Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Mgr. Jaroslav Veselý (* 1944)

• narodil se 29. ledna 1944 v Jičíně

• otcovi bratři Václav a Erezim Veselí sloužili v letech druhé světové války jako letci u RAF

• v srpnu 1968 se hlásil do kasáren a psal nápisy proti okupantům

• vystudoval pedagogickou fakultu v Hradci Králové a dálkově práva

• pracoval jako středoškolský učitel v Kopidlně

• působil na Okresní prokuratuře v Jičíně v oblasti sportu a mládeže

• jeho sestra a dva bratranci emigrovali

• v roce 1989 se zapojil do protestů v Jičíně

• založil Občanské fórum na soudu v Jičíně

• spoluzaložil festival Jičín - město pohádky

Jaroslav Veselý neměl v očích komunistů dobrý kádrový profil. Jeho dva strýcové odešli po německé okupaci do Anglie a létali s RAF. Po roce 1948 jeden z nich emigroval, což mělo dopad na zaměstnání Jaroslavova tatínka, doktora práv, kterého překládali z místa na místo. Jaroslav sám nemohl studovat gymnázium ani univerzitu, kterou si přál.

Při okupaci Československa v roce 1968 vyráběl plakáty a psal po Jičíně nápisy proti příchodu vojsk. Dokonce se šel naivně hlásit do kasáren k obraně své vlasti. Jako ostatní obyvatele Jičína ho šokovala smrt kamaráda, kterého zastřelil opilý polský voják. Jeho sestra v sedmdesátých letech emigrovala i se svou rodinou do Kalifornie a on ji viděl znovu až po sametové revoluci.

Dobu normalizace mu dělalo snesitelnějším členství v nejrůznějších sportovních uskupeních. Od mládí se totiž věnoval mimo jiné basketbalu a lezení po skalách. V těchto komunitách si člověk mohl dělat z režimu legraci a brát věci s rezervou, aniž by ho někdo udal. Podílel se na organizování protestních shromáždění v Jičíně v listopadu 1989. Se svými dvěma dětmi chodili psát v noci protikomunistické nápisy. Založil Občanské fórum na soudě v Jičíně.

 

Dětství jako z knížky Bylo nás pět

Jaroslav Veselý se narodil 29. ledna 1944 v Jičíně do rodiny právníků. Dětství prožil v Novém Městě, což byla část Jičína oddělená řekou Cidlinou od Starého Města. Žili ve zvláštním společenství, které pamětník přirovnává ke knize Bylo nás pět od Karla Poláčka. Vypráví, že mezi staroměšťáky a novoměšťáky probíhaly bitvy. Jeho maminka poprvé překročila řeku Cidlinu, až když šla do gymnázia, tak odloučená enkláva to byla. „Žila svým vlastním životem, spíše venkovským, zatímco zbytek žil typickým maloměstským způsobem života,“ vzpomíná Jaroslav.

Základní škola, kterou navštěvoval, neměla tělocvičnu, ale sportu se věnovali venku. Po jejím dokončení se hlásil na místní gymnázium, kde ho odmítli. Až později zjistil, že důvodem byli bratři jeho tatínka, kteří oba za války působili jako západní letci, což byla kádrová závada. Nakonec vystudoval gymnázium v Hradci Králové. Dostal se do třídy zaměřené na francouzský jazyk, kam nikdo nechtěl. Z obdobných důvodů ho po maturitě nepřijali na filozofickou fakultu. Šel tedy na pedagogickou fakultu do Hradce Králové, kterou roku 1964 úspěšně dokončil. Pracoval pak až do roku 1976 jako středoškolský učitel na Zahradních školách v Kopidlně, kde založil Běh 17. listopadu.

 

Své strýce obdivoval jako hrdiny

Jak již bylo zmíněno, bratři Jaroslavova tatínka se rozhodli po německé okupaci v roce 1939 opustit svou vlast a jít ji bránit jako letci do Velké Británie. Mladší Vlastimil bojoval v 68. noční stíhací peruti, kde měl i velitelskou funkci. Po změně režimu ho prezident Václav Havel povýšil na generála. Starší Erazim létal v 311. bombardovací peruti jako navigátor. V roce 1943 ho sestřelili Němci. Jeho posádka přistála v moři a on padl do zajetí. „Poté, co Němci poznali, že jsou Češi, poslali je na Pečkárnu a označili jako zrádce říše,“ vypráví pamětník. Osvobození Američany se Erazim dočkal v roce 1944 ve vězení Colditz.

