Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Miloslav Vítek (* 1939)

• narozen 13. dubna 1939 v Horních Měcholupech

• dospíval na pražském Žižkově

• absolvoval čtyřletou hornickou průmyslovku v Příbrami a po maturitě nastoupil tamtéž v podniku Jáchymovské doly ÚZO 02

• většinu života prožil v ostravském podniku GŘ OKD, kde vystřídal řadu míst

• s horníky prožíval z pozice báňského inspektora a dispečera jak havárie na dolech OKD, tak i okupaci v roce 1968 a sametovou revoluci

• po roce 1989 současně soukromě podnikal a rozjížděl první marketingové oddělení OKD

• působil v organizaci Tis, v Klubu českých turistů, spoluzakládal organizaci ochránců přírody v Havířově a organizoval řadu kulturních akcí na Zlínsku

• roku 2022 žil ve Vizovicích

Miloslav Vítek projevoval zájem o studium nerostů od dětství. První „geologický průzkum“ provedl jako malý kluk na zahradě domu prarodičů. Po příbramské průmyslovce se zprvu věnoval procesu rozdružování uranové rudy, později se mu na velkou část života stalo osudem uhlí na Ostravsku.

Válka očima dítěte

Miloslav Vítek se narodil krátce po vzniku Protektorátu Čechy a Morava v obci Horní Měcholupy (dnes součást hlavního města) a vyrůstal jako jedináček v péči dědečka Josefa Duška a babičky Antonie. Maminka Růžena, poté co ovdověla, našla zaměstnání v hlavním městě v obchodě Krása ve Vodičkově ulici a prožila zde i Pražské povstání. Jako jeden ze svých silných zážitků z období druhé světové války pamětník připomíná dění 25. března 1945: „My jako děti jsme byli neovladatelní, a když byl nálet ne zrovna na Měcholupy, tak jsme byli neudržitelní a nedostali nás do sklepa. Tak jsme vyběhli na Vartu, to byl takový kopec, ze kterého bylo daleko vidět, a viděli jsme, jak byly bombardované Satalice. Tam byl nějaký sklad pohonných hmot pro letiště Kbely a ty sudy lítaly do vzduchu,“ vzpomíná na událost, která si vyžádala 60 obětí na životech a kterou sledoval jako šestiletý chlapec.

O několik měsíců později už duněly po hlavní cestě pásy tanků a kolem jejich domu směrem na Prahu projížděla kolona osvobozující sovětské armády. „To byl tak nepřetržitý proud, že se dva dny nedalo přejít přes ulici,“ líčí obraz, který malého chlapce zaujal. „Jedno kořistní německé polopásové vozidlo se odpojilo a odbočilo k nám. Na voze byl sud s pivem. Řidič byl značně podnapilý, tak když chtěl vmanévrovat do našeho dvora, proboural sousedovu stodolu a nám povalil sloupek. Obyčejní vojáci se nastěhovali na zahradu a polehali si po zemi a důstojníkům se natahovaly spojovací linky k nám do domu,“ vypráví. „Bylo veselo. My jako děti jsme pochodovali, zvedali jsme nohy, a ti když nás viděli, tak se smáli a dali nám něco dobrého. Tak jsme to opakovali donekonečna.“

Z venkovana Pražanem

V sedmi letech nastala pro malého Miloslava velká změna – přestěhoval se za maminkou, která se znovu vdala, na Žižkov do Žerotínovy ulice mezi Vrchem sv. Kříže a Vítkovem. Jeho dětské eldorádo získalo jiné kulisy, hravost ho ale neopustila. Podobně jako v domě u prarodičů, kde za války žilo „nadpočetně“ několik rodin s dětmi, které u Duškových získaly azyl a Miloslav je už tehdy zorganizoval do party Lvíčat, i na Žižkově si brzy našel přátele. Společně pak prolézali kryt Bezovku nebo třeba pražskou kanalizaci. Když se chystal každoroční ohňostroj na oslavu osvobození, vylezl jednou Miloslav i na střechu památníku na Vítkově, kde okem „zkontroloval“ pyrotechniku připravenou k odpálení. Se spolužákem namísto poslušné účasti na tryzně za mrtvého státníka (J. V. Stalina) opustili třídní špalír a namísto na Pražský hrad zamířili směrem Modřany na letiště Točná. Dorazili právě včas, když se z jednoho z hangárů z rádia ozvala hudba. Na ploše stálo docela samo nikým nehlídané krásné sportovní letadlo. „Byli jsme kousek od toho v lese. Začali hrát hymnu a všechen personál musel stát uvnitř v pozoru. Tak jsme toho využili – vběhli jsme tam, vlezli do letadla a poseděli si v kokpitu a prohlíželi si páčky. Než to všechno přehráli – to byla naše hymna, Nad Tatrou sa blýska, Sojuz něrušimyj, pak ještě Píseň práce možná, já nevím, než to všechno přehráli, tak jsme si to prohlídli a utekli jsme zase do lesa. To bylo naše dobrodružství,“ směje se pamětník.

