Josef Veltruský

„Bylo to tady taky, házeli tady takový bombičky. A já byl někde venku a už domů jsem nedoběhl, tak jsem se tam schovával u vrat takových a ono to padalo a bylo to takový posetý na tom Mělníku. A když to skončilo, tak jsem utíkal domů a koukám, hledám maminku a nikde jsem ji nemohl najít. Tak na dvorečku a teď ji slyším naříkat. A vrátím se k tý kozičce, ona byla u tý kozičky a tam prostě s ní byla a čekala, až to přejde. Já ji povídám: ,Pojď už ven, vždyť je konec.‘ Tak tam brečela, no.“

„Bylo nám řečeno, co jako máme dělat, tak my jsme byli nejdřív teda v tom Kamenickým Šenově. Tak jsme chodili po barákách a tam jsme to všechno budili, kde ty Němci teda byli. Tam jsme jim říkali, aby si zabalili 30 kilo na osobu, teď nevím, jestli 30 nebo 35, ale to už nevadí. To už je jedno. No, a za hodinu, že mají být na tom náměstíčku v tom Kamenickým Šenově, že budou odsunutý. Tam už byl připravený žebřiňák takovej, asi dva tam byli tenkrát. No, a tam prostě ty lidi se tam shromáždili, ty Němci teda. No, a my jsme odtamtud… no, taky jsme si vyslechli německý takový nadávky asi, možná to byly takový, my jsme moc německy neuměli. Bylo to takový dost drastický. Ovšem nedalo se nic dělat, my jsme jako vojáci prostě museli poslouchat. Ale ono jinak by to asi taky nedopadlo, protože zase ty lidi, co zkusili v tom zabraným, ti naši Češi, co museli odtamtud utíkat, tak si zkusili taky svoje.“