolvovali. Bratr šel pracovat do traktorky a já do továrny na směnný provoz. Oženil jsem se a pět let navštěvoval chemickou průmyslovku v Mostě. Pookupaci v srpnu 1968 jsem ukončil jeden referát slovy: ‚Rudí bratři, táhněte do svých rezervací,‘ a byl jsem zase bez práce. Napadlo mě jít jedině tam, co jsem dříve odmítal – do zemědělství. Byl to paradox, ale já jiné východisko, jak uživit rodinu, neviděl. Dali jsme inzerát a hledali práci. Nebyla to legrace, neb jsem měl škraloup dost velký. Přijeli jsme do Hýskova a tam se nám zalíbilo, měli tam zrovna křupavé rohlíky a vyhazovali jednu rodinu cikánů z kravína, a tak jsme to vzali. Byli jsme šťastni, že máme práci, a byli jsme tam 10 let. Děti vychodily školu, já tři roky dojížděl doRakovníka, abych si doplnil technické předměty v zemědělství. Ekonomem tam byl Ing. Ferdinand Němec, který ale byl nepochopen pro svoje smělé plány a odešel doŽižic. Za pár měsíců za námi přijela skupinka v čele s Ing. Němcem ze Žižic, no a za půl roku jsme podlehli a odešli se ženou do JZD Žižice. Tady mě zastihla revoluce a od ustavení ODS jsem jejím členem.

Padesátá léta byla nelidská, ale co se ukazuje dnes, tak na lidech napáchala doba normalizace ještě snad vetší škodu, neb něco z té doby jim zůstalo v podvědomí a přešlo na další generace a bude zase trvat generace, než se demokracie usídlí v jejich myšlení.

Setkal jsem se s přítelem, starostou obce Roztoky, Josefem Bušákem, když jsem sháněl informace. Byl to už čtvrtý člověk, kterého jsem oslovil, a ten měl asi jedenáct záznamů od lidí, kteří byli vězněni, nebo od jejich dětí. Na základě toho jsme začali pracovat na knížce ‚150 let kriminálu‘, kterou jsme v roce 2010 vydali. Shodou okolností o popraveném Janu Horáčkovi jsme měli jen jeden odstavec. To mě přivedlo doÚstavu pro studium totalitních režimů. Ochotně mně vyšli vstříc a po prostudování jsme příběh Jana Horáčka do první knížky dali. Po nahlédnutí do svazků jsem byl překvapen, co všechno tam je zachyceno. Každý ten svazek mě poslal dál a dál po osudech lidí z naší vesnice. Ve svazcích popraveného Jana Horáčka jsem narazil v archivu na neodeslaný dopis své ženě a svému synkovi Janovi. Bylo tam i datum narození a za necelé dva měsíce jsem jeho syna našel a dal mu kopii dopisu, který byl psán ráno před popravou a adresován jeho matce.

Nežli jsme vydali první knížku, zdála se mně naše vesnice nějak zakřiknutá. Lidé neznali pravdu. Těžko jsem také nesl, kdyžJaroslav Grosman dostal v roce 2008Řád Tomáše Garrigua Masaryka 3. stupně od prezidenta republiky a vesnice to přijala dost vlažně. To byl další impuls k rozhodnutí shromáždit historické událostí a vydat je knižně, aby se lidé ve vesnici dověděli pravdu, i když mnozí říkali, že nevěří, že se mně to povede. Šel jsem za tím a povedlo se.

První skupinu vedl Jarka Grosman. Jarka převáděl naše lidi do Německa a později dostal úkol odPavla Tigrida, aby dopravil přes hraniciJUDr. Prokopa Drtinu, bývalého ministra spravedlnosti. Ten byl upoután v sádrovém lůžku v nemocnici Na Bulovce a hlídán dvěma ozbrojenci. Převoz autem a dále letadlem ze Slaného do Německa byl zajištěn Bohumilem Slezou, bývalým členemskupiny Tří králů z II. odboje. Bohužel, únos byl dvě hodiny před provedením akce prozrazen. Podrobnosti k únosu a převozu do Slaného k letadlu Dakota se nedochovaly, neb kromě Slezy další členové skupiny podrobnosti z konspirativních důvodů neznali. A Sleza stačil včas utéci za hranice, a tak se nic víc nepodařilo zjistit.

Na Jaroslava Grosmana navazovala další skupina osudů, tu jsem dal do další kapitoly pod názvem ‚Komunisty nezavřeme, ti budou makat jako šrouby‘. To je skupina Karla Horáčka, která převáděla také lidi do zahraničí. Převáděla je přesRosbach, kde měl Karel Horáček svého převaděče. V úsekuTrojmezí, kde je dnes krásná stezka pro cyklisty, převáděl naše lidi ven. Můžu říci, že z naší vesnice je téměř celá školní třída v zahraničí. Nejvíc jich je, protože my jsme byli zemědělská vesnice, v Austrálii. Zhruba jsme napočítali 23 lidí, kteří v cizině dosáhli značných velkých uplatnění. Dva z nich v knížce uvádím, další je těžko dopátrat, kde žijí jejich potomci.

