Stanislav Vincour (* 1932)

Stanislav Vincour – Bublina

 

„Život bez skautingu bych si nedokázal představit.“

 

 

Rodina a dětství

 

Stanislav Vincour, přezdívaný Bublina, se narodil 6. května 1932 v Olomouci jako nejmladší ze tří synů. Jeho sestřenicí je významná česká režisérka Věra Chytilová. Vnučka Stanislava Vincoura se stala nejmladší Češkou, která se dostala na Antarktidu, bylo jí sedm let. Na ni je osobně velmi hrdý.

 

Jeho otec byl úředníkem a byl zaměstnán u vojenských lesních podniků jako civilní zaměstnanec. Byl často překládán na různá místa Československa, a tak se rodina hodně stěhovala. Z Olomouce se přestěhovali do Plumlova a odtud do slovenských Malacek, kde je však zastihlo vyhlášení profašisticky orientovaného slovenského státu, takže se museli odstěhovat do Hořovic v Čechách. V Malackách chodil do první třídy, proto si na tehdejší dobu moc nepamatuje, ale utkvěla mu vzpomínka na to, jak hodně dlouho čekali na nádraží a svůj majetek měli naložený v nákladním vagoně. Vzpomíná, že Slováci byli tehdy arogantní, a vybavuje si z této doby popěvek slovenské silně nacionální písně: „Rež a rúbaj do krve, nebude to poprvé, pokial Slovák na Slovensku pánom nebude.“ 

 

V roce 1941 si založili klub Mladého hlasatele. Tento klub měl číslo 14 922 a vznikl přesně 19. února 1941. Činnost klubu tvořily vycházky, čtení knih Jaroslava Foglara, zkrátka drželi pohromadě. Na klub vzpomíná takto: „Za protektorátu jako malí hoši jsme byli unešeni příběhy Rychlých šípů a jejich dobrodružstvími otiskovanými Jaroslavem Foglarem v časopise pro mládež v Mladém hlasateli. Každý z nás malých chlapců se chtěl stát Mirkem Dušínem, Jarkou Metelkou, Jindrou Hojerem, Červenáčkem či Rychlonožkou, proto jsme se už jako devítiletí kluci v Hořovicích přihlásili do redakce Mladého hlasatele v Praze a chtěli jsme založit klub Mladého hlasatele s názvem Strážci Brdských lesů. Redakce naši přihlášku přijala, avšak s ohledem na náš věk nám změnila název na Hoši Brdských lesů s klubovým číslem 14 922. Členy klubu byli Standa Hříbal, Zdeněk Samec, Venca Vyšín a já.“

 

Na období války vzpomíná takto: „Pamatuji si, jak jsme chodili s batůžkem k mlynáři čtyři kilometry z Hořovic do Praskoles nebo do Žebráku pro mouku a obilí. Na půdě jsme měli šrotovník a mlelo se to. Z řepy se vařil džem na placky. Tato doba nebyla vůbec lehká.“ Konec války pak Stanislava Vincoura zastihl v Hořovicích, kde je, podle jeho slov, osvobozovali vlasovci.

 

 

Vstup do Junáka

 

V Hořovicích začal chodit v květnu 1945 do Junáka. Byl zařazen do družiny Luňáků a jejich družinový pokřik zněl: „Luňáci jsme draví ptáci, rychlí, silní jeho žáci – Luňáci jsme heja hou!“ Toto jeho skautování v Hořovicích bylo přerušeno stěhováním o prázdninách 1945 do Českého Těšína, kde nastoupil do 1. oddílu Oty Gavendy – Harryho. Nováčkovskou zkoušku úspěšně ukončil 26. listopadu 1945. Dne 17. února 1946 složil skautský slib, tento den byl také zvláštní tím, že se setkal s politikem Prokopem Drtinou, který jim během projevu řekl: „Chlapci, vždyť já také patřím mezi vás.“ Medvědí družina, do které Stanislav Vincour – Bublina chodil, měla svůj oddílový pokřik: „Jsme Medvědí družina, první oddíl z Těšína! Zdar, zdar, zdar!“ Dne 18. července 1946 se také zúčastnil složení věrnostního slibu do rukou prezidenta Edvarda Beneše, který se konal před Novou radnicí v Moravské Ostravě.

