Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Vinický (* 1963)

• narozen 26. června 1963 ve Vyškově

• vystudoval gymnázium ve Vyškově

• od mládí patřil mezi vyškovské a později brněnské máničky, organizoval a navštěvoval utajené koncerty a akce

• zažil výslechy na StB

• přepisoval samizdaty a šířil Několik vět

• většinu života pracoval jako programátor

• spoluzakládal Občanské fórum ve Vyškově

Jaroslav Vinický vyrůstal v rodině, která komunisty nijak nemilovala. Doma jim visely portréty Masaryka a Beneše. Poměrně brzy si dokázal udělat o KSČ vlastní obrázek, k čemuž přispěla i jeho návštěva otce na montáži v SSSR, kde se jen utvrdil v tom, že tudy cesta nevede. Jak sám říká, je ortodoxní antibolševik. Lidi stejného smýšlení našel mezi vyškovskými a později i brněnskými máničkami.

Jaroslav Vinický se narodil 26. června 1963 ve Vyškově jako jediné dítě Jaroslava Vinického a Jany Vinické, rozené Filové. Osudy rodiny za války nejsou pamětníkovi známy, ví jen, že prababička byla odsunuta jako sudetská Němka po válce z Bruntálska do Německa. Babička Gizela, původem Němka, která si vzala sudetského Rakušáka Jaroslava Weintritta, směla zůstat. Jméno si s manželem počeštili na Vinický/Vinická.

Nikdo z rodiny nebyl ve straně

Otec pracoval jako zkušební technik v První brněnské strojírně, matka byla zdravotní sestrou, později vedoucí jídelny závodního stravování a vedoucí živnostenského úřadu v Ivanovicích na Hané. Rodina otce i matky zažila znárodňování v padesátých letech. Dědeček Antonín Fila přišel o papírnictví, poté pracoval ve šroubárně ve Žďánicích, kde měl být údajně jedním z organizátorů stávky. Dědečkovi ze strany otce, Jaroslavu Vinickému, bylo znárodněno řeznictví. Rodina tedy z pochopitelných důvodů nebyla nakloněna komunismu. Jaroslav vzpomíná, že jim doma visely portréty Masaryka a Beneše. Od první třídy chodil do náboženství. V dětství jej formovaly foglarovky a rodokapsy, které si půjčoval o prázdninách u dědečka Fily v Dambořicích. Do Skautu sice chodit nemohl, ale našel turistický oddíl, který vedli bývalí skautští vedoucí. Sem docházel asi od 10 do 14 let. Poté jim bylo nabízeno, aby vstoupili do Pionýru. Když celý oddíl odmítl, byl v roce 1976 rozpuštěn.

Na základní školu má hezké vzpomínky, nepociťoval příliš vliv komunistické ideologie, měli rozumné učitele. Po skončení základní školy se hlásil na gymnázium, kam by se pravděpodobně díky svému původu a rodinné historii jen tak nedostal. Měl ale štěstí, protože ředitel gymnázia se z mládí znal s jeho matkou. Na gymnáziu už se naplno projevila jeho neústupná povaha a docházelo k prvním střetům se systémem. Hned v prvním ročníku přišli učitelé s tím, že se vybírá pět korun. Za 14 dní jim pak přinesli průkazky SSM. Jaroslav se spolužákem nelenili, šli do ředitelny a trvali na tom, že se do SSM nehlásili a rozhodně členy být nechtějí. Tehdy to ještě prošlo bez následků.

V obchodech prodávali jen ryby a komisárek

Rodina v té době už větší problémy s režimem neměla. Otec, jako zkušební technik parních turbín, byl posílán na montáže. Jeho kolegové, straníci, jezdili po světě, on směl pouze do SSSR. Jaroslav za ním dvakrát jel. Poprvé s matkou, asi ve 13 letech, podruhé v 15 letech, už sám. Rodiče se v tomto období rozvedli. Utkvěla mu hlavně druhá návštěva ve městě Berezniki na Urale, kde strávil měsíc. Šlo o město, kde byly draselné doly, byli sem posíláni bývalí trestanci. Otec ho varoval, aby v jeho nepřítomnosti příliš neriskoval a nechodil někam sám. Vzpomíná, že byl z balkonu svědkem rvačky a viděl, jak zabili jednoho z mužů nožem. Obchody zely prázdnotou, prodávaly se hlavně ryby a chleba, ve městě byl velký bleší trh, kde byly k vidění například klíče bez zámků, zámky bez klíčů a podobně. Absurdita komunismu v praxi Jaroslava pouze utvrdila v tom, že tudy rozhodně cesta nevede.