Za poklady země

Když se v deváté třídě, tehdy JUKu (Jednoletém učebním kurzu) pamětník rozhodoval, na kterou školu se přihlásit, padla volba na střední geologickou školu na Chelčického náměstí nedaleko tehdy ještě stojícího Starého židovského hřbitova na Žižkově. Společně s nerozlučným kamarádem Ivanem Korábem úspěšně složili zkoušky, ale kvůli nepříznivému kádrovému posudku nebyl nakonec ani jeden z nich přijat. Miloslavův otčím Josef Simon tehdy sice už řadu let pracoval v ČKD ve Vysočanech na dělnické pozici, původně ale figuroval jako živnostník prosperující kožedělné dílny, která zaměstnávala dvě desítky lidí. S touto nálepkou proto bylo nutné hledat dál. Po dalších peripetiích nakonec Miloslav nastoupil po prázdninách roku 1954 v Příbrami na hornickou průmyslovku. Tady se mu naplno otevřel svět hornin, ukrytý hluboko pod povrchem. „Škola měla smlouvu s rudnými doly, že budeme chodit na brigády, protože bylo pořád málo horníků. Ačkoliv jsem nebyl vyučený a práci jsem neznal, tak v druhém ročníku – bylo mi 16 let – jsem sfáral do nejhlubšího dolu na noční směnu. Dělali jsme tu noční práci, kterou zvládne nevyučený člověk, odbíhali s vozíky s rudou v nebezpečném prostředí, [spouštěli rudu] do 50 metrů hlubokého komínu. Byla to nebezpečná, ale zajímavá práce. Škola mě bavila a tam jsem poprvé přičichl k hlubinnému dobývání,“ vypráví.

Světla Bytízu

Studentský život utěšeně plynul a Miloslav Vítek trávil volné chvíle jen tak s kytarou. Když si jeho hraní všiml jeden z členů výboru uranových dolů, přivedl ho na myšlenku obnovit již dříve existující školní havajskou kapelu a úspěch se záhy dostavil. Za doprovodu dvou zpěvaček ze zdravotní školy sklízelo šestičlenné chlapecké uskupení potlesk za potleskem. Za dva roky vyhráli v Praze celostátní soutěž a po vystoupení je vyhledal velvyslanec Brazílie. „Pozval nás na ambasádu a já ho na oplátku pozval zase k nám. Do Příbrami přijela dvě americká fára. Proč dvě? Vzal si s sebou zástupce amerického velvyslanectví. Pozpívali jsme si, byla tam velká hostina, kterou zaplatily uranové doly. (…) Všechno proběhlo v pořádku, zahrál jsem mu i písničku z filmu O Cangaceiro. (…) Jak ale odjel velvyslanec, v tu ránu nás odtamtud vyhnali policajti a druhý den jsem byl vyšetřovaný u pana ředitele kapitána StB. Vyplynulo z toho, že jsem zanedbal, co se dalo: Jak jsem mohl pozvat do města uranu velvyslance Brazílie a zástupce USA? Ale škola, jelikož jsem ji reprezentoval, mě podržela, a víceméně to vymazali ze všech mých posudků,“ vypráví Miloslav Vítek o prvním střetu s politickou realitou druhé poloviny padesátých let. Realitou, ve které vedle sebe existovalo několik světů – bezpečný pro ty, kteří se podvolili, a zatížený trestem pro ty, kteří se provinili. Z oken internátu průmyslovky na Svaté Hoře, dříve místa obývaného řeholníky, mohl Miloslav Vítek obrazně řečeno přehlédnout celý prostor těžby v prostoru Háje až k nápravně pracovnímu táboru Bytíz. „V noci, jak se zhaslo, byly kolem tábora reflektory, aby nikdo nemohl utéct, takže to bylo z daleka vidět. Považovali jsme to za věc, která v tom systému musí být. Bohužel! To tak musím říct. Rok od roku jsme viděli, jak přibývají haldy, že je ta těžba velice intenzivní,“ dodává.