Oba strýcové museli po roce 1948 opustit armádu, Vlastimil emigroval do Velké Británie a později do Austrálie. „Museli jsme zdvořile žádat, abychom si s ním mohli psát,“ vzpomíná Jaroslav. „Viděl jsem se s ním jako malý kluk, když mi byly čtyři roky a poté až v Austrálii, kde jsem ho konečně mohl po roce 1989 navštívit.“

Fakt, že oba bratři bojovali na Západě a jeden z nich tam poté emigroval, měl dopad i na rodinu Jaroslavova tatínka. „Samozřejmě byl otec považován za politicky nespolehlivého, byl několikrát překládán, několikrát vyhozen z justice, takže musel měnit místa svých povolání.“ Pro rodinu to nebylo příjemné, tatínek často nebyl doma a maminka byla na děti sama.

 

Jak se zrodil festival Jičín - město pohádky

Rok povinné vojenské služby strávil Jaroslav v Brně, kde si užil sportovních i kulturních možností velkého města. Přestože složil důstojnické zkoušky, zůstal z kádrových důvodů pouze četařem. Dálkově vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. V roce 1976 přijal místo na Okresní prokuratuře v Jičíně, jeho specializací byla oblast rodiny a mládeže. V roce 1990 byl za Občanské fórum zvolen místopředsedou okresního národního výboru. Na starosti měl školství a kulturu, která „ho asi bavila nejvíc“, jak poznamenává. S kolegou Jaromírem Gottliebem založili festival Kubínův Jičín, „což byl takový předstupeň na Jičín - město pohádky“, ze kterého se stal velmi úspěšný festival. Ve spolupráci s městem Frýdlant stál Jaroslav u zrodu Valdštejnských dnů v Jičíně. Na okresním úřadě pracoval v různých pozicích až do roku 2001. Jako právní dozor působil Jaroslav ve správní radě na Ministerstvu vnitra České republiky, v roce 2005 byl právníkem na Ministerstvu pro místní rozvoj České republiky.

 

Sport mu pomáhal přežít ponurou atmosféru normalizace

Jaroslavovo mládí bylo protknuto sportem. Hrál fotbal, hokej a hlavně košíkovou, kterou se naučil v Hradci Králové. Tam hrál za Slávii, jezdil na zápasy a v roce 1965 založil oddíl v Jičíně. Směli hrát v budově místního gymnázia, protože roznesli školníkovi po celé budově uhlí. 

Několik let sám hrál, později se stal trenérem. Oddíl minižákyň dovedl až do dorostenecké ligy. Protože vybavení nebylo v menších městech příliš dobré, napadlo ho napsat do západního Německa, aby jim po olympiádě poslali dva ohrané míče. Výsledkem byly dva úplně nové basketbalové míče.

Kromě zmíněných sportů měl jako každý Jičíňák rád Český ráj a skály a byl členem horolezeckého oddílu. Vzpomíná, že díky sportovnímu prostředí pro něho byla i šedivá normalizace snesitelnější. Pohybovali se v něm lidé, kteří si z režimu uměli udělat legraci a nedonášeli na sebe.

 

Po střelbě zůstali v Jičíně dva mrtví

Jeho otec mohl roku 1968 poprvé vycestovat do Anglie, kde žil v emigraci jeho mladší bratr Vlastimil. „Když otec přijel zpátky, tak říkal: ‚Situace není dobrá, okolo hranic se stahují ruská vojska.‘“ Jaroslav se sestrou nevěřili, že by k okupaci mohlo dojít. Když vojska zemí Varšavské smlouvy vstoupila na území Československa, šel se hlásit do kasáren. Jakkoli to může znít absurdně, myslel si, že budeme bojovat, přestože každému bylo jasné, že se proti tak obrovské přesile bojovat nedá.

