Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Zachránila nás hračka
narozena 30. 12. 1936 v Praze
židovská, sionisticky založená rodina
matka učitelka, otec před válkou v kibucu
22. prosince 1942 rodina deportována do ghetta Terezín
v Terezíně zůstala rodina až do osvobození ghetta
léto 1945 návrat do Prahy, ozdravný pobyt v Kamenici
od 1948 otec pracoval na izraelském velvyslanectví
duben 1953 zatčení celé rodiny při pokusu o přechod hranice a útěk do Izraele
společně s matkou strávily půl roku ve vyšetřovací vazbě
otec odsouzen k ročnímu nepodmíněnému trestu
1955 maturita při zaměstnání
1960 absolvovala Přírodovědeckou fakultu
zaměstnána v IKEM
od 60. let práce s mládeží v rámci Židovské obce v Praze
po 1989 je Reprezentantkou Židovské náboženské obce v Praze
aktivní v Terezínské iniciativě
„Zachránil nás Pluto a vítr,“ říká v mírné nadsázce Michaela Vidláková. Díky hračce, dřevěnému pejskovi Plutovi, kterou vyrobil její otec a již si tehdy jako osmiletá holčička vzala do Terezína, zůstala s rodiči v ghettu až do konce války. Otec byl na podzim 1944 zařazen do transportu do Osvětimi, a to, že se dobrovolně přihlásil na opravu střechy, kterou poničil vítr, mu nejspíš zachránilo život.
Narodila se v prosinci 1936 v Praze židovským rodičům Jiřímu a Irmě Lauscherovým. Oba rodiče byli sionisté, otec žil několik let v Palestině a patřil k zakládajícím členům kibucu Sarid. Vrátil se kvůli svatbě a spolu s manželkou plánovali návrat do Palestiny, k čemuž však z různých důvodů nedošlo. „Ačkoli moji rodiče byli integrovaní v českém prostředí, uchovali si židovskou identitu, kterou předali i mně,“ popisuje rodinné prostředí pamětnice. V rodině Lauscherových se mluvilo česky, přátele měla rodina mezi židovskými i českými rodinami.
Po návratu z Palestiny otec pracoval jako technický vedoucí v továrně na kožešiny, matka byla „vášnivá, až fanatická učitelka“ a učila v židovské škole v Jáchymově ulici. Svou práci, kterou považovala za poslání, vykonávala až do roku 1942, kdy byla židovská škola zrušena a vzdělávání židovských dětí zakázáno. Rodiny se brzy po okupaci dotkly protižidovské zákony a nařízení. Pamětnice, tehdy malá holčička, těžce nesla to, že si nemohla hrát si s nežidovskými dětmi, i zákaz vstupu na hřiště. Rodina se z pohodlného moderního bytu na pražské Letné musela přestěhovat do společného bytu na Žižkově. Otec přišel o zaměstnání a našel si novou práci v dílně, která vyráběla drobné dřevěné předměty. Tam také nejspíš vznikl v úvodu zmíněný pes Pluto, který měl na osud rodiny větší vliv, než si kdokoli mohl představit.
V prosinci 1942 dostali Lauscherovi povolání do transportu do ghetta v Terezíně. Po asi dvou dnech na shromaždišti v tehdejším Radiopaláciodjeli transportem do Bohušovic, odkud pokračovali pěšky do Terezína. „Přivítal nás strýc, který už v ghettu žil a znal tamní poměry, a díky jeho předvídavosti se nám podařilo uchránit naše zavazadla před prohlídkou. Zůstaly nám tedy všechny naše věci a mezi nimi i Pluto,“ vysvětluje pamětnice. Díky Plutovi pak otec získal práci v dílně na dřevo a patřil mezi odborníky, jejichž znalosti se i v ghettu cenily. Maminka pracovala jako vychovatelka v dívčím domově L218, ale podílela se především na tajném vzdělávání a výchově terezínských dětí, v jejichž vzpomínkách také často vystupuje. [1]
V Terezíně bydlela pamětnice v dětském domově. Krátce po příjezdu do Terezína slavila šesté narozeniny. „K narozeninám jsem dostala od rodičů procházku. Přišli mě navštívit a šli jsme se společně projít. Ovšem vymínila jsem si, že jestliže je mi už šest let, musím mít také hvězdu. Maminka mi ji tedy přišila na kabátek a s hvězdou a rodiči jsem se šla projít,“ usmívá se Michaela Vidláková. Říká, že v ten okamžik nepovažovala Davidovu hvězdu jako symbol ponížení, ale jako důkaz své „dospělosti“. V líčení ghetta z pohledu malého dítěte zdůrazňuje především roli vychovatelů, kteří se snažili dětem předat to nejlepší, zmiňuje systém terezínské tajné výuky, kdy se děti „učily rády, protože to bylo zakázané.“ V jejím vyprávění má ovšem místo i soucit se starými lidmi, častý hlad a frustrace z neustálého úbytku kamarádů, kteří s rodiči odjížděli z Terezína transporty na Východ.
