František Vejr

„První skupinu vedl Jarka Grosman. Jarka převáděl naše lidi do Německa a později dostal úkol od Pavla Tigrida, aby dopravil přes hranici JUDr. Prokopa Drtinu, bývalého ministra spravedlnosti. Ten byl upoután v sádrovém lůžku v nemocnici Na Bulovce a hlídán dvěma ozbrojenci. Převoz autem a dále letadlem ze Slaného do Německa byl zajištěn Bohumilem Slezou, bývalým členem skupiny Tří králů z II. odboje. Bohužel, únos byl dvě hodiny před provedením akce prozrazen. Podrobnosti k únosu a převozu do Slaného k letadlu Dakota se nedochovaly, neb kromě Slezy další členové skupiny podrobnosti z konspirativních důvodů neznali. A Sleza stačil včas utéci za hranice, a tak se nic víc nepodařilo zjistit.“

„Základní školu jsem vychodil v Roztokách u Jilemnice. V tu dobu byla tendence co nejvíce dětí dát na zemědělské školy a učiliště, neb vznikala zemědělská družstva. Tomu jsem se vyhnul a známý mně zajistil práci a vyškolení na obor soustružníka, což mě bavilo. Asi po třech měsících ke mně přišel mistr Diblík a řekl, abych zastavil stroje. Již jsem pracoval na třech. A posléze mně říká, že z jilemnického okresu bylo dáno trestní oznámení na podnik (TOS Vrchlabí), že mě zaměstnávají bez převodu z okresu Jilemnice, a bude je to stát pokutu. A byl jsem bez práce. Vedoucí úřadu práce, paní Stehlíková v Jilemnici trvala na nástupu do zemědělství. V tu dobu jsem proto jel do Prahy na prezidentskou kancelář se stížností, ale ta se dostala zase zpět až do Jilemnice. Protože jsem stále odmítal, tak mě zavolala se slovy: ,Když vezmeš jedno z těchto tří zaměstnání (horník, kováč, chemik), tak tvůj bratr půjde na automechanika do Hradce.‘ Doma jsem řekl, že to beru, a šel jsem do Meziboří u Litvínova na obor lučebník syntetických paliv pro Stalinovy závody. Aby bratr dostal automechanika. Když ale nastoupil do Hradce, zjistil, že se nejedná o automechanika, nýbrž o opraváře zemědělských strojů. Takhle nás oba dostali.“

„Po okupaci v srpnu 1968 jsem ukončil jeden referát slovy: ‚Rudí bratři, táhněte do svých rezervací,‘ a byl jsem zase bez práce. Napadlo mě jít jedině tam, co jsem dříve odmítal – do zemědělství. Byl to paradox, ale já jiné východisko, jak uživit rodinu, neviděl. Dali jsme inzerát a hledali práci. Nebyla to legrace, neb jsem měl škraloup dost velký. Přijeli jsme do Hýskova a tam se nám zalíbilo, měli tam zrovna křupavé rohlíky a vyhazovali jednu rodinu cikánů z kravína, a tak jsme to vzali. Byli jsme šťastni, že máme práci, a byli jsme tam 10 let.“

„Nežli jsme vydali (s Josefem Bušákem) první knížku, zdála se mně naše vesnice nějak zakřiknutá. Lidé neznali pravdu. Těžko jsem také nesl, když Jaroslav Grosman dostal v roce 2008 Řád Tomáše Garrigua Masaryka 3. stupně od prezidenta republiky a vesnice to přijala dost vlažně. To byl další impuls k rozhodnutí shromáždit historické událostí a vydat je knižně, aby se lidé ve vesnici dověděli pravdu, i když mnozí říkali, že nevěří, že se mně to povede. Šel jsem za tím a povedlo se.“