 

Svého tehdejšího oddílového vedoucího si pamětník velmi chválí a zároveň dodává, že to byl jeho celoživotní vzor. Ota Gavenda – Harry byl mistr v organizování jakékoli činnosti v oddíle, ale i mimo něj. Přezdívalo se mu Foto Gavenda Oto, neboť měl zálibu ve focení a natáčení filmů. „Za svůj celoživotní postoj v dobách likvidace první republiky a odbojovou činnost byl po válce zaslouženě vyznamenán bronzovým Junáckým křížem. V padesátých letech a za totality byl neustále pronásledován Státní bezpečností.“ (Vincour, Stanislav: Těšínské vzpomínky, 1996). V době předmnichovské působil Harry v oddíle SOS, dokonce ho při záboru Těšínska Poláci zavřeli do Piastovské věže. Po únoru 1948 ho sledovala StB. Chvíli učil na učilišti. Harry byl zároveň výborný atlet. Také psal pro skautskou loutkovou scénu divadelní hry. Tato scéna se jmenovala Kašpárkovo království a sídlila na Ostravské ulici v Českém Těšíně. Bohužel byly loutky a celá scéna zabaveny po zákazu skautingu.

 

Ve dnech 28. –29. září 1946 byl Stanislav Vincour členem hlídky Těšínské oblasti na jubilejním Svojsíkově závodě v Praze a Černošicích. Tento závod se konal především k uctění památky 70. výročí narození A. B. Svojsíka. Jejich hlídka obsadila 13. místo z 27 hlídek. Tato hlídka se skládala z těchto skautů: Rudolf Marek, Oskar Lasota, Ginter Rottmann, Otto Wojnar, Milan Bílek, Ivan Olšovský, Josef Skopal, Josef Žižka, Břetislav Fajkus, Oldřich Martínek, Miloš Náprstek a Stanislav Vincour. V tomto závodě se hlídky utkaly v těchto disciplínách: semaforu, atletice, uzlování, vaření, zdravovědě a kreslení panoramatické mapy. Během Svojsíkova závodu se dostali také do Národního divadla na Prodanou nevěstu, kde se setkali s Olave Baden-Powell, ženou zakladatele skautingu Roberta Baden-Powella. Přezdívku Bublina dostal Stanislav Vincour díky svému psovi, který byl podobný psovi, jehož měly Rychlé šípy.

 

Pamětník se také účastnil mnoha táborů. První tábor 1. oddílu z Českého Těšína se konal od 31. července do 20. srpna 1946 a byl v Komorní Lhotce na místě bývalé střelnice. Tento tábor se jmenoval Bikini – název dostal podle místa jaderných zkoušek, které se konaly na tomto ostrově zrovna ten rok. Táborový pokřik byl: „BUM - PRÁSK - PLYN - ATOM - BIKINI - svět otráven - Český Těšín Junák - BUĎ PŘIPRAVEN!“. V roce 1947 se tábor nekonal, protože bylo Jamboree míru ve Francii a Ota Gavenda na toto setkání skautů jel. Dokonce z něho Ota Gavenda – Harry pořídil film na 8mm kameru, avšak tento film je v tuto chvíli považován za ztracený.

 

V květnu 1947 se měl pamětník možnost setkat s ředitelem Mezinárodní chlapecké skautské kanceláře Mr. Wilsonem z Londýna. Stalo se tak během výsadby lesních porostů v Komorní Lhotce.