Ve Vyškově dokončil gymnázium, v jehož průběhu začal chodit do vyškovské hospody U Kolejků, místa, kde se scházely místní máničky. Restaurace a její návštěvníci byli monitorováni StB. V té době jej začali předvolávat k výslechům, kam byl později zván i v Brně, a chtěli po něm, aby donášel na kamarády. Odmítl, několikrát byl fyzicky napaden.

Protože absolvoval gymnázium, kde se učil i programování, hlásil se po maturitě na VUT v Brně. Podařilo se mu dostat pouze na obor silnoproud. Nastoupil, ale školu nedokončil. V prvním ročníku nedostal zápočet z předmětu Dějiny dělnického hnutí a musel opakovat. Nebyl v SSM, problémy se vršily. V té době už jej zajímalo víc prostředí, ke kterému přičichl už ve Vyškově – underground. Školy tedy zanechal. To ale znamenalo jít na vojnu.

Až nás napadnou, nedostaneš ani plynovou masku

Dostal se do Uherského Hradiště, odkud byl po půl roce převelen do Domažlic. „V Domažlicích jsem byl chvíli zdravoťák, potom mě degradovali ze svobodníka na vojína, přeřadili ke kulometu a pak jsem odsud šel přes pakárnu domů,“ popisuje ve zkratce své působení v armádě. „Bylo to tam hnusné, hrozné. Velká kasárna na kopci, kde čtyři dny ze sedmi netekla voda, teplá voda tam nebyla vůbec a hrozná buzerace, i lampasáci se odsud chtěli dostat. Za dobu, co jsem tam byl, jeden skočil pod vlak.“ S diagnózou maniodeprese opustil plzeňskou psychiatrickou léčebnu a odešel do civilu. Modrou knížku nedostal, byl vyřazen z vojenské evidence. „Vrátili mi vojenskou knížku, z té vytrhli fotku a řekli mi, že až nás Američani napadnou, nedostanu ani plynovou masku.“ Po propuštění se vrátil dočasně do Vyškova, kde pracoval ve firmě Rostex, bylo mu přislíbeno místo programátora, ale skončil v galvanovně. Po půl roce odešel zpět do Brna, kde byl přijat do PORS jako programátor.

V Brně se v té době zapojil i do šíření samizdatu. U kamaráda Petra Kvíčaly přepisovali zakázané texty. Později sbíral také podpisy k prohlášení Několik vět. S přáteli, mezi které patřil kromě bratrů Kvíčalových například Pavel Homér Ambrož a další, se v Brně scházeli na místech jako Střelák, Forman, Sokec nebo Vápenka. Ve Vyškově byla styčným bodem hospoda U Kolejků a samotný dům Jaroslava Vinického, který už v té době žil sám a pořádaly se u něj různé akce. Na víkendy většinou vyjížděli za podobně laděnými kamarády po republice, organizovaly se ilegální koncerty, fotbálky. Akce byly často rozháněny policií. „Naběhli tam, vždycky jich bylo víc než nás. Vozili s sebou takové ty hodné strejce přisluhovače, kteří nic nikomu nedělali, ty Lidové milice. Začali nás rozhánět, nabírat do aut. Hodně lidí zkoušelo zdrhnout, což se mi pokaždé podařilo,“ vzpomíná.

Ani pracovní angažmá v PORS netrvalo příliš dlouho. Po necelých dvou letech se pohádal s vedoucí, zarytou komunistkou, a hodil po ní krabicí děrných štítků. Když se vrátil do kanceláře, měl už na stole výpověď. Následoval další návrat do Vyškova, kde nastoupil jako programátor do Zbrojovky. Dělali na směny. Na jedné z nočních si kolega, předseda SSM, tiskl nějaké propagační materiály. „Jedna blána se mu zasekla, tak jsem říkal: ‚Ukaž, já něco vyzkouším,‘ a nehtem jsem na to namaloval takovou kovadlinku, na tom takového prcka, šipečku – ‚To je rozklepaný komunista‘, pod to jsem napsal ‚Smrt bolševikům‘. Vyjel jsem kousek, pak nám zapípal počítač, tak jsme letěli na sál a nevěděli jsme, že komunisti měli nějakou schůzi. Došli z té schůze, zjistili, co tam je a byli z toho na mrtvici. Já to vzal samozřejmě na sebe. Hned se ptali, kolik jsem toho vytiskl. Jen tu jednu kopii, ale protože jsem byl takový, řekl jsem jim, že asi 300–400 kusů, ale už je to za plotem a kluci to rozváží. Bylo z toho obrovské peklo. Druhý den, když jsem šel do práce, mě vrátný zastavil, že už tam nepracuju.“ Nutno podotknout, že po každém nástupu do nového zaměstnání pro Jaroslava Vinického přijela hned první den do práce policie, aby zaměstnavatel věděl, s kým má tu čest. Jediné jeho štěstí bylo, že programování v té době téměř nikdo neovládal, a tak se mu většinou podařilo sehnat práci bez větších problémů.

