RNDr. Michaela Vidláková roz. Lauscherová

* 1936

  • „Tak se rozhodli, že bychom to mohli zkusit ilegálně. Dokonce snad nějak za pomoci izraelského vyslanectví se podařilo najít jakéhosi agenta, který nás měl převést. Bylo nás ještě víc, byli jsme to my tři a pak ještě dva nebo tři další. Tátovi se to nelíbilo, jak je to hloupě organizované, protože jsme jeli malým motoráčkem směrem České Velenice. Tam se všichni ve vagónu znali a najednou se tam objeví pět lidí, kteří sedí sice v různých kupé, ale naprosto cizích. Tak bylo jasné, že tam nemají co pohledávat. Ale i ten agent byl zřejmě i agent pro stranu druhou, tak nás zavedl u hranic na jakousi mýtinku, řekl, že teď už je to jenom kousíček, že se jde podívat, jak to tam vypadá, a opustil nás. Mezitím se celá mýtinka rozsvítila světlicemi a kolem nás stáli čeští pohraničníci se samopaly. Tak nás odchytli, vím, že jsme byli úplně promoklí, protože pršelo. Bylo to v dubnu 1953.“

  • „V tom dětském domově jsem byla relativně spokojená. Moje úplně první vzpomínka na to je, že jsem tam slavila své šesté narozeniny. My jsme šli do transportu 20. prosince a mně 30. prosince bylo šest. Tak mě přišli oba rodiče navštívit. To byl asi jediný dárek, který jsem k šestým narozeninám dostala. Ale vlastně ještě jeden – rodiče řekli, že by se šli se mnou aspoň trošičku projít. Bylo pozdě odpoledne, prosinec. Já měla kabátek a máma ještě přinesla takovou vlněnou šálu, kterou přese mě omotala, a že se půjdeme projít. Já jsem říkala: ´Počkej, ale mně je šest let, já už bych měla nosit hvězdu, bez hvězdy nepůjdu.´ Máma mě utěšovala: ´Prosím tě, kdo ví, že zrovna dneska ti je šest let, to se bude počítat až od zítřka.´ Já jsem říkala: ´Ne, já už tu hvězdu chci, mně už je šest let, já už na ni mám právo.´ Paradoxní pohled dítěte. Už jsem byla dospělá, protože mi bylo šest let. Skutečně mi máma musela odpárat hvězdu z blůzy, přišít mi hvězdu na kabát, pak jsem šla s rodiči s nadšením na procházku a hrdě jsem ukazovala, že už mám hvězdu.“

  • „Takže tohle zachránilo tátovi život. Když to vezmu od začátku, první, co v tom hrálo roli, bylo to, že pracoval v té dřevařské dílně, když ho vyhodili coby technického vedoucího z továrny na kožešiny. Takže pracoval v dřevařské dílně. Potom že mi udělal tu hračku, že tu hračku ukázal v Terezíně a že ho zařadili mezi tesaře. Potom že včas přišel ten vítr. Přijít o den dřív nebo později, tak to nebylo nic platné. Další, že strhl tu střechu a konečně že se táta přihlásil dobrovolně. To všechno zachránilo jemu život, a to, že mámě a mně zakázal hlásit se dobrovolně, to zachránilo i nám život. To byl poslední moment, kdy nad námi vlála křídla anděla strážce.“

  • „Jak jsme bydleli na půdě, tak tam chodil sbor zkoušet české opery, takže mně zpívali do usínání Branibory v Čechách nebo Blodkovu V studni, jako ta kultura v Terezíně, to je samostatná obrovská kapitola, která ukazuje tu vůli zachovat si takovou tu lidskost, lidskou důstojnost, zdání normálnosti, útěk od toho zlého, prostě je kam utéct – utéct do kultury. To je ten obrovský význam té terezínské kultury. Dneska se mluví hodně o terezínské kultuře, každý si řekne – no jó, když tam měli tolik kultury, tak vlastně to nebylo tak špatný - ale ta kultura, to lidi ze sebe ždímali, tu kulturu, ti druzí ji zase nasávali, jenom proto, aby zůstávali lidma. Aby utekli od té hrůzy do toho útočiště té kultury. Je to neuvěřitelný, co dokázali lidi za těch podmínek stvořit. Co tam vzniklo poezie, článků, esejí, úvah, co tam vzniklo hudebních děl, co tam namalovali, nakreslili… To je neuvěřitelné, ale prostě ten důvod byl, že se přiblížila ta okrašlovací akce, takže ten režim byl trochu volnější. A v té době to byl prostě výbuch kultury. Takže to byla ta hezká stránka toho Terezína, no, ale pak ovšem přišla komise, tak to mám opět takové krátké vzpomínky. Náš oddíl, nebo naše skupina seděla od rána do večera v divadle, protože kdyby náhodou se chtěla komise podívat na divadlo, tak nás museli zastihnout jakoby uprostřed hry. Takže se hrálo pořád dokola, kdyby přišli, aby přišli do rozehrané hry. A jiným dětem zase přikázali, že kdyby velitel něco rozdával, že se to musí odmítnout se slovy: ,Onkel Rahm, schon wieder Sardienen‘ - strýčku Rahme, už zase sardinky. Sardinky jsme samozřejmě neměli a strýčku Rahme jsme mu taky říkat nesměli, protože když byla komandatura, tak jsme museli přejít na druhý chodník, abychom náhodou svým dechem neznečistili stěnu komandatury. No ale prostě byla to taková Potěmkinova vesnice, kterou komise zbaštila kompletně, no a potom vydali dobrou zprávu o tom, že se Židy to není tak špatný, jak se to povídá.“