 

V roce 1948 se konal tábor Tibet v Nýdku-Hluchové. Název tábora vznikl složením prvních písmen měst, ze kterých byli skauti na tomto táboře - Těšín, Bystřice a Třinec. Tento tábor by se dal nazvat okrskovým, protože zde byli skauti z různých oddílů. Na tento tábor dostali velkou materiální pomoc od organizace UNRRA. Krom jiného získali také zelené nepromokavé bundy. Jako projev díků této organizaci měli během tábora vyvěšenou americkou vlajku. Pak se však narychlo dověděli, že na tábor jede kontrola, tak vlajku museli narychlo spustit dolů.

 

Poslední tábor se konal v červenci 1949 v Dolním Vikštejně u Vítkova (nyní Podhradí) v krásném prostředí u řeky Moravice. Tam Gavenda natáčel film na 8mm, ale i tento film je ztracený. Bublina tam působil jako táborový hospodář.

 

První klubovnu měl 1. oddíl v Masarykových sadech, dnes je v tom objektu mateřská školka. V roce 1947 se dostali do bývalé zrušené hospody U Válka. V roce 1949 se stěhovali na Střelnici, kde je koncem roku po zabrání majetku vystřídali pionýři. V roce 1949, tedy v době, kdy už nebylo možné, aby svobodně existoval skautský oddíl, přišel Ota Gavenda s myšlenkou založit při Sokole atletický klub, kam přešla většina skautů. A v roce 1950 pak založil Lehký atletický klub v Třinci, neboť tam byly mnohem lepší podmínky.

 

Ve své knize líčí zákaz skautingu Bublina takto: „Došlo však k tomu nejhoršímu. Komunistický režim nestrpěl, aby existovala dobrovolná, výběrová a nepolitická organizace Junák, a tak ji zrušil! Tím pádem jsme přišli o všechno doposud vybudované a dostali sprostý vyhazov. A místo nás se na Střelnici usadili pionýři a tam vznikl v pořadí druhý dům pionýrů v republice.“ (Vincour, Stanislav: Těšínské vzpomínky, 1996).

 

Po zákazu skautingu v 1952 se několik bývalých skautů zúčastnilo tábora ve Smižanech ve Slovenském ráji. Tábor byl pod Sokolem Třinec a vedl ho skaut Karel Kraus.

 

 

Studium

 

Stanislav Vincour má dvě maturity. V roce 1951 úspěšně složil maturitu na Obchodní akademii v Českém Těšíně a v roce 1968 složil maturitu na hutní průmyslovce v Třinci.

V roce 1968 se přihlásil na Vysokou školu žurnalistiky, neboť ho novinařina vždycky zajímala. Měl výborné doporučení z podniku, avšak přijímací zkoušky proběhly a jeho na ně nepozvali, tak pátral, proč se tak nestalo. Následně zjistil, že mu to rozmísťovací komise železáren nedoporučuje. V přihlášce, kterou si vyžádal zpět, byla poznámka, která mu vytýkala především členství v Junáku.

 

 

Zaměstnání

 

Po maturitě na obchodní akademii v roce 1951 nastoupil do Třince na základní učňovskou školu jako učitel. Tehdy se hledali noví učitelé. Učil tam až do roku 1953, kdy odešel na vojnu. Narukoval do Trenčína, kde začal hrát hokej za ODA Trenčín.

 

Po měnové reformě dostávali učitelé velmi nízkou mzdu, a tak po vojně roku 1956 nastoupil do elektrárny v Karviné, kde dělal plánovače investic. V dubnu 1964 udělal úspěšně konkurz na tajemníka TJ v Třinci. A po úspěšném složení maturity na hutní průmyslovce se dostal na údržbu hutnických pecí. Končil v ekonomickém úseku v roce 1992, kdy odešel do důchodu.