Po revoluci jsme se dozvěděli, kdo na nás donášel

V psychiatrické léčebně v Plzni se spřátelil s člověkem, který měl možnost domluvit akci v hospodě v Dobročkovicích u Vyškova a dohodli se, že zde zorganizují v roce 1986/1987 Silvestr. Čtrnáct dní před Silvestrem si pozvané začali předvolávat k výslechům, které řídili příslušníci StB z Brna. Bylo jim vyhrožováno, že je rozeženou a všechny pozavírají, z oslavy tedy nebylo nic. Akci prozradil jeden z donašečů, o jehož konfidentství se dozvěděli až po revoluci.

Další akcí v té době, která byla pod drobnohledem StB, bylo Vítání jara, které se konalo u Jaroslava Vinického ve Vyškově. „Náš barák je na takové krátké ulici. Na obou koncích stáli policajti a všechny lustrovali. Přijelo asi kolem šedesáti lidí. V pondělí tam dva kluci zůstali, jeden z nich byl ten, co na nás celou dobu donášel, jak jsme se pak dozvěděli. Otevřel policajtům, pustil je dovnitř a nechal je udělat prohlídku. Sebrali fotky z akcí a zakázané knížky,“ vzpomíná.

Posledním zaměstnáním před revolucí byly vyškovské Stavokonstrukce, kde pracoval jako programátor. Asi rok před revolucí měl jet na služební cestu do Stuttgartu, kvůli zaškolení. Nadřízení jej nechtěli pustit, báli se problémů. Paradoxně zasáhla StB, která si přála, aby vycestoval a už se nevracel, jak se později dozvěděl. Odjel i se dvěma přidělenými politruky. Dostal zde pracovní nabídku, ale vrátil se kvůli dívce, Jolaně Králové, kterou si v únoru 1989 vzal za ženu. Po návratu byl předvolán k výslechu, během kterého mu dali jasně najevo, že měl zůstal v Německu, později mu nabídli, že pokud jeho partnerka podepíše Několik vět, nechají je odjet oba. Do tohoto období už ale zasáhly listopadové události.

Informace o prvních studentských aktivitách přivezla z vysoké školy z Brna, kde tehdy studovala, jeho žena Jolana. Jaroslav jel do Brna, kde se zúčastnil jedné z prvních demonstrací na náměstí Svobody, v divadle Husa na provázku dostal nějaké materiály a jel zpět do Vyškova. Spolu s kamarády od Kolejků a vysokoškoláky začali vyrábět a vylepovat plakáty, které jim policie strhávala. Organizovali první demonstrace, sháněli řečníky, techniku. Byli na počátku vzniku Občanského fóra ve Vyškově. Objevili se u nich i dva studenti vojenské katedry ve Vyškově, kteří nesouhlasili s režimem a nosili jim informace, co se chystá. Jednou přišli vystrašení s tím, že mají pohotovost a ve hře je možnost, že vyjedou tanky na Prahu. V tu chvíli nikomu do smíchu nebylo. Vážně přemýšleli, co může nastat a jak by se dalo emigrovat. K ničemu takovému naštěstí už nedošlo.

Po revoluci se rozešel s Občanským fórem, údajně pro své radikální postoje. Trval na tom, aby byli komunisté odstaveni z funkcí a nemohli se podílet na veřejné správě alespoň pět let. Vyhodili jej i ze Stavokonstrukcí, kde dostalo po revoluci důvěru staré vedení, jemuž se prý nelíbila jeho aktivita v Občanském fóru.

V začátcích devadesátých let organizoval happeningy při příležitosti komunistických schůzí ve Vyškově.

Po roce 1990 začal podnikat. V devadesátých letech se jim s manželkou Jolanou narodila syn Lukáš a dcera Žaneta. Postupně kvůli práci přesídlil z Vyškova do Olomouce. Je rozvedený. V roce 2022, v době natáčení, žil v Olomouci.