Hugo Vezzetti

* 1944

  • „V srpnu 1978, těsně po světovém mistrovství ve fotbale, totiž junta provedla zátah proti Komunistickému předvoji: unesli a nechali zmizet velkou část vedení, mezi jinými některé mé známé, a padla i má velká přítelkyně, takříkajíc má sestra Beatriz Perociová, toho času předsedkyně Asociace psychologů v Buenos Aires (APBA). mJakmile jsem zjistil, co se stalo, opustil jsem z bezpečnostních důvodů domov, ale dál jsem pracoval ve své poradně: byl jsem už relativně známá postava, vědělo se o mně, nemohl jsem se skrývat, a rozhodl jsem se neodejít ze země. My, kteří jsme v APBA zůstali, jsme se naopak rozhodli dál veřejně vystupovat a protestovat; žádali jsme o rozhovory a snažili se zjistit, co se stalo s naší kolegyní. Od tohoto bodu se také odvíjí můj kontakt s příbuznými obětí a s advokáty z tehdy se ustavujícího Střediska právních a společenských studií.“

  • „Soudy se členy represivního aparátu pokračují; dnes se začínají vést procesy s důstojníky, kteří byli za vlády junty velmi mladí a účastnili se chodu systému, jehož součástí se staly veškeré ozbrojené složky. Zde tkví jistý problém právní, politické a etické povahy… Zločiny páchané juntou se považují za zločiny proti lidskosti, a proto jsou nepromlčitelné, ovšem ne všichni souzení se přímo podíleli na mučení a vraždění. Někdejšího důstojníka dnes mohou obžalovat za to, že zadržel někoho, kdo později zmizel: žádný důkaz toho, že by tento důstojník odpovídal za smrt zmizelého, neexistuje, v každém případě však působil jako článek v represivním řetězci. Poslouchal příkazy, nevydával je. Nebyl nevinný, to jistě, ale můžeme ho soudit, lze-li prokázat jen to, že někoho zadržel? Odpovídá takové jednání zločinu proti lidskosti? Jde o zločiny, o tom není pochyb, ale o zločiny páchané před 40 lety. Právo pracuje s postavou nutného účastníka, jenže kde leží hranice viny v případě zločinů, které by se za jiných okolností promlčely? Abych se vyjádřil přesně: vraždě jako nejtěžšímu zločinu připadá promlčecí lhůta 15 let, to znamená, že po vypršení daného období není možné viníka soudit ani odsoudit. Záměr potrestat pachatele nejhorších zločinů, které se vydávají za nepromlčitelné, je oprávněný, vztáhne-li se na velitele, mučitele a vrahy. Co si však počít v případě důstojníků a poddůstojníků, kteří hráli podružnou roli? O tom se dnes živě diskutuje.“

  • „V období diktatury utrpěla celá levice drtivou porážku, jež nás donutila revidovat některé dosavadní postoje a jistoty. V souvislosti s touto ideologickou revizí je potřeba zdůraznit jednu důležitou věc, a to že skupina kolem Hlediska udržovala spojení s argentinskými exilovými intelektuály v Mexiku, Španělsku a dalších zemích, kteří nám zprostředkovávali témata z evropských polemik o krizi marxismu po roce 1968. Jak už jsem naznačil, další klíčový okamžik v dějinách časopisu znamenala válka o Malvíny: když se zdálo, že všichni propadli nacionalistickému třeštění, Hledisko zaujalo kritický postoj, válku odsoudilo jako absurdní a nalezlo cestu, jak vstoupit do veřejné debaty, a to zejména v období krize, jež následovala po argentinské kapitulaci. První číslo vydané po porážce bylo velmi důležité a prakticky ukázalo, že diktatura končí: režim už neměl vládu nad obecným míněním, už se mohlo říkat prakticky cokoli. Velmi brzy jsem pak začal pracovat na tématu paměti a do psaní jsem se dal v době, kdy probíhal soud s vojenskou juntou (Juicio a las Juntas, 1985).“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Buenos Aires, 23.09.2015

    (audio)
    délka: 03:11:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Občanská společnost musí přijmout svou odpovědnost

Vezzetti Hugo
Vezzetti Hugo
zdroj: archiv pamětníka

Hugo Vezzetti narozený v roce 1944 je profesorem Univerzity v Buenos Aires, na pozici hlavního výzkumného pracovníka působí v argentinské Národní radě pro vědecký a technologický výzkum. Hostoval na řadě prestižních akademických pracovišť v zahraničí (mj. Boston, Maryland, Georgetown, Postupim, Londýn, Paříž, Berlín) i v Argentině (San Luis, Tucumán, Rosario). Po odborné stránce se věnuje zejména dvěma oblastem: dějinám psychoanalýzy, psychologie a psychiatrie, dále pak současným dějinám a historické paměti. V přechodném období (1984-1986) působil jako první děkan fakulty psychologie. Dlouhodobě přispíval do významného kulturního časopisu Punto de Vista (Hledisko) a jako člen řídícího výboru se významně podílel na jeho směřování. Roku 2004 získal Cenu nadace Konex v kategorii politický esej, o dvanáct let později pak v kategorii psychologie. Je autorem knih La locura en la Argentina (1983, Šílenství v Argentině), Freud en Buenos Aires (1989, Freud v Buenos Aires), Aventuras de Freud en el país de los argentinos (1996, Freudova dobrodružství v Argentině), Pasado y presente. Guerra, dictadura y sociedad en la Argentina (2002, Minulost a přítomnost. Válka, diktatura a společnost v Argentině), Sobre la violencia revolucionaria: memorias y olvidos (2009, O revolučním násilí: paměť a zapomnění) a Psiquiatría, psicoanálisis y cultura comunista. Batallas ideológicas en la Guerra Fría (2016, Psychiatrie, psychoanalýza a komunistická kultura. Ideologické bitvy ve studené válce).