 

S jeho prací v elektrárně souvisí příhoda o kádrování. Jednou během kádrování ho přesvědčovala referentka, aby vystoupil z církve. On oponoval – proč bych měl vystupovat, když i člen rady MNV v Českém Těšíně může být vysokým katolickým činitelem? Odpověděl jí: „Narodil jsem se jako katolík a tak také i zemřu.“ Po této návštěvě se v jeho materiálech objevilo: „Je uvědomělý, až na otázky náboženské.“

 

Velmi zajímavě líčí pamětník den, kdy Brežněv zavítal do Těšína: „V tentýž den probíhaly v okresním městě Karviné na zimním stadionu ,oslavy‘ tohoto svátku. V této době jsem byl členem pěveckého sdružení Slezan a tam jsme také museli vystupovat a těch oslav se zúčastnit. Byli jsme na to uvolněni ze zaměstnání, dostali refundace mezd a už o šesté hodině ráno odjížděli na místo srazu. Tam bylo množství souborů z celého okresu a celá paráda trvala až do večera, pochopitelně také se stravou. Členové souborů se nudili, a tak většinou svůj volný čas trávili u bufetu s občerstvením pod heslem ,Nápoje za svoje!‘. Nakonec v odpoledních hodinách dorazili všichni okresní papalášové a soubory jim předváděly svá vystoupení. Náš Slezan zazpíval jednu ruskou písničku a v závěru pak opět jednu společně s ostatními soubory. Nezapomenu na příjezd radostně naladěných představitelů města Českého Těšína, a když mi podával předseda městského národního výboru svou ruku, hrdě a s úsměvem ve tváři mi řekl: ,Važte si toho, soudruhu, jste prvý občan města, kterému podávám pravici po soudruhu Brežněvovi...‘“

 

 

Léta šedesátá

 

V listopadu 1966 se uskutečnilo setkání bývalých skautů na Polomu, což nasvědčovalo tomu, že se doba postupně mění a nastává přechodné „oteplení“. K obnovení řádné skautské činnosti v Českém Těšíně došlo 19. dubna 1968, kdy bylo založeno středisko Junáka v Českém Těšíně. Zahajovacího shromáždění v Těšínském divadle se zúčastnilo na šedesát bývalých skautek a skautů. Téhož dne bylo založeno pět junáckých oddílů. Ota Gavenda přesídlil do Třince a středisko převzal Josef Žižka. V Českém Těšíně existovaly tyto oddíly: 1. chlapecký oddíl – ved. Antonín Kotas, 2. chlapecký oddíl – ved. Eduard Konvička, 3. smečka vlčat – ved. Pavel Verner, 1. dívčí oddíl – ved. Olga Podhorská, Oldskauti (96. OSJ) – ved. Otto Wojnar. V této době dělal Stanislav Vincour střediskového tajemníka a zároveň působil jako hospodář na táborech v Horní Lomné. Zároveň se také 8. února 1969 stal tajemníkem ORJ Karviná, jejímž předsedou byl Evžen Cedivoda.

 

Tato doba se vyznačuje rozmachem skautingu po celém Československu. Těšínští skauti se zapojovali třeba do sbírky na SOS vesničky, různých turnajů, pořádání skautské výstavy a třeba i výstupu na Ivančenu, kde se mohli potkat i s Rudolfem Plajnerem. Stanislav Vincour – Bublina složil 14. prosince 1969 činovnický slib v Karviné do rukou bratra Slávy Moravce a také 8. března 1970 úspěšně složil vůdcovskou zkoušku

 

Pak ovšem nastala opět doba temna pro skautské hnutí. V celém Československu pozbyli Junáci svůj veškerý majetek a také přišli o možnost vychovávat skauty v rámci demokratických zásad a principů. Po zákazu mnozí vůdci přešli především do sportovních kroužků a oddílů. Josef Žižka začal vést lodní modeláře, Eduard Konvička – Pajtáš vedl vodácký oddíl a Stanislav Vincour kroužek stolního tenisu, který vede již přes 40 let. Pamětník se během normalizace účastnil několika výšlapů na Ivančenu. Toto místo bylo často monitorováno různými složkami komunistického režimu. Snažili se je od výstupu na Ivančenu všemožně odradit zastrašováním – různě si je fotografovali, legitimovali a zapisovali jména.