Jedním z převaděčů byl Jindřich Laurych. Patřil do štábuFrantiška Moravce v táboře Válka. Řídil skupinu Karla Horáčka a měl za úkol vytvořit u nás zpravodajskou síť a přitom převádět naše lidi. Laurych odešel do zahraničí, protože tady nemohl dostudovat. V Hradci Králové vystudoval čtyři roky lékařské fakulty. V roce 1948 se sešel v Praze při všesokolském sletu s lidmi, kteří chtěli odejít za hranice. Za to byl zatčen, 11 měsíců vězněn a vyloučen z fakulty. Když dostal povolávací lístek na vojnu, vzal vojenský kufr, rozloučil se s rodiči a odejel do Rosbachu, kde vyhledal Otto Kvasničku, o kterém věděl, že převádí naše lidi. Dostal se ven, stal se členem štábu Františka Moravce, který byl řízenCIC, kde dělal funkci pokladníka a přitom dostudoval lékařskou fakultu a stal se významným kardiologem. Před posledním semestrem v Německu odejel na praxi do USA, tam se po dokončení studia vrátil do státu Illinois, kde si založil lékařskou praxi a svou kliniku.

Velký je také příběh o našem vesnickém lékaři, ve kterém jsem zachytil atmosféru vesnice a jistou demokratičnost a nebojácnost našich lidí. V příběhu rodiny Süssových hrál velkou roli tehdy vedoucí četnictva, slánský rodák, vrchní strážmistrFrantišek Fara, který doktora Süsse podpořil a udržel ve Vrchlabí před odsunem. Vnuk tohoto lékaře, kterého komunisté nakonec stejně zlikvidovali, je dnes starostou této obce.

Situaci zemědělců dokumentuje první knížka ‚150 let kriminálu‘. V knížce ‚Za co, soudruzi, za co?‘ je vylíčen příběh vojína Josefa, který byl přesvědčen, že bude válka a že nemůže bojovat na straně komunistů, a také očekával převrat, a tak zdrhl z vojny a léta se ukrýval ve skrýši statku svého strýce.

V naší vesnici byly tři továrny, dvě bavlnářské a jedna textilní, jejímž majitelem byl Vladimír Svatý, vynálezce tryskového stavu, jehož patent později stejně komunisté nevýhodně prodali Japoncům. Také Sucharda a Václavík vlastnili továrnu a po převratu usilovali pro utvoření strany, které říkali ,Občanská demokratická strana – pro město i vesnici‘“. Chtěli takovou protiváhu rozmachující se KSČ. Vězení se také nevyhnuli.

Kdo ve vesnici také hodně pil krev komunistům, byl náš farářJosef Kubelka. Na hodiny náboženství jsme se těšili, neb kromě bible jsme si užili s ním hodně legrace. A nejen my, ale i babičky v kostele při kázání. Já ministroval a i hrál s ním fotbal. On hrál ale za dospělé. Byl velice malého vzrůstu a říkalo se mu Pepíček. Účastnil se všech akcí ve vesnici, krom komunistických. Chodil na hasičské cvičení, na bály, organizoval ochotníky. Proto musel být zlikvidován. Při pátrání po jeho osudu jsem zjistil, že se stal biskupem a byl nadřízeným iVítu Tajovskému. Vypracoval se tím, že mu komunisté dávali takové farnosti, které se dávaly za trest, a on i tam plnil kostely a lidé za ním chodili. I někteří další věřící dopadli v Roztokách špatně, varhanistka kostela slečna Štěpánková, ač nic neprovedla, byla hned po skončení půlnoční mše na Štědrý večer zatčena přímo na kůru a uvězněna.

Tyto věci, jak se ve mně postupně sbíraly, a které byly později doplněny údaji z archivů, jsem napsal, aby další generace na tuto dobu nezapomínaly. Vydanou knížku jsme uvedli na svět v květnu 2012 za přítomnosti jilemnického rodákaStanislava Zindulky, novinářeIvana Breziny, který pochází z této vesnice, dále zde byla Agáta Pilátová zČeského rozhlasu a obětem přišel zahrát Filip Moravec na kytaru. Jen nejdéle v Roztokách žijící oběť III. odboje Jarky Grosmana připomínala jeho uniforma vystavená na podiu, v které prošel celou Duklu. Byla to důstojná akce, na kterou přišlo asi 150 lidí, a to bylo pro mě velké zadostiučinění, že jsem lidem ve vesnici více otevřel o této době oči.“

Po roce 1989 se František Vejr aktivně věnuje činnosti v různých společenských organizacích. Mimo jiné je členemSpolečnosti přátel Podkarpatské Rusi. S brněnským fotografem Rudolfem Štursou plánují vydání knihy inspirované návštěvou tohoto kraje.