„Kde jsem přišel, nadával jsem na komunisty. I teď, když u nás na Lužinách dělali nábor a měli tam stánky, tak jsem na ně řval, aby šli do háje, že jsou svině. Říkal jsem si, že je škoda, že jsem se s tím estébákem nemohl sejít, vyřídil bych si to s ním rovnou. Prožil jsem to tvrdě a slova to nedokáží vyjádřit. Prožil jsem to natvrdo a dlouhá léta. Měl jsem zkažené mládí. Takže na ně nadávám kudy chodím.“
„Začínal jsem tam tím, že mě sebrali dolů do šachty na osmé patro. Tam mi dali capování. To znamená, že z komínů se sypala ruda a kámen dolů a tam se zvedla taková dvířka a kamení se se vším všudy sypalo do těch vozů. Vešlo se tam jeden a čtvrt kubíků kamení. To se pak tlačilo dál, kde to potom zase vytahovali nahoru z toho osmého patra. To bylo asi tři sta metrů hluboko.“
„On mi pomohl, když ho stěhovali do jiného lágru, nechal mi tam tepláky. Neumíte si představit, jak i to pomohlo, protože jsme v lágru stávali celé hodiny ve štrůdlu na nástupu a stáli jsme tam v létě, v zimě, kdykoli. Jednou jsem měl namrzlé ucho. Takže on mi pomohl, že jsem měl aspoň pod tím vězeňským oblečením tepláky.“
„Dne 23. března 1954 jsme měli soud a dostal jsme 11 let.“ - „Bylo to přísnější protože jste byl voják…?“ - „Ano, všichni jsme tam byli vojáci. Nejstarší byl ten mechanik, který s námi byl zavřený. Tomu bylo už padesát. Pak tam byli ještě dva telegrafisté a ti dostali dva a tři roky za to že věděli, ale neřekli. Neohlásili to.“ - „Jak zněla skutková podstata? Za co jste byl konkrétně potrestán?“ - „Za to, že jsme chtěli uletět. Velezradu jsme dostali. To byl hlavní trest – za velezradu. Ten jsme dostali my tři.“
„Sebrali nás šest. Pilota Bednáře, Milana a Mirka Frýbortovi, já jsem byl jako navigátor, mechanika a další.“ - „Byl to ale jen plán. Nic jste neuskutečnili a někdo vás udal, že to chcete udělat?“ -“Ani jsme nic dělat nemuseli. Miloš Kolovrat nás udal. To jsem si přečetl ve spisech, které jsem dostal od nějakého kolegy, kde je to napsané, jak to udělali, kde žalovali a jak se na nás připravovali, aby nás posbírali. Je to celý spis.“
„V tom roce 1953 jsme byli někde v Prešově. Létali jsme s parašutisty a vyhazovali jsme je na různých místech. Na Slovensku jsme taky vyhazovali pytle s jídlem po kopcích. V Prešově jsme se dohodli s Milanem Frýbou, telegrafistou, který mi navrhl, že uletíme. Já jsem na to kývl, že ano. Stejně to v republice stálo za starou belu. Asi neměl co na práci a tak to prozradil více lidem. Hlavně nějakému Milošovi Kolovratovi a ten nás udal kontrarozvědce. Devátého prosince nás potom všechny posbírali.“
„V Ruzyni měli nějakou komoru někde ve sklepě, byla tam úplná tma. Svítilo tam jen nějaké blikátko, bylo to obložené dlaždičkami, mokro, a tam mě nechali týden tvrdnout. To bylo hrozný! Týden sám, bez jídla, bez ničeho, občas mi šoupli nějakou vodu. To bylo mučení, v tom vězení v Ruzyni. Oni se k ničemu nevyjadřovali, oni měli právo udělat z člověka trosku.“
„Na apeláku to bylo to nejhorší, co jsem tam zažíval. Byl apelák, tam vás nechali stát celý dopoledne, celý odpoledne, jak dlouho se jim to zlíbilo. Zvlášť když se nemohli dopočítat lidí. Tak jsme tam stáli furt. Teplo, zima... Chytal jsem si uši, které mi mrzly. Díky Frantovi Homolkovi, když on šel domů dříve, tak mi dal tepláky. Navlékl jsem si je pod své. Měl jsem tedy určité teplo. Ale na hlavu nic.“
„Ke mně přišli 9. prosince 1953, asi ve čtyři k ránu. Přišli, abych nastoupil do služby na letiště. Byl to nadporučík nějakej... Oblékl jsem se, rozloučil jsem se doma a šel jsem. Ale dole před barákem na mě už čekali. Sebrali mě a hodili mě do auta. Tenkrát to byl tatraplan. Dali mi na oči černé brýle a odvezli mě do Ruzyně... Datum odletu jsme naplánované neměli. Čekali jsme na příležitost. Mohli jsme odletět kdykoliv.“
Otakar Vinklář se narodil 27. prosince 1930 v Radošovicích u Říčan. Otec pracoval jako šofér a maminka byla v domácnosti. Měl tři sestry. Po základní škole se vyučil mechanikem a v roce 1949 nastoupil do vojenského leteckého učiliště ve Šternberku. Poprvé sedl do letadla na cvičišti v Havlíčkově Brodě a už po dvou letech mohl létat profesionálně. V prosinci 1950 nastoupil k Československým aeroliniím, kde následně působil do roku 1953. V tomto roce spolu s dalšími šesti letištními kolegy v čele s Milanem Frýbortem plánovali letecký útěk přes hranice. Pamětník měl mít úlohu navigátora. Jejich plán byl však vyzrazen, v prosinci 1953 je zatkli a 23. dubna 1954 odsoudili za velezradu a spolčení za účelem zavlečení do ciziny. Otakar Vinklář dostal jedenáct let a trest si odpykával v jáchymovských dolech. V květnu 1960 byl propuštěn na amnestii. Poté pracoval jako soustružník a jako mechanik a garážmistr v autobusové dopravě. Rehabilitace se dočkal v devadesátých letech, kdy jej povýšili z poručíka na podplukovníka a poté plukovníka. Zapojil se do aktivit mnoha organizací, jako například Konfederace politických vězňů. Obdržel několik vyznamenání. Nejvíce si cení Řádu T. G. Masaryka. S manželkou Zdenkou vychoval dvě děti. Otakar Vinklář zemřel 10. února roku 2019