 

 

Sport

 

Sport má v životě Bubliny neodmyslitelné místo. Na začátku dělal atletiku, pak košíkovou. Na vojně chytal za ODA Trenčín. Je velmi vděčný za to, že se mohl účastnit jako divák dvou letních olympiád, v roce 1972 v Mnichově a v roce 1980 v Moskvě. Dodnes je aktivním hráčem stolního tenisu. V roce 2011 se účastnil seniorského mistrovství Evropy ve stolním tenise a v roce 2012 chce jet do Švédska, kde již bude hrát v kategorii hráčů 80 a víceletých. Již přes 40 let vede kroužek ve stolním tenise v Chotěbuzi u Českého Těšína.

 

 

Léta polistopadová

 

V Českém Těšíně se 2. prosince 1989 sešli bývalí skautští činovníci, aby opět obnovili skautské oddíly na Těšínsku. Prozatímní středisková rada byla ve složení: Josef Žižka – vůdce střediska, Karel Kotásek starší – zástupce vůdce, Eduard Konvička – práce s mládeží, Stanislav Vincour – tajemník střediska. V lednu 1990 byla vytvořena společná Okrsková rada Junáka pro Český Těšín s předsedou Josefem Žižkou a tajemníkem Stanislavem Vincourem – Bublinou. V roce 1993 se stal členem revizní komise ORJ Karviná a v roce 1995 tiskovým zpravodajem ORJ Karviná. Tajemníkem střediska Město (později Zlatá orlice) byl do roku 1993.

 

Podle pamětníka změny po listopadu 1989 byly pozvolné, generální stávku si příliš nepamatuje. O této době říká toto: „Člověk si nedovedl představit, že je konec toho, co tady bylo více než čtyřicet let.“ V srpnu 1995 se stal účastníkem Expedice Jamboree 95 pořádané 8. střediskem Stopa Paskov. Cestou navštívili katedrálu v Cáchách, město Amsterodam, Rotterdam, Antverpy, Gent a další. Hlavním cílem této expedice bylo Jamboree, které se toho roku konalo v holandském Drontenu. Tímto se vlastně splnil sen Bubliny dostat se na takovéto setkání, které mu v dobách komunismu nebylo dovoleno. Na zpáteční cestě expedice navštívila Normandii, kde šla po stopách vylodění Spojenců. Za 11 dnů putování ujeli přes 5000 kilometrů. Vedoucím Expedice 95 byl Karel Záviský – Trapper a hlavním organizátorem byl Roman Teichmann – Stopař. Expedice se zúčastnilo 34 skautů, skautek a oldskautů.

 

V roce 1996 se Stanislav Vincour účastnil organizace odhalení památníku A. B. Svojsíkovi v Českém Těšíně ve Svojsíkově aleji, která tak byla slavnostně přejmenována. Poblíž tohoto místa se v roce 1936 konal jubilejní Zemský junácký sjezd, na němž byl právě A. B. Svojsík přítomen. V letech 1946–1950 bylo v Českém Těšíně Svojsíkovo nábřeží pojmenováno za to, že o ně pečovali junáci, rozmezí let 1946–1950 měli totiž skauti nad nábřežím patronát, což se vyznačovalo tím, že zde dělali úklidové práce, uklízeli například pozůstatky německých obranných pozic. Po nástupu komunistů k moci bylo nábřeží přejmenováno na nábřeží Míru a už to tak zůstalo. Součástí odhalení desky byla pak velká skautská výstava na Střelnici, na kterou zapůjčil Bublina mnoho exponátů. Dne 7. září 1997 byl Stanislav Vincour –Bublina na výroční členské schůzi přijat do Svojsíkova oddílu. Od té doby se účastnil mnoha setkání Slezské družiny SO. Dne 5. května 2001 pak byl přijat do Skautského oddílu Velena Fanderlika (SOVF).