Michaela na jaře 1943 onemocněla kombinací spály, tyfu a spalniček a strávila víc než rok na terezínské marodce. Po propuštění z nemocnice se nevrátila do dětského domova, ale bydlela s matkou na půdě, kde se otci podařilo vybudovat improvizovaný příbytek, oddělený od prostoru kusem hadru. Otec spal s ostatními muži v mansardě na té samé půdě. Michaela docházela do denního domova, kde se účastnila programu společně s dalšími dětmi. Vzpomíná, tak jako mnozí terezínští pamětníci, například na okrašlovací akci, která předcházela návštěvě komise Červeného kříže, na kulturní pořady v ghettu i na knihy, které četla, přelidněnost ghetta, nemoci a transporty.
„V říjnu 1944 byl otec zařazen do transportu do Osvětimi,“ vzpomíná pamětnice. Jednalo se o poslední hromadný transport na východ, to ale v tu chvíli nikdo nevěděl. „Matka mu rychle pletla dlouhé spodky ze zbytků vlny, které schraňovala. Ty by otci sotva pomohly, ale tentokrát ho zachránil vítr,“ vypráví pamětnice. „Noc před odjezdem transportu totiž poničil vítr střechu budovy v ghettu a otec se dobrovolně přihlásil do skupiny mužů, která ji měla opravit, Než byla střecha opravena, transport odjel a otec díky tomu zůstal v Terezíně,“ vysvětluje Michaela Vidláková. Dodává, že její otec se na opravu střechy přihlásil dobrovolně, i když by před očekávaným transportem bylo příhodnější si odpočinout namísto těžké práce venku při špatném počasí. Rodina Lauscherova se tak v ghettu dočkala konce války, prarodiče a většina příbuzných byli zavražděni ve vyhlazovacích táborech.
Krátce po osvobození ghetta odjel otec do Prahy, brzy poté se z Terezína vrátila i Michaela s matkou. Léto roku 1945 pak obě strávily na zámku v Kamenici, kde Přemysl Pitter zřídil ozdravovny pro děti a válečné sirotky. „Matka tam působila jako učitelka, jak jinak, ani o prázdninách nenechala děti v klidu,“ líčí pamětnice. Terezínskému ilegálnímu vyučování ovšem vděčí za to, že mohla na podzim 1945 nastoupit ve škole do čtvrté třídy, ačkoli věkově patřila do třídy nižší. Dva roky navštěvovala anglickou obecnou školu, než byla v roce 1948 zrušena. Politický vývoj po únoru 1948 tak vnímala přes dva zákazy, které se jí osobně dotkly – zákaz Skauta a zrušení anglické školy.
Rodiče i po válce uvažovali o stěhování do Palestiny, ale ze zdravotních důvodů odjezd odkládali. Pro židovskou věc ovšem pracovali i v Praze - otec se účastnil tzv. Dokumentační akce, jejímž cílem byla především dokumentace dějin Terezína. Po vzniku státu Izrael získal otec práci na nově vzniklém velvyslanectví v Praze, kde pomáhal s vyřizováním agendy, pro ambasádu pracovala i matka jako překladatelka. Po zhoršení vztahů komunistického státu s Izraelem začátkem 50. let byl výjezd ze země prakticky nemožný. Přitom v souvislosti s tehdejšími monstrprocesy narůstal pod rouškou antisionismu oficiální antisemitismus. Lauscherovi se proto na jaře 1953 rozhodli ilegálně přejít hranici, ve Vídni na izraelské ambasádě pak měli připravené izraelské pasy.