Do Jičína přijeli ozbrojení polští vojáci a Jaroslav vzpomíná, že místní lidé jim nechtěli dát vodu a velitel kasáren jim odmítl otevřít bránu. Usadili se proto kousek za městem. Jejich pobyt bohužel přinesl tragickou událost. Jaroslav smutně vypráví o bratrech Veselých, v jejichž sousedství vyrůstal. Byli čtyři a jeden z nich měl i stejné křestní jméno jako pamětník. Byl to právě on, Jaroslav Veselý, kterého na Letné v roce 1968 zastřelil opilý polský voják. Incident se odehrál 7. září 1968, polský voják byl Stefan Dorna, zastřelil také Zdenu Klimešovou.

Během dramatických událostí nezůstal Jaroslav sedět doma. „Se sestrou jsme kreslili plakáty v ruštině, rozvěšovali jsme je, psali jsme ruské nápisy o tom, že to jsou okupanti, že stříleli i do dětí,“ živě si vybavuje. Sami přitom zažili nebezpečný okamžik, kdy se k nim po vyvěšení plakátu blížila kolona vojáků se samopaly. Nevěděli, co se bude dít a měli strach. „Naštěstí nás minuli, ale je fakt, že na jiných místech v Československu stříleli.“ Lidé na Jičínsku včetně pamětníka s jeho sestrou houfně zamazávali cedule a ukazatele směru, aby kolony vojáků zmátli. Rok 1968 byl pro Jaroslava mementem a po mnoha letech a sametové revoluci si opravdu cení toho, že může žít ve svobodné zemi.

 

Prověrky a emigrace sestry

Když bylo jasné, že vojska jen tak neodejdou a lidé postupně přestali protestovat, přišly na řadu prověrky v zaměstnání, které se nevyhnuly ani pamětníkovi. V jeho hodnocení stálo, že „měl diferencované postoje a některé nejasnosti, žáky však v záporném smyslu neovlivňoval“, což mu přišlo úsměvné, učil totiž tělesnou výchovu a přírodopis.

Vybavil si také známého, který prověrkovou komisi požádal, aby si společně zazpívali Internacionálu. Členové komise znali jen první sloku a on zpíval dál sám. Když dozpíval, řekl: „Vy mě nemáte co prověřovat!“

Jaroslavova sestra se roku 1969 dostala na stipendium do Anglie, kde studovala psychologii. Nakrátko se vrátila a emigrovala znovu i se svou rodinou přes Švýcarsko do Kalifornie, kde se věnovala své profesi psycholožky. Pamětník o jejích plánech věděl: „Loučili jsme se docela těžce, ona věděla, že mi asi způsobí nesnáze, ale šla za hlasem svého srdce.“ Nikdo ho kvůli setře nevyslýchal, ale musel sdělit zaměstnavateli, že si s ní dopisuje. Osobně se znovu viděli až po sametové revoluci.

 

Sovětský svaz nám nepomáhá

Pamětník si vybavil několik zážitků, které ilustrují dobu komunismu a atmosféru, ve které lidé žili. První z nich se odehrál, když byl ještě chlapec. V té době byla čest, že někoho přijali do Pionýra, on ale do této organizace vstoupit nechtěl. Přesto musel nastoupit v bílé košili do řady v tělocvičně. Paní učitelce říkal, že nechce, protože věděl, že šátek stejně nedostane. Ona mu ovšem odvětila: “Veselý, ty tam půjdeš!“ Podle Jaroslava chtěla zkrátka před ostatními ukázat, že je „vyvrhel“ a že si šátek nezaslouží. Zástupným problémem bylo, že zlobil, což nijak nepopíral.

Jeho sestra dostala pionýrský šátek napoprvé. Pamětník jí ho vzal a vysmrkal se do něj. „Ona strašlivě brečela, protože tehdy ještě všemu věřila a já jsem jí způsobil malý psychický šok,“ dodává Jaroslav. Později vystudovala psychologii a emigrovala do Spojených států Amerických.

Po mnoha letech, když už byl ženatý a měl rodinu, povídal jednou jeho syn dětským hláskem: „Sovětský svaz nám pomáhá.“ Tuto informaci se jako malý žáček dozvěděl ve škole. Jaroslav „se rychle očima dohodl s manželkou, vzali si ho trochu stranou a řekli mu: „Milý Dane, Sovětský svaz jsou okupanti, jsou to naši nepřátelé, nepomáhá nám. Paní učitelka ve škole vám lže.“ Věděl, že to bylo trochu odvážné, protože malé děti často jinde vyprávějí, co rodiče doma říkali. Zároveň ale cítil, že to musí udělat a nikdy nelitoval.

