„Chodíval jsem do Divadla na Tagance. Deset hodin jsem stál v mrazu minus dvacet pět stupňů na lístky do Bolšoj Těátru. Všechny ruské impresionisty jsem v galeriích poznal. Moskva byla tehdy velmi svobodná a otevřená. Byla tam perestrojka, glasnosť a Gorbačov, Gorby. Začala se objevovat zakázaná literatura. Třeba Mistr a Markétka od Bulgakova. Vycházely literární časopisy. Na univerzitě jsme tiskli knížky na počítačových tiskárnách. Tenkrát to byly veliké stroje a na nich jsme na ohromné papírové archy tiskli Alexeje Tolstého. Univerzitní počítač jsme používali na tisk jeho zakázaných knížek.“
„Spal jsem v Jeseníku na nádraží a všude byl kouř. Tehdejší Československo mám spojeno s kouřem. Uhlí, spálený tuk a cigarety. Tři základní vůně. Z komínů a hospod. Měl jsem to rád.“
„Zhasli jsme světla a děti se rozplakaly. Ta operní zpěvačka, která byla na ubytovně s námi, shromáždila děti kolem sebe a začala zpívat. Větší děti se přidaly a zpívaly s ní. Malé děti plakaly dál schované pod sukněmi maminek. Za okny blýskaly petardy a některé děti se hystericky smály. Venku před ubytovnou viděly svou učitelku ze školy. Své kamarády.“
„To světlo není jen na nebi, ale v každém z nás. Světlo nemusí přijít z nebe, aby zažehlo duše na zemi. Světlo je v každém z nás a to světlo je dobro. Možná je ten plamínek v někom jen slabý, v někom zase silnější. To ano. Ale v každém to světlo je.“
Kumar Vishwanathan se narodil 15. listopadu 1963 v indickém městě Quilonu ve státě Kérala. Matka pocházela z bohaté venkovské rodiny, otec byl expert na budování a provoz tepelných elektráren. V roce 1983 odešel Kumar Vishwanathan do Moskvy, kde začal studovat fyziku na Univerzitě Patrice Lumumby. V Moskvě se seznámil se svou budoucí ženou, tehdejší studentkou Univerzity Palackého v Olomouci. Na podzim 1989 byl svědkem občanských nepokojů ve východním Berlíně. Sametovou revoluci v Československu prožil mezi studenty v Olomouci. Roku 1990 ukončil studia v Moskvě a natrvalo se usadil v Olomouci, kde učil na dvojjazyčném gymnáziu. Po záplavách v létě roku 1997 odjel do Ostravy na pomoc Romům ze zaplavených čtvrtí. Od té doby se věnuje problémům romské menšiny a sbližování Romů s většinovou společností. V roce 1998 obdržel cenu Františka Kriegela udělovanou Nadací Charty 77.