  • „Pamatuju si velice dobře, třeba než jsme odjížděli do transportu, tak dřív ještě odjeli babička s dědečkem a druhá babička (druhý dědeček už byl mrtvý). Měla jsem tedy dvě babičky a jednoho dědečka. Pamatuju si tedy, jak těžce jsem právě nesla jejich odchod do transportu, a vlastně když jsme potom my dostali povolání do transportu, tak jsem se těšila, že zas budu s babičkou a dědečkem. A rodiče mi to celkem i tak jako přijatelně předložili, že tam budu mít zase židovské kamarády, že tam budou Židé mezi sebou, takže se nám tam nebude nikdo moct posmívat nebo nikdo nám tam nebude moct něco zakazovat, jednomu a ne druhému. Takže já jsem ten odchod do Terezína nebrala nijak tragicky. Navíc je taková dětská vzpomínka, rodiče připravovali odjezd poslední noc, a abych je asi nezlobila nebo neznervózňovala, tak mně dovolili, že smím kreslit na zdi. Tak jsem dostala tátovu tesařskou tužku a kreslila jsem po zdech. Takže to je úplně jinej přístup k transportu, než měli potom ti starší a ti dospělí. Samozřejmě si už dneska dovedu představit, když už jsem pak sama byla matkou a babičkou, jak strašný to muselo být pro ty dospělé, právě vidět to ohrožení toho dítěte, že jo. A to já jsem nevnímala, pochopitelně. Takže jsme pak šli do Radiopaláce, tam bylo shromaždiště před transportem, dnes je tam taková pamětní cedule u parkhotelu. Tam byl ten Radiopalác, to shromaždiště. Tam jsme byli taky nevím jak dlouho. Pamatuju si jenom, že tam byla právě hrstka dětí, s kterými jsme se okamžitě dali do kupy. A taková nepříjemná vzpomínka je na nekonečnou frontu u nekonečně páchnoucích latrín nebo záchodů. Já nevím, co to tam bylo. Jo, takže to jsou jenom takový útržky vzpomínek. Pak si pamatuju, že jsme šli ráno na vlak, do Bubnů, teda to je tam, kousek se jde tou Veletržní ulicí. Já jsem měla svůj ruksáček, protože rodiče celkem rozumně předpokládali, že i kdyby se ztratila ta velká zavazadla, která nesou, takže mně zůstane aspoň to nejnutnější v malém ruksáčku na zádech. Takže jsem tam měla tepláky s nějakou bundičkou a měla jsem tam pyžamo a bačkůrky a nějaké rezervní boty a ešus a ručník a toaletní věci. No a přistrčila jsem si tam ještě jednu hračku. Dala jsem si tam knížku, pastelky, blok. Deku takhle kolem jsem měla ještě přivázanou, no a to bylo takové to moje zavazadlo, které kdybych se já ztratila, kdyby se věci ztratily, tak abych měla prostě to nejnutnější při sobě.“

  • „Já se chci ještě vrátit právě k tomu Brundibárovi, protože já jsem si myslela, že je to tak chronicky známá věc, že jsem se o tom více nešířila. Ale právě pro děti to bylo velice důležitý z toho hlediska tý naděje, kterou ten Brundibár přinášel. Jestliže Hofmeister to psal jako sociální příběh, tak my už jsme to viděli transponované do úplně jiné roviny. Pro nás byl nejdůležitější ten moment, že je tam zlý Brundibár, který pro nás symbolizoval Hitlera, a že existují cesty, že když se spojí zvířátka a děti, že se proti němu lze spojit a že ho lze odstranit, že ho lze porazit. A že jsme měli naději, jak je ta poslední scéna, kde jsou všichni pohromadě a zpívají: ,Brundibár poražen‘, že bude i Hitler poražen. Takže ta symbolika toho Brundibára v Terezíně byla velice důležitá, a proto ho měly děti tak strašně rády a proto ho umějí všichni dodneška zpívat. A když jsem ho slyšela po mnoha letech zas, když se otvíralo muzeum ghetta v Terezíně, tak ho tam hrály zase děti - ne židovské. Ale všichni účastníci, kteří stáli v publiku, zpívali s nimi a stáli a brečeli a zpívali a stáli a brečeli.“ Tazatel: „A jak často bylo to divadlo pro vás v Terezíně.“ - „No, divadlo hráli asi čtyřiapadesátkrát nebo víc než padesátkrát, ale já osobně jsem ho viděla jenom dvakrát, protože samozřejmě těch dětí tam bylo mnoho a ne vždy bylo možné získat vstupenky. To nebylo, že kdo přijde, ten si sedne.“ Tazatel: „A jak se ty vstupenky vydávaly?“ - „To já nevím, já jsem je dostala prostě v rámci za odměnu za sto bodů ve vyučování v denním domově. To jsem dostala při nějaké zkoušce sto bodů, tak jsem dostala za odměnu vstupenku na Brundibára.“

