František Vejr

„Po okupaci v srpnu 1968 jsem ukončil jeden referát slovy: ‚Rudí bratři, táhněte do svých rezervací,‘ a byl jsem zase bez práce. Napadlo mě jít jedině tam, co jsem dříve odmítal – do zemědělství. Byl to paradox, ale já jiné východisko, jak uživit rodinu, neviděl. Dali jsme inzerát a hledali práci. Nebyla to legrace, neb jsem měl škraloup dost velký. Přijeli jsme do Hýskova a tam se nám zalíbilo, měli tam zrovna křupavé rohlíky a vyhazovali jednu rodinu cikánů z kravína, a tak jsme to vzali. Byli jsme šťastni, že máme práci, a byli jsme tam 10 let.“

„Nežli jsme vydali (s Josefem Bušákem) první knížku, zdála se mně naše vesnice nějak zakřiknutá. Lidé neznali pravdu. Těžko jsem také nesl, když Jaroslav Grosman dostal v roce 2008 Řád Tomáše Garrigua Masaryka 3. stupně od prezidenta republiky a vesnice to přijala dost vlažně. To byl další impuls k rozhodnutí shromáždit historické událostí a vydat je knižně, aby se lidé ve vesnici dověděli pravdu, i když mnozí říkali, že nevěří, že se mně to povede. Šel jsem za tím a povedlo se.“

„Pocházím z rodiny drobných podnikatelů. Měli jsme dvě menší živnosti, hostinec a obchod. Matně si vzpomínám na některé věci, které se týkají politiky. V hostinci jsem dost prodléval, hlavně v zimních měsících, protože tam bylo teplo. Poznal jsem tam celou klientelu návštěvníků. Doba byla taková, že mě jejich rozhovory zajímaly a daly mně velkou školu. Pochopil jsem, že tato léta byla důležitá pro mé směřování v dalším životě, neb jsem se stal předčasně politicky vyspělým, aniž bych si to uvědomoval. Vzpomínám na dvě epizodky z té doby ve škole. Když zemřel Gottwald, nelíbilo se mně, že byl vyhlášen týden smutku a já že nemohu jít ani do kina. Kritizoval jsem to slovy: ‚Kvůli Klémovi nemůžeme jít do kina,‘ a hned byla u nás komise. Takových věcí bylo více, ale jednu, kterou jsem už dávno zapomněl, mně připomněli spolužáci mnohem později na třídním srazu, kdy před 1. májem přinesl školník do třídy na stůl vedle stupínku dvě fotografie, Stalina a našeho prezidenta. Když přišla učitelka do třídy, divila se a zeptala se, co to tady dělá. Já jsem řekl: ‚Ty už měli dávno viset.‘ Paní učitelka odpověděla: ‚No tak je pověsíme.‘“

„První skupinu vedl Jarka Grosman. Jarka převáděl naše lidi do Německa a později dostal úkol od Pavla Tigrida, aby dopravil přes hranici JUDr. Prokopa Drtinu, bývalého ministra spravedlnosti. Ten byl upoután v sádrovém lůžku v nemocnici Na Bulovce a hlídán dvěma ozbrojenci. Převoz autem a dále letadlem ze Slaného do Německa byl zajištěn Bohumilem Slezou, bývalým členem skupiny Tří králů z II. odboje. Bohužel, únos byl dvě hodiny před provedením akce prozrazen. Podrobnosti k únosu a převozu do Slaného k letadlu Dakota se nedochovaly, neb kromě Slezy další členové skupiny podrobnosti z konspirativních důvodů neznali. A Sleza stačil včas utéci za hranice, a tak se nic víc nepodařilo zjistit.“