Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Vít (* 1945)

• narodil se 29. května 1945 ve Smiřicích ve východních Čechách

• po znárodnění otcova podniku se přestěhovali do Frýdlantu v Čechách

• od roku 1954 žil v liberecké čtvrti Harcov, kde dokončil základní školu

• vyučil se instalatérem u Pozemních staveb v Liberci, základní vojenskou službu sloužil u silničního vojska v Holýšově u Plzně

• živil se manuální prací – kácel stromy v lese, pracoval na pile a v kamenolomu

• v srpnu 1968 se zapojil do činnosti skautského střediska ve Frýdlantu

• v Liberci se roku 1969 zúčastnil protestu proti sovětské okupaci

• od roku 1970 pracoval jako výškový montér ocelových konstrukcí

• na konci 80. let 20. století absolvoval v Brně dálkové studium muzejního konzervování

• v listopadu 1989 se aktivně zapojil do sametové revoluce ve Frýdlantu a v prosinci 1989 stál u obnovy skautského oddílu

• po sametové revoluci provozoval s manželkou v centru Frýdlantu knihkupectví s antikvariátem

• v roce 2023 žil ve Frýdlantu

Miroslav Vít si v životě poradil, i když nemohl kvůli špatnému kádrovému profilu studovat. V mládí zažil zlatou éru trampingu v Jizerských horách a jako horolezec si vybral práci, díky které měl i v době socialismu relativní svobodu. Pracoval jako výškový montér na ocelových konstrukcích. „Komunisté si mysleli, že mě potrestají, když mě nenechají studovat, ale já jsem si vydělával třikrát tolik, než bylo běžné. Také mi vyhovovalo, že jsem mohl jezdit po celé republice,“ vypráví pamětník, který v mládí trampoval po Jizerských horách a v roce 1968 i 1989 se zapojil do činnosti skautského oddílu ve Frýdlantu.

„Nikdy ale komunistům neodpustím, že mě nenechali v mládí cestovat. A také rok 1969, který byl v Liberci horší svinstvo než rok 1968, protože stáli Češi proti Čechům. U radnice policajti obušky málem zbili moji matku, když tam o berlích přišla dát kytičku na místo, kde zastřelili Rusové sedm lidí. Naštěstí ji zatáhli do obchodu, kde přečkala to nejhorší. Přijel jsem do Liberce odpoledne, kdy už bylo město obklíčené. První kordon byli vojáci, druhý Lidová milice a třetí policie. Ještě v noci jsme se hlava nehlava prali s policajty. Nakonec stříleli z Pražské ulice světlice do lidí. To bylo svinstvo, ale nejhorší bylo, že z Lidových milicí nikdy nikoho nepotrestali,“ říká pamětník.

Ve svém vyprávění pro Paměť národa vzpomínal také na to, jak vypadalo Frýdlantsko a Liberecko po vysídlení Němců a na vojenskou službu beze zbraně u silničního vojska.

Jako dítě ho na kolenou houpal Rudolf Slánský

Narodil se 29. května 1945 ve Smiřicích ve východních Čechách, kde měl jeho otec František Vít malou továrnu na nábytek. Maminka Vlasta, rozená Beranová, byla v domácnosti a vychovávala tři syny, z nichž pamětník byl nejmladší.

„Otec se vyučil u mistra truhláře, složil tovaryšské zkoušky, potom mistrovské a založil si malou dílničku. Materiál sháněl tak, že jezdil s dvoukolákem po vesnicích a skupoval od sedláků fošny. Postupně se vypracoval, koupil dům ve Smiřicích s výlohami, které pronajímal. Pak si koupil na hypotéku malou fabričku, ve které vyráběl americké skříně do kuchyně. Maminka ale nikdy takovou neměla, protože je všechny prodal,“ vypráví.

Po komunistickém převratu v únoru 1948 František Vít o svou továrnu přišel, i když byl členem Komunistické strany Československa (KSČ) a dělal krajského tajemníka v Hradci Králové. „Otec byl jako továrník v KSČ rarita. Kamarádil se se Slánským, takže to pak měl horší. Já ale dnes můžu říkat, že mě Slánský houpal jako dítě na kolenou,“ směje se Miroslav Vít a dodává, že jeho maminka o iluze o KSČ přišla ještě před procesem s Rudolfem Slánským – po popravě Milady Horákové, po níž odevzdala svou stranickou knížku.