ÚZO 02 a Úpravna 1. máj

Po maturitě nastoupil Miloslav Vítek na Ústřední závod odbytu Jáchymovských dolů, kde se provádělo laboratorní měření uranové rudy. „To pracoviště samo o sobě bylo velmi nezdravé, byla tam velká prašnost, celý proces musel probíhat za sucha. Tehdejší proces vzorkování byl víceméně manuální (…) a dozor nad kvalitou vzorkování zajišťovali sovětčíci,“ vzpomíná. Ve své pozici, kdy zodpovídal za celý pracovní proces, přicházel do styku s výše zmíněnými sovětskými poradci. „Pamatuji si, že můj směnmistr, když mi předával svou práci, mi říkal: ‚Dávej si pozor, jinak se dostaneš na Sibiř.‘ Všechno bylo utajené, každý věděl jenom to, co vědět mohl ke svojí práci.“ Jedním z míst, kde se potkával svět civilů a svět vězňů tábora, byla podle pamětníka Úpravna 1. máj, kde sám také určitý čas působil a dostal tzv. k ruce dva mukly (zkr. muž určený k likvidaci). „Nebylo radno se s nimi moc bavit,“ podotýká. Když při jiné příležitosti zahlédl mezi vězni dohola ostříhaného otce kamaráda z dětství pana Korába, zatrnulo mu: „Když jsem viděl tyhlety případy, říkal jsem si, kam bych se mohl dostat taky já, při svojí neopatrnosti.“

Ostrava

Po vojně, kterou jako „baňař“ absolvovat nemusel, a přesto nastoupil, a rovnou k průzkumníkům (podstoupil i seskoky), mu život do cesty přivedl budoucí ženu Mirku Svobodovou. A jelikož ve vyženěné rodině vládla tchyně pevnou rukou, jak s úsměvem přiznává, musel dát vale Příbrami a přesídlil za manželkou do Vizovic a následně až do Havířova a pracovně do Ostravy. Od poloviny šedesátých let pak v podniku OKD (od roku 1965 pod názvem Ostravsko-karvinské doly) zastával řadu míst jak na ředitelství, tak na odboru báňské inspekce a dálkově vystudoval ostravskou báňskou univerzitu. V roli dispečera ho tak zastihl i 21. srpen 1968, kdy přišel do zaměstnání již dopoledne, ačkoliv měl odpolední směnu. Ve vzpomínkové knize „Hornictví a OKR – má láska“ vydané roku 2022 k tomu píše: „Na dispečinku bylo rušno nejenom s řízením výroby a dopravy, ale také proto, že z oken bylo vidět dobře na náměstí, kde se odehrávalo střetnutí sovětských tanků s pobouřenými občany. Na dispečink se také dostavil milicionář v maskáčích a se samopalem. Zeptal jsem se ho, zda v tom má ostré. Pravil hrdě, že ano. (…) Zeptal jsem se ho, za jakým účelem přišel na dispečink. Zda na ochranu nás před okupanty, nebo obráceně. Nevěděl.“ Podnik OKD se k okupaci Československa postavil vyhlášením stávky. „Chodily dálnopisy, ve kterých nás v tom podporovaly některé podniky,“ vzpomíná. Večer se pak na vrátnici dispečinku objevily i letáky k podpoře stávky. „Kdo to rozveze po šachtách? Nevěděl jsem, komu věřit a komu ne. No tak jsem vzal auto generálního ředitele, do kterého jsem sednul se šoférem, naložili jsme ho letáky a rozváželi jsme to celou noc. Bylo to velice napjaté mezi těmi tanky, kdyby se podívali, co vezeme. Naštěstí mě nikdo neudal, když došlo k vystřízlivění, normalizaci. S tím šoférem jsme do devadesátého roku o tom nikdy ani nemluvili, protože jsme si uvědomovali, co by se mohlo stát s našimi rodinami,“ dodává. Přesto se se svým postojem k okupaci netajil a následně byl u stranických prověrek z KSČ vyškrtnut. Od té doby oficiálně nesměl zastávat pozici hlavního dispečera, i když ji fakticky vykonával dál. Později, v osmdesátých letech, byl pověřen několika úkoly, podílel se například na vzniku československo-maďarského podniku Haldex Ostrava. O kategorii důvěrník, pod kterou ho Státní bezpečnost evidovala od roku 1974 do ledna 1989, nic netušil. Po sametové revoluci si se zaujetím pročetl stoh kádrových posudků, které byly na jeho osobu roky spisovány. Poté, co začal soukromě podnikat, tuto činnost záhy opustil, aby se do OKD vrátil a pomohl rozjet marketingové a PR oddělení podniku, ve kterém několik desetiletí rozvíjel svou profesi báňského inženýra.

„Když člověk umírá, měl by mít jistotu, že žil pro lidi. O to jsem se celý život snažil,“ říká závěrem, když glosuje svůj bohatý a naplněný život, který po odchodu na odpočinek spojil s