"Nerad vzpomínám na jednu učitelku, která mě nutila, abych v bílé košili nastoupil do tělocvičny a ostentativně jsem nedostal pionýrský šátek. Myslím, že oficiální důvody byly, že jsem v uvozovkách 'zlobil'. Já jsem jí říkal: 'Paní učitelko, já tam do té řady nastoupit nechci.' Ona mi velmi imperativním způsobem říkala: 'Veselý, ty tam půjdeš!' V závorce tím bylo myšleno: 'Aby všichni viděli, jaký jsi vyvrhel z buržoazní rodiny a ještě ke všemu oba strýcové západní letci.' Tak jsem si to už i tehdy vyložil."
„To byla opravdu moc pěkná historka. My jsme vstávali asi v půl čtvrté ráno. Pamatuji si přesně, že napadl sníh. Já jsem si předtím připravil barvu, smetáčky a lopatku. Dcera už byla devatenáctiletá, syn byl čtrnáctiletý. Jali jsme se po Jičíně psát nápisy. Šli jsme směrem do lipové aleje. Nejdál jsme psali, tam byla budka tabáku. Pak jsem psal nápis na okresním úřadě 'Končit, Miloši!'. Rozdělili jsme se jako trojice. Jeden šel první, uprostřed druhý s kbelíčkem a třetí zametal stopy ve sněhu. Co bylo kuriozní, že na vodárenské věži u rybníka moje sestra napsala v roce 1968 nápis 'Dubček' a moje dcera pak o tolik let později nápis obnovila.“
„Vzpomínám také na situaci, kdy syn, jako malý žáček, jednou říkal dětským hláskem: 'Sovětský svaz nám pomáhá.' Což mu říkali ve škole. Já jsem se rychle očima dohodl s manželkou, vzali jsme si ho trochu stranou a řekli jsme: 'Milý Dane, Sovětský svaz jsou okupanti, jsou to naši nepřátelé, nepomáhá nám. Paní učitelka ve škole vám lže.' Bylo to přeci jenom trochu odvážné od rodičů, protože, jak víte, děti v určitém věku jsou povídavé, ale tehdy jsem cítil, že to musím udělat.“
„Já jsem se samozřejmě cítil být vojákem, a ač to je absurdní, šel jsem se hlásit do kasáren, protože jsem myslel, že budeme bojovat, přestože každému bylo patrné, že se bojovat nedá proti tak obrovské přesile. Vrátil jsem se domů k rodičům. Já už jsem tehdy žil v jiné části města. Se sestrou jsme kreslili plakáty v ruštině, rozvěšovali jsme je, psali jsme ruské nápisy o tom, že to jsou okupanti, že stříleli i do dětí. Ty plakáty byly později v jedné výstavě v muzeu, mezi nimi byl i jeden z našich plakátů na Bahně. Tehdy sotva jsme pověsili plakát, blížila se kolona vojáků se samopaly. Já jsem tehdy použil sprostého slova a řekl jsem: 'Sestro, je to v…' a myslel jsem si, že budou střílet po nás. Naštěstí nás minuli, ale je fakt, že na jiných místech v Československu stříleli. Stříleli, jak jsem říkal, i po dětech. Ptali se lidí na cestu a lidé tady houfně zamazávali ukazatele směru, zamazávali cedule, což jsem já dělal se svou sestrou a spoustou lidí taky, jmenovitě jsme to dělali tady na Letné. Bílým vápnem jsme zamazávali ukazatele směru a psali jsme, taky vápnem, různé nápisy v ruštině.“
Jaroslav Veselý se narodil 29. ledna 1944 v Jičíně do rodiny právníků. Dětství prožil v městské části Nové Město, kde vychodil základní školu. Rád sportoval, hrál fotbal, hokej a basketbal. Vystudoval gymnázium a poté pedagogickou fakultu v Hradci Králové. Pracoval jako středoškolský učitel v Kopidlně a dálkově vystudoval práva. V roce 1976 přijal místo na Okresní prokuratuře v Jičíně, specializoval se na oblast rodiny a mládeže. Jeho život ovlivnil fakt, že dva tatínkovi bratři Vlastimil a Erazim Veselí sloužili za druhé světové války jako letci v Anglii. Nevzali ho kvůli tomu na jičínské gymnázium a filozofickou fakultu. Velkým přelomem pro něho byl rok 1968. Hlásil se do kasáren a chtěl bránit Československo. Se sestrou psal na Jičínsku nápisy v ruštině a zamazával ukazatele směru, aby zmátl kolony okupačních vojsk. Jeho sestra a dva bratranci emigrovali. Svým dětem pamětník říkal pravdu o okupaci a Sovětském svazu. Jeho dceři nechtěli komunisté dovolit studovat. V roce 1989 se zapojil do dění v Jičíně, psal se svými dětmi nápisy po městě, založil Občanské fórum na soudu, spoluorganizoval shromáždění. Byl zvolen místopředsedou okresního národního výboru za OF a na starosti měl školství a kulturu. Spoluzaložil festival Jičín - město pohádky a stál u zrodu Valdštejnských dnů v Jičíně.