Kluci ve Frýdlantu zkoušeli platit „hladovou korunou“

Rodina se po roce 1948 často stěhovala, na začátku padesátých let 20. století přišli do Frýdlantu, kde se měl otec ujmout vedení továrny na nábytek, zkonfiskované už po válce německému majiteli. Ve Frýdlantu zůstal zlomek původních německých obyvatel, kteří do roku 1945 tvořili převážnou většinu.[1] Místní továrny (zejména textilní a na zpracování dřeva) vedli více či méně úspěšní národní správci, kteří se potýkali s nedostatkem kvalifikované pracovní síly.

Pamětník si z dětství ve Frýdlantu vybavuje, že v noci často někde hořelo. „Lidé se báli chodit do lesa, protože prý Poláci lidi chytali a vozili je stavět Varšavu,“ říká. Vzpomínky má na měnovou reformu v červnu 1953, kdy frýdlantské náměstí pokryly bankovky, které se lidem nevyplatilo měnit v nevýhodném poměru 50:1 (poměr 5:1 se vyplácel jen do částky 300 Kčs na osobu).

Ve městě se také objevily „hladové koruny“, což byly kopie nové jednokorunové bankovky z roku 1953 s nápisem „Hladová koruna – dar Sovětského svazu“, a texty popisující měnovou reformu jako důkaz bezradnosti a bankrotu pětiletky. „Kluci se za ně snažili v obchodě něco koupit,“ vzpomíná pamětník na letáky posílané balony v letech 1951 až 1956 přes železnou oponu americkou rozhlasovou stanicí Rádio Svobodná Evropa.[2]

Prolézal opuštěné domy po Němcích

Rok poté se rodina přestěhovala do Starého Harcova v Liberci, kde otec pracoval jako údržbář po školkách a matka nastoupila do galvanizovny. I v Harcově pamětník nacházel letáky Svobodné Evropy převážně v polštině a němčině vzhledem k blízkosti hranic s Německou demokratickou republikou a Polskou lidovou republikou. Některé z nich si schoval, ačkoli policie vyzývala, aby lidé letáky odevzdávali na služebnách SNB (v dodatečných materiálech je projev sovětského vůdce Chruščova o Stalinově kultu osobnosti v polštině a Zpravodaj Svobodné Evropy v polštině o událostech v Poznani roku 1956).

Do školy přicházeli děti před letáky a předměty z balonů varovat příslušníci SNB. „Říkali nám, že když sebereme propisku a zmáčkneme ji, tak vybuchne,“ vzpomíná pamětník a dodává, že se školou zhlédl v Liberci výstavu o štvavé kampani imperialistů. Viděl na ní balon, u kterého bylo varování, že je naplněný vznětlivou vodíkovou náplní, a fotografie popálených lidí.

V Harcově se věnoval oblíbené zábavě dětí v někdejších Sudetech – prolézal opuštěné domy po vysídlených Němcích. „Nacházeli jsme v nich zajímavé věci, i zbraně, ty nás zajímaly nejvíce,“ přiznává. Hledání zbraní se věnoval později s detektorem kovu po celém Frýdlantsku a shromáždil početnou sbírku včetně střeliva, pozůstatky po německých vojácích i civilistech, které v kraji zůstaly po konci druhé světové války.

Ve škole platil za premianta, motivaci k dobrým školním výsledkům ale ztratil, když se jeho bratranec nemohl dostat na vysokou školu, ačkoli vystudoval jedenáctiletku s vyznamenáním. Otec ho chtěl poslat na vojenskou školu nebo na horníka, nakonec se pamětník vyučil instalatérem u Pozemních staveb v Liberci.

V době učení zažil zlatou éru trampingu v Jizerských horách, který byl spojený i s horolezectvím na skalnaté vrcholy. Jeho trampské jméno znělo Krysař a se svými bratry patřili ke kempu Fort Adamson, což byla trampská osada na špičce poloostrova na severním břehu bedřichovské přehrady (nazývané Kachní jezero), kde se do ní vlévala řeka Černá Nisa.[3]

Místo Pohraniční stráže sloužil u silničního vojska

Trampingu se nemusel vzdát ani během základní vojenské služby, na kterou nastoupil jako osmnáctiletý v roce 1963. „Nejdřív mě bohužel vzali k Pohraniční stráži. Když jsem na školení v Chebu slyšel majora, který nám říkal, ať se nebojíme střílet do lidí, že on sám dva lidi zastřelil, tak jsem se postaral, aby mě přeřadili. Do dotazníku jsem napsal, že umím plynně anglicky, německy, částečně francouzsky, což nebyla pravda. A také že mám příbuzné v Německu, v Americe a ve Švýcarsku. Kamarád vedle mě se divil, co to píšu, tak jsem mu řekl, že jestli nechce skončit na hranici, tak ať si nějaké příbuzné v cizině opíše. Skončili jsme u silničního vojska, což byla oproti Pohraniční stráži výhra,“ líčí pamětník.