 

 

Závěrem

 

Bublina by si nedovedl představit svůj život bez skautingu. „Bylo by to pro mě jako život bez vody.“ Ve skautu poznal správné přátele, vybudoval si dobrý vztah k přírodě a naučil se různým dovednostem. Celý život se snaží plnit skautský slib. Na adresu současných skautů říká: „Měli by se méně věnovat počítačům a internetu a především se vrátit zpět k přírodě. My sami jsme v přírodě mnoho prožili. Modernizace není vždy úplně zdravá.“

 

Bublina je také autorem celé řady článků v časopise Těšínsko. V těchto článcích se zabývá historií skautingu a sportu na Těšínsku. Stanislav Vincour napsal v roce 1996 autobiografickou knihu, která nese název Těšínské vzpomínky. Za svou práci pro skauting mu byla 9. května 1970 udělena junácká Medaile díků a v květnu téhož roku mu bylo předáno vyznamenání Syrinx – bronz. Dne 8. května 2001 obdržel Pamětní kříž III. odboje 3. stupně.

 

 

V roce 2011 nahrál a pro potřeby projektu Skautského století zpracoval Jakub Foldyna – Elf. Příběh pamětníka byl narátorem autorizován.

 

 

Použité prameny a literatura

 

Vincour, Stanislav. Těšínské vzpomínky: o skautech, sportu, škole a tak dále aneb Pohádky pro dříve a později narozené. 1. Český Těšín: Stanislav Vincour, 1996.

 

Vincour, Stanislav. SKAUTOVÁNÍ-SPORTOVÁNÍ-CESTOVÁNÍ [online]. 12.12.2007 [cit. 2012-02-26]. Dostupné z: http://www.stan.estranky.cz/

 

Konvička, Eduard. Vstup do problematiky dějin skautingu v Českém Těšíně. po roce 1989.

 

Vincour, Stanislav. Áda Fiala – legenda fotbalové historie. Těšínsko, 1998, 41(2), s. 26-29. ISSN 0139-7605.

 

Vincour, Stanislav. K počátkům skautingu v Českém Těšíně. Těšínsko, 1996, 39(4), s. 21-24. ISSN 0139-7605.

 

Vincour, Stanislav. Oldřich Štěrba – náčelník junáků a hrdina odboje. Těšínsko, 1997, 40(1), s. 24-25. ISSN 0139-7605.

 

Vincour, Stanislav. Ota Gavenda – organizátor českotěšínského Junáka. Těšínsko, 1996, 39(3), s. 30-31. ISSN 0139-7605.

 

Vincour, Stanislav. Počátky lehké atletiky v Třinci. Těšínsko, 2011, 54(2), s. 18-20. ISSN 0139-7605.

 

Vincour, Stanislav. Počátky Závodu družby. Těšínsko, 1997, 40(3), s. 31-32. ISSN 0139-7605.

 

Vincour, Stanislav. Skauting v Českém Těšíně po 2. světové válce. Těšínsko: vlastivědný časopis okresů Frýdek-Místek a Karviná, 2008, 51(2), s. 7-13. ISSN 0139-7605.

 

Vincour, Stanislav. Smrt ve vlnách Atlantiku. Těšínsko, 1997, 40(2), s. 25-26. ISSN 0139-7605.

 

Vincour, Stanislav. Třinec poprvé v I. lize kopané v sezóně 1963-1964. Těšínsko, 1998, 41(4), s. 18-19. ISSN 0139-7605.

 

Vincour, Stanislav. Vzpomínka na Závod míru v Těšíně. Těšínsko, 1999, 42(1), s. 31. ISSN 0139-7605.

 

Vincour, Stanislav. Vzpomínky na poválečný hokej v Českém Těšíně. Těšínsko, 2010, 53(2), s. 26-27. ISSN 0139-7605.