„Tam byli samí Sověti [učitelé], tam z našich [učitelů] nebyl ani jeden. Ale bylo nás tam čtrnáct kluků. Každý den jsme až do desíti [hodin] byli zaměstnáni. Dřina, úžasná dřina. Večír, když se skončilo, tak ještě opakování v deset hodin večer. No dřina, skutečně dřina. Teď jak se budeme chovat my, když budeme shozený. To znamená, dostali jsme asi pět nebo šest, možná šest nebo sedm úkolů a první bylo co? Kde jsou Němci, jejich postavení a průmysl v Československu. Pak tam bylo, kde se dají zakládat partyzánské skupiny. Pak poslední bylo, jak Němci, ty úřady německé, zacházejí s civilním obyvatelstvem. Pak jsme měli i poznávání výbušnin. Kolik se dá [výbušnin], kdybychom chtěli vyhazovat.“
„Tak jsme dělali zákopy a všechno se připravovalo [na boje u Kurska]. A přišla potom, to bylo myslím v červnu, ta bitva? [V červenci, v červenci.] Co? [V červenci čtyřicet tři.] Jo, v červenci byla. To jsme dělali zase zákopy a [sovětští vojáci] z Rudé armády dělali první a my jsme byli až druhý sled. Nakonec začala bitva a Němci, to bylo hrozný, jak útočili, prostě stříleli vším možným, děla, kanony, všechno se tam mlátilo, tanky střílely, byly vzdálené jeden od druhého maximálně asi do kilometru. Ale Rusové byli v nevýhodě, že Němci měli právě tank Tiger? [Ano, Tiger tam byl.] A ty byly silnější, měly v té době [silnější] pancíř, kdežto Rusové měli kolem šesti nebo osmi centimetrů a proráželi.“
„Prvního října jsem narukoval do Trnavy k první rotě a potom probíhal výcvik a všechno možné, co se týká pěších výcviků. A koncem, asi po čtrnácti dnech, jsme jeli na ostrou střelbu na Orenvás (?). Neznáte to? [Znám, znám.] Znáte to? [Znám, znám. Tam byla veliká letecká střelnice, že ano?] A byl tam i dělostřelecký i pěšáci tam byli. A ve čtrnácti dnech jsem říkal kamarádovi Tondovi Níčů: ,Tondo, co myslíš? Co kdybychom zdrhli ze slovenské armády?‘ Skutečně, uvědomte si, co říkám. On byl pro. Tu dobu se právě vypravovala rychlá divize, která šla na Sovětský svaz a jela na Kavkaz. Tak říkám: ,Hele, když tam bude přes tisíc lidí, tak dva se ztratíme.‘“
„Najednou se ráno kolem šesté hodiny objeví služka. Když nás viděla, začala řvát na plné [kolo] a utíkala za pantátou. Přišel pantáta a říká: ,A co jste zač?‘ Tak jsme říkali, že jsme utečenci z Německa. Taky. Ale nějak se mu to nezdálo, tak říkáme: ,Ale my jsme parašutisté, utíkáme ze Sovětského svazu. Jsme vyslanci ze Sovětského svazu.‘ Tak nás tam okamžitě pohostil. Nechal nás tam usušit, dal nám staré, zatím rezervní šaty a byli jsme tam asi dva dny. Prostě jsme byli utahaní jako kotě. Po dvou dnech jsme se sebrali a šli jsme dál. Dal jsem tomu sedlákovi ještě na památku pětidolarovku s podpisem.“
„Samozřejmě jsem potom žádné zaměstnání nesehnal, tak jsem musel pracovat buď u zemědělců, anebo ke konci jsem dělal v cihelně. V čtyřicátém prvním roce jsem byl nasazen do Německa na práci. A tam víte, jak to vypadalo. To nemá cenu ani hovořit, protože to bylo utrpení. Skutečně. [Kdepak jste pracoval?] Bylo to Malchow-Mecklenburg mezi Berlínem a Hamburkem. Víte, jak s námi Němci zacházeli? Nadávali nám do českých psů a všechno možné.“
Plukovník v.v. Jan Velík se narodil 2. srpna 1921 v Hodoníně, vychodil měšťanskou školu a gymnázium. V roce 1941 byl nuceně nasazen na práce do německého města Malchow v Meklenbursku, odkud se mu však podařilo utéct a přicestoval za matkou na Slovensko. Za trest 1. října 1941 narukoval do trnavské posádky slovenské armády a s rychlou divizí putoval do Sovětského svazu. Na Kavkazu zběhl a přes Krym se dostal k Rudé armádě, do které 1. března 1943 vstoupil a s níž se zúčastnil tankové bitvy u Kursku. V lednu 1944 vstoupil v Usmanu do tvořícího se 1. československého armádního sboru, byl zařazen do 2. paradesantní brigády a prodělal výcvik v Jefremově a v Proskurově. Poté byl vybrán do roty zvláštního útvaru, absolvoval v Moskvě zpravodajskou školu a byl zařazen do sovětského výsadku STAS. V únoru 1945 byl vybrán k výsadku do oblasti Devíti skal, byl však vysazen na Jindřichohradecku. Po příchodu na místo určení navázal spojení s partyzánskými skupinami a v těchto místech se také dočkal konce války. V roce 1949 byl vyhozen z armády, pracoval jako soustružník, v ČSAD, dělal skladníka, ekonoma a samostatného referenta. Na protest proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 vrátil svá sovětská válečná vyznamenání. Do své smrti 13. března 2016 žil ve Svrtace.