V pracovních jednotkách, které zůstaly součástí armády i po zrušení Pomocných technických praporů a později Technických praporů, panoval liberálnější režim a vojáci si v nich vydělávali mnohonásobně vyšší odměny, než bylo služné vojáků v základní službě. „Byli tam vesměs lidi, o které republika neměla moc zájem. Mysleli si, že nám uškodí, ale měli jsme se úžasně. Založili jsme si trampsko-vojenskou osadu Zlatá stoka a o víkendech jsme jezdili na výlety.“

Sloužil v Holýšově u Plzně, kde vojáci silničního vojska bydleli mimo kasárna v dřevěných barácích někdejšího nacistického pracovního tábora, ve kterých byli po válce shromažďováni němečtí obyvatelé před jejich vysídlením.[4]

V srpnu 1968 se zapojil do obnoveného skautu

Po návratu z vojny se živil manuálně – kácel v lese, pracoval na pile v Oldřichově v Hájích a v kamenolomu v Horní Řásnici. Oženil se a za manželkou Hanou se přestěhoval opět do Frýdlantu, ve kterém se v srpnu 1968 zapojil do činnosti obnoveného skautského střediska. U jeho založení stál jen pár dní před vstupem vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 František Valenta, skautským jménem Marbula.

O zájemce neměl nouzi, mohla za to „špatná činnost Pionýrské organizace po stránce výchovné, ale hlavně zábavné“, jak Marbula zapsal do oddílové kroniky. Skautské středisko Frýdlant pod jeho vedením sdružovalo chlapecký a dívčí oddíl ve Frýdlantu, chlapecký oddíl v Hejnicích a chlapecký oddíl v Dětřichově.

„Přidal se k nám Vojta Hrdlička, který ještě se dvěma skauty chtěl na Prvního máje 1948 vyhodit do povětří alegorický vůz, na kterém stáli komunističtí pohlaváři, ale přišlo se na to, než to vybuchlo. Dali jim nejdříve trest smrti a pak doživotí, nakonec si odseděl 15 roků,“ říká Miroslav Vít, který má ve svém archivu fotografie z onoho Prvního máje. Dodává, že Vojta Hrdlička, skautským jménem Akóla, o tomto svém činu příliš nevyprávěl.[5]

Skautský slib skládali frýdlantští skauti v předvečer 50. výročí vzniku Československa, 27. října 1968, a v den výročí zasadili v městském parku „Lípu svobody“, která v něm stojí dodnes. Pamětník, skautským jménem Hogan, tehdy držel československou vlajku. Skautské středisko fungovalo dva roky, do konce srpna 1970, kdy přišel druhý komunistický zákaz.

21. srpna 1969 stáli v Liberci proti sobě Češi

Utužování režimu zažil pamětník o rok dříve při násilném potlačení vzpomínkových akcí na oběti 21. srpna 1968. Liberec byl po Praze městem, ve kterém si invaze 21. srpna 1968 vyžádala nejvíce obětí. Sovětští vojáci v okolí liberecké radnice postřelili 49 lidí, pět lidí zastřelili, další čtyři zemřeli v důsledku nárazu sovětského tanku do podloubí na dnešním náměstí Dr. Edvarda Beneše (v roce 1968 Bojovníků za mír).

O rok později bránily československé ozbrojené síly (Veřejná bezpečnost, Lidové milice a Československá lidová armáda) obyvatelům Liberce uctít památku těchto obětí u radnice, což vyvolalo protesty v přilehlé Pražské ulici, kterých se zúčastnil i pamětník. Události se podle jeho vyprávění odehrály jinak, než jak je popsala oficiální zpráva Státní bezpečnosti[6]:

„Dne 21. 8. 1969 již od ranních hodin byly v Liberci pokládány květiny na místa, kde v srpnu 1968 došlo k usmrcení čs. občanů. Kolem 11.00 hod. se na náměstí Bojovníků za mír shromáždilo asi 800 osob (většinou mladých lidí) a byla přerušena doprava. Vzhledem k tomu bylo přistoupeno k vytlačení shromážděných osob z náměstí na chodníky do přilehlých ulic. V prostoru náměstí však zůstalo asi 400 osob, které skandovaly urážky vládních a stranických činitelů a příslušníků VB. Zejména byl urážen první tajemník ÚV KSČ s. Husák.