Jeho dceři se stalo totéž, co jemu před lety. „Komunisté jí dali naprosto absurdní a nelegální razítko N, že nesmí studovat, přestože měla výborný prospěch a přestože vedla žáčky v basketbalu, a tedy se takzvaně angažovala. Nechali si poradit a poslali ji pracovat do Prahy do knihovny. Díky pražskému hodnocení se potom dostala na filozofii a vystudovala již ve svobodné době.

 

V roce 1989 cítil svobodu a uvolnění

Rok 1989 pamětník prožíval s velikým štěstím. Během listopadu se vyskytl v Praze a k této době se vázala nezapomenutelná historka, kdy náhodou zahlédl, jak ve výloze v televizi vysílali projev Milouše Jakeše. „Cítil jsem tam takovou svobodu a uvolnění, protože ten projev byl natolik slabomyslný a stupidní, že dvacet až třicet lidí se nás hlučně smálo,“ vyprávěl.

V Jičíně se lidé scházeli u kašny na tehdejším Gottwaldově náměstí. První, kdo vylezl na kašnu, byl JUDr. Jan Kazda, bývalý spolužák pamětníkovy matky z právnické fakulty, který se představil a řekl, že podepsal Chartu 77. Jaroslav založil Občanské fórum na soudu, kde pracoval. Vybavuje si, že stávkovat šli jen tři, protože hodně lidí se ještě dost bálo. Na pravidelných schůzkách se domlouvali, kde bude jaké shromáždění, co se bude kdy tisknout. Kritickou dobou byl podle Jaroslava prosinec 1989, ale díky zapojení studentů se vše vyřešilo. Docházelo i k absurdním situacím, kdy například ředitelka gymnázia odmítla pustit delegaci studentů, ve které byl její vlastní syn.

On sám rád vzpomínal, jak se do dění zapojil i se svými dětmi, když společně malovali po Jičíně nápisy. „My jsme vstávali asi v půl čtvrté ráno. Pamatuji si přesně, že napadl sníh. Já jsem si předtím připravil barvu, smetáčky a lopatku.“ Jeden z nich šel první, uprostřed druhý nesl kyblíček s barvou a třetí zametal stopy ve sněhu. Vytvořili například nápis na okresním úřadě „Končit, Miloši!“. „Co bylo kuriózní, že na vodárenské věži u rybníka moje sestra napsala v roce 1968 nápis ‚Dubček‘ a moje dcera pak o tolik let později nápis obnovila.“ Více než nápisy samotné pro něho bylo důležité, že si s dětmi navzájem dali najevo své postoje a prokázali si důvěru.

Jaroslav byl zvolen místopředsedou okresního národního výboru. V budově ještě jako by vládl komunistický duch a lidé „se velice bedlivě rozhlíželi, než přišli ke mně do kanceláře, jestli se někdo nekouká.“ Atmosféra se ale postupně uvolnila i v Jičíně a lidé přestávali mít strach. Bylo to citelné především po odchodu sovětských vojsk z města, kterého se pamětník nemohl dočkat.

 

To se přeci nesmí, bál se tatínek

Přestože se z revolučních událostí radoval, měl i jednu smutnou vzpomínku. Doma vždy tajně poslouchali Hlas Ameriky, okna musela být zavřená. Hlásila tam i manželka jeho bratrance Milana Palce, který emigroval. Používala své jméno za svobodna, aby příbuzné v Československu neohrozila.

V roce 1989 přišel jednou Jaroslav domů, „okna byla dokořán“ a on „pustil naplno Hlas Ameriky“. Jeho tatínek, který byl starý a společenské změny již nedokázal plně vnímat a pochopit, „ho ponoukal, ať zavře okno, že to se přece nesmí“. Pamětníkovi bylo velmi líto, že si zaslouženou svobodu nemohou vychutnat společně.

Mladé generaci by rád vzkázal, ať je klidně kritická, ale i uvážlivá a svobodná, aby nesla dál ideály, za které naši předci bojovali. Jeho životním mottem je citát ze Shakespeara: „Jsme z látky, na které lze vyšívat sny. Život náš je ostrůvek ve spánku.“