Přechod hranice se ovšem nepodařil, převaděč byl nejspíš napojen na státní bezpečnost a celá skupina byla v dubnu 1953 během pokusu o překročení hranice zatčena. Michaela strávila tři měsíce ve vyšetřovací vazbě a další tři měsíce v soudní vazbě na Pankráci. Ačkoli soud původně všem členům rodiny navrhoval několikaleté tresty, díky amnestii prezidenta Zápotockého byly Michaela s matkou propuštěny, protože si zmírněný trest odpykaly ve vazbě. Otce čekalo ještě další půlroční vězení. „Vrátily jsme se s matkou domů, ale v našem bytě bydlel cizí člověk a naše věci čekaly někde ve skladišti. Ujali se nás tehdy přátelé, u nichž jsme přebývali do doby, než jsem pro nás získala byt,“ popisuje pamětnice.
Z gymnázia ji okamžitě vyhodili jako „ protisocialistický živel“, našla si tedy zaměstnání kresličky a při zaměstnání také v roce 1955 složila maturitu. Jakkoli měla výborný prospěch, na přírodovědeckou fakultu, kam složila přijímací zkoušky na výbornou, se dostala až po odvolání k prezidentské kanceláři. Studium ukončila v roce 1960 a pracovala pak v medicínské výzkumné laboratoři, později se vdala a založila rodinu. Otec i po návratu z vězení zůstal zaměstnán na izraelské ambasádě, kde pracoval až do zrušení diplomatických styků v roce 1967. Maminka pracovala jako soukromá učitelka, kvůli nemoci následkem terezínského vězení nemohla docházet do jiného zaměstnání. Zemřela v roce 1985 a otec v listopadu 1989.
Stejně jako její rodiče si Michaela Vidláková uchovala svou židovskou identitu – docházela na pražskou židovskou obec a od konce 60. let pracovala se židovskou mládeží. Spolu s Arturem Radvanským na obci vedli skupinku dětí, seznamovali je se židovskými tradicemi i náboženstvím, jezdili společně na výlety a tábory. „Zvlášť v období normalizace i v 80. letech byla obec pod dohledem státní bezpečnosti a naše aktivity s dětmi lavírovaly na hranici povolenosti a zákazu,“ vzpomíná Michaela Vidláková a dodává: „Kvůli své činnosti s dětmi na obci jsem raději nepodepsala Chartu, i když jsem s prohlášením souhlasila. Nechtěla jsem přivolat pozornost k této činnosti, byli jsme rádi, že nám to jakž takž prochází .“ Díky podobně založeným lidem se podařilo uchovat povědomí o židovství i v normalizační době, která byla silně protinábožensky i protižidovsky založená.
Michaela Vidláková vykonává už mnoho let různé funkce na židovské obci, je členkou reprezentace Židovské obce v Praze, vedení Terezínské iniciativy a dalších organizací. Přednáší ve školách a za svou dlouholetou činnost ve věci česko-německých vztahů byla v srpnu 2016 oceněna vyznamenáním německého prezidenta. Na závěr vyprávění připomněla Michaela Vidláková událost, kterou osobně považuje za velmi důležitou: „Před několika lety jsem měla proslov při setkání organizace Aktion Sühnezeichen, která usiluje o smíření a přátelství mezi národy. Vybrali mě jako zástupce přeživších. Tehdy jsem svůj proslov pro německé publikum uvedla oslovením Milí přátelé. Myslím, že tato dvě slova vyjádřila to nejdůležitější.“
[1] O Irmě Lauscherové viz především http://www.holocaust.cz/dejiny/osobnosti/irma-lauscherova/
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Andrea Jelínková)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Soutěž Příběhy 20. století (Soutěž Příběhy 20. století)
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Terezie Vavroušková)