Vzhledem k tomu, že náměstí Bojovníků za mír bylo uzavřeno, shromáždilo se postupně asi 5 000–6 000 osob v přilehlé Pražské ulici, které pokračovaly v urážkách a zcela přerušily v této ulici dopravu. Ve 13.00 hod. byl shromážděný dav z Pražské ulice vytlačen směrem ke Gottwaldovu náměstí. Osoby shromážděné na Gottwaldově náměstí vytrhávaly dlažební kostky, kterými napadaly příslušníky VB. V této době došlo k vytlučení několika výkladních skříní a k drancování výkladních skříní z obchodního domu. Část demonstrantů vnikla do automatu na Gottwaldově náměstí, kde odcizili alkoholické nápoje a popíjeli je. Ze stavebního materiálu, který byl na náměstí složen, byla postavena barikáda a posunována proti příslušníkům VB. Použití slzotvorných prostředků zůstalo bez účinku. Také použití vodních stříkačů nemělo účinek a stříkače byly v krátké době zdemolovány. Proti příslušníkům bylo stříleno z praků kovovými odpady, házeno ze střech domů kameny, byly používány neznámé hořlaviny a došlo i k zapálení 1 vozu použitého k zátarasu. Teprve dne 22. 8. 1969 v 01.00 hod. bylo možno soustředit potřebné síly a provést závěrečný zákrok. Po uzavření Gottwaldova náměstí byly do uzavřeného prostoru nasazeny pořádkové jednotky, které za použití obrněných transportérů obnovily pořádek. Ve 2.30 hod. dne 22. 8. 1969 byl ve městě obnoven klid a pořádek.“

Podle zprávy bylo v Liberci zadrženo od 18. do 22. srpna 1969 169 osob z celkového počtu 2 414 (po Praze 1 478 a Brně 469), pamětníkovi se podařilo vyváznout bez zadržení a dnes považuje tehdejší zásah za odsouzeníhodný, protože stáli Češi proti Čechům.

Sametovou revoluci přivezl z Prahy do Frýdlantu

Na začátku normalizace zažil rozčarování i z toho, že někteří jeho kamarádi kvůli prospěchu s režimem spolupracovali. On sám to neměl za potřebí, jako zkušený horolezec zvolil nebezpečnou, ale dobře placenou práci výškového montéra na ocelových konstrukcích. Bez problémů zajistil svou rodinu – vychovávali dceru a syna a jeho manželka kvůli nemoci prvorozené dcery nemohla chodit deset let do práce.

Pamětník se při zaměstnání sám vzdělával, cestou z montáží navštěvoval v Praze umělecké výstavy a docházel do knihovny na americké ambasádě číst kulturní časopisy. Státní bezpečnost návštěvy pečlivě monitorovala ze služebny hned naproti vchodu v ulici Tržiště, pamětníka ale k výslechu nikdy nepředvolala. „Na obyčejného montéra neměli žádné páky,“ vysvětluje Miroslav Vít. Ještě před sametovou revolucí absolvoval v Brně dálkové studium muzejní konzervace a mohl tak opravovat staré grafiky a starožitnosti.

Začátek sametové revoluce zažil v Praze, přes kterou se vracel domů z montáže. „Nachomýtl jsem se k demonstraci na Václavském náměstí, a tak jsem ve Frýdlantu začal také organizovat taková shromáždění. Na podlaze v knihkupectví jsme malovali transparent, ty další nám tiskli v textilce Tiba. Báli jsme se, že lidé nepřijdou, ale bylo plné skoro celé náměstí. Někteří lidé nám říkali, že si to odskáčeme,“ vzpomíná pamětník, který z Prahy vozil letáky, plakáty a jednou přivezl i materiály o skautu.

„Měl jsem syna zrovna v tom správném věku, a tak jsem se pustil do jeho obnovy. Stal jsem se vedoucím střediska a vedl jsem chlapecký oddíl,“ vysvětluje pamětník. Po sametové revoluci také začal cestovat do ciziny, se synem například projel celou Transsibiřskou magistrálu po stopách československých legionářů. Opustil práci výškového montéra a s manželkou vedl do roku 2005 v centru Frýdlantu knihkupectví s antikvariátem.

V srpnu 2010 jim do domu vnikla voda z rozvodněné řeky Smědá. „Nikdy bych nevěřil, že bude v naší ulici tři čtvrtě metru vody, protože jsme docela daleko od řeky. Naštěstí jen protekla domem,“ říká Miroslav Vít o bleskové povodni, která si ve Frýdlantu vyžádala jednu oběť a způsobila velké materiální škody.

V roce 2023 žil ve Frýdlantu.