  • „No a při tom příjmu se právě táty ptali, jaké má zaměstnání, nebo co dělal nebo tak. A on právě říkal, že pracoval v té dřevařské dílně v posledních letech. A ukázal mýho Pluta, tuhletu hračku, jak umí teda zacházet se dřevem a že umí vyrábět hračky a drobné předměty ze dřeva a tak. No a v té době se buďto zřizovala nebo rozšiřovala dřevařská produkce v Terezíně. A hledali fachmany pro dřevařskou dílnu. A tím pádem táta a tím i celá rodina jsme byli přijatí do Terezína. Terezín byl v té době velice už přelidněn a už chodily zase transporty dál. Takže velká část našeho transportu, když přišla z Prahy, vůbec už nebyla vstřebána do Terezína. Vybírali právě hlavně ty, kteří byli nějak důležití nebo potřební pro terezínský život. Velkou část transportu nechali, že půjde hnedka začátkem ledna – my jsme přišli koncem prosince – začátkem ledna, že už má být vystaven další transport a že teda velká část transportu, s kterým jsme přišli z Prahy, půjde hnedka dál. No a tím, že jako hledali ty řemeslníky, no tak vybrali tátu a s ním i celou rodinu, protože buď celá rodina zůstala, nebo celá rodina šla. No tak my jsme celá rodina, táta máma i já – já jsem byla jedináček, jsme zůstali v Terezíně. Takže vlastně tenhleten Pluto je taková symbolická vstupenka do Terezína.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    V Praze, 22.02.2009

    (audio)
    délka: 02:36:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 11.08.2015

    (audio)
    délka: 01:30:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Soutěž Příběhy 20. století
  • 3

    Praha, 01.07.2016

    (audio)
    délka: 02:01:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 4

    Praha, 25.07.2016

    (audio)
    délka: 01:34:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 5

    Praha, 28.07.2016

    (audio)
    délka: 46:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 6

    byt pamětnice, Praha 6, 03.11.2016

    (audio)
    délka: 01:06:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Zachránila nás hračka

Michaela, 1948
Michaela, 1948
zdroj: archiv pamětníka

RNDr. Michaela Vidláková, rodným jménem Lauscherová, se narodila 30. prosince 1936 v Praze do židovské rodiny. Otec Jiří Lauscher byl sionista, ve 20. letech žil několik let v Palestině a patřil k zakládajícím členům kibucu Sarid. Matka Irma Lauscherová pracovala jako učitelka. Oba rodiče se snažili vrátit do Palestiny, což se nepodařilo. Otec pracoval jako technik v továrně na kožešiny, později v továrně na dřevěné výrobky. Matka do roku 1942 vyučovala na židovské škole v Jáchymově ulici v Praze. 22. prosince 1942 byla rodina Lauscherova deportována do ghetta v Terezíně. Díky otcovým zkušenostem s opracováváním dřeva zůstala rodina celou dobu v Terezíně, i když dlouho rozdělena. V ghettu Michaela vážně onemocněla a rok strávila v nemocnici, poté žila s matkou na půdě, kde jim otec upravil lůžko na střešním trámu, a docházela do denního domova. Tam se účastnila programu, který připravovali dětem vedoucí včetně zakázaného vyučování. Její matka pracovala s dětmi, otec v dřevařské dílně. Po osvobození Terezína se rodina vrátila do Prahy, Michaela s matkou strávily letní měsíce v ozdravovně Přemysla Pittera na zámku v Kamenici. Od roku 1948 pracoval otec, příležitostně i matka na velvyslanectví Státu Izrael. V dubnu 1953 se rodina pokusila o emigraci do Izraele, při přechodu hranice byli zatčeni a souzeni. Michaela s matkou strávily půl roku ve vazbě, otec jeden rok ve vězení. Michaela byla vyloučena z gymnázia, maturitu složila při zaměstnání a v letech 1955-1960 studovala na Přírodovědecké fakultě UK. Pracovala v Ústavu pro výzkum výživy, který se později stal součástí Institutu klinické a experimentální medicíny, vdala se a založila rodinu. Od konce 60. let vykonávala různé funkce v rámci Židovské obce v Praze, především pracovala s dětmi a mládeží. Je členkou reprezentace Židovské obce v Praze, je aktivní v Terezínské iniciativě a dalších sdruženích.