Miroslav Vít

„To mě pozvali na nějaké školení do Chebu a tam vystoupil nějaký major a říkal ty legendy Pohraniční stráže, jak jsou nejlepší a jaké mají zásluhy. A potom říkal: ‘Nebojte se střílet, já sám jsem zastřelil dva lidi.’ Tak to jsem říkal, že tam už mě teda nikdo nedostane. Říkal jsem si, že musím něco vymyslet. A když jsme museli vyplnit dotazníky – kdo, jak, s kým se kamarádil, jaké umí řeči, tak já jsem psal, že umím plynně anglicky, německy, částečně francouzsky, což byl nesmysl. Já umím akorát trošku anglicky. A příbuzní v zahraničí – v Německu, v Americe, ve Švýcarsku. A vedle mě byl kamarád a říkal: ‘Ty vole, co to píšeš?’ A já říkal: ‘Ty chceš na hranici?’ A on říkal: ‘Neblázni, to nechci.’ ‘Takže si nějakého příbuzného opiš!’ No a skončili jsme na brigádě a tam jsme spolu stavěli lešení na opravu omítky. Úžasné. Úžasné!“

„Já jsem měl to štěstí, že jsem zažil – říkali tomu 'zlatá doba trampingu v Jizerských horách'. Bylo to od roku 1960, asi do [roku] 1964, když jsme šli na vojnu. To byl ten náš nejsilnější ročník. My jsme se dělili na Sever a Jih, Jižani, to byl takový póvl, jezdili na Turnovskou, hlavně do hospod, tam se vždycky někde ožrali a udělali průser. My jsme byli ta správná parta, která jezdila na Fort Adamson, to je vlastně Černá Nisa. My jsme se znali jenom podle jmen. Byl tam třeba Kulhavej Áda, Tanvalskej Tom, Kenny, Špacír a tak. Vůbec jsme nevěděli, jak se kdo jmenuje. Nás to nezajímalo.“