Poznámky

[1] Podle sčítání lidu v roce 1930 žilo ve Frýdlantu celkem 6 314 obyvatel, z toho 5 514 bylo národnosti německé a 563 československé. Zdroj: Statistický lexikon obcí v zemi České, Praha: Orbis, 1934

[2] Letáky posílala balony přes železnou oponu v letech 1951 až 1956 rozhlasová stanice Rádio Svobodná Evropa (RFE – Radio Free Europe), která byla založena v roce 1950 rozhodnutím amerického Kongresu, aby šířila necenzurované informace k posluchačům za železnou oponou. V češtině zahájila vysílání 1. května 1951 z budovy v západoněmeckém Mnichově, prvním ředitelem českého oddělení RFE byl v letech 1951 až 1961 Ferdinand Peroutka. V srpnu 1951 vyslala Svobodná Evropa první balony s letáky o zahájení vysílání, frekvencemi a samolepkami s logem – zvonem svobody, které tisklo vydavatelství Free Europe Press (FEP). Během operace nazvané „Winds of Freedom“ bylo za železnou oponu expedováno 11 000 000 letáků. V průběhu následujících pěti let se obloha střední Evropy zaplnila více než 500 000 balony nesoucími více než 300 000 000 letáků, plakátů a knih v češtině, polštině, němčině i maďarštině.

Mezi 13. a 17. červencem 1953 bylo v rámci akce „Prospero“ odesláno v 6 500 balonech přes 12 milionů letáků včetně jednokorunové bankovky vyrobené RFE, podobné původní bankovce co do velikosti a barvy, ale s přidáním textu s nápisem „Hladová koruna – dar Sovětského svazu“ (přiložena ve fotografiích). Režim na „Prospero“ reagoval tím, že na hranicích použil vojenská letadla a protiletadlové zbraně k sestřelení balonů den po prvním startu. Policejní vozy v Praze i jinde používaly reproduktory, které přikazovaly občanům odevzdat všechny letáky a bankovky. Vzhledem k této reakci byl program balonů úspěšnější, než RFE očekávala. Zdroj: Free Europe Press Cold War Leaflets, zpráva StB „Přehled výskytu zahraničních letáků na území ČSR v letech 1951–1954“ (signatura: 323-23-1) a kniha „Balony svobody: Letákové operace Svobodné Evropy 1951–1956“ od historika Prokopa Tomka.

[3] O pamětníkovi pojednává kapitola v knize „Kronika trampingu v Jizerských horách 1934–2004“ Pavla Vinkláta (strana 91 a 92).

[4] V Holýšově fungovaly pracovní tábory pro nuceně nasazené civilisty z celé Evropy a pro totálně nasazené mladé ženy z protektorátu. Oba tábory měly kapacitu 1 000 osob, v každém bylo vybudováno 11 přízemních dřevěných baráků vždy s šesti místnostmi a patrovými postelemi. Budovy byly označeny názvy měst, kam do konce roku 1941 vítězně vstoupil wehrmacht, tedy Vilnius, Varšava, Oslo, Narvik, Paříž, Lvov, Riga, Minsk, Štrasburk, Calais a Verdun. Po válce byly tábory využity jako shromaždiště pro vysídlené Němce. Zdroj: katalog k výstavě „Ztracená paměť? Místa nacistické nucené práce v České republice“.

[5] Až při zpracovávání příběhu jsme s pamětníkem objevili bakalářskou práci věnovanou procesu s Vojtěchem Hrdličkou: SKRBKOVÁ, Linda. Politické procesy 50. let – kauza bratři Červenkovi a spol., 2009. Online: https://dspace.tul.cz/server/api/core/bitstreams/8294a8f8-47a6-4161-8928-8ae6a4342607/content. Její autorka zjistila, že Vojtěch Hrdlička měl být členem čtyřčlenné skupiny tvořené dále bratry Červenkovými a Jiřím Drápalíkem, která fungovala od ledna 1953 do února 1954. Podle obžaloby měli plánovat několik ilegálních akcí, při kterých by za pomoci výbušnin napáchali velké škody na okresním sekretariátu KSČ ve Frýdlantu v Čechách aj. Za tento trestný čin vynesl Krajský soud v Liberci rozsudek odnětí svobody v rozmezí od tří a půl do osmi let. Ve skutečnosti údajně o založení protistátní skupiny pouze mluvili, ale v plánu její založení a vykonání výše zmíněných akcí neměli. Podle autorky bakalářské práce se jednalo o ukázkový politický proces z druhé poloviny padesátých let 20. století.

[6] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek: Zprávy o průběhu bezpečnostních opatření k výročí srpnových událostí v roce 1969 (signatura: H 2-1 i.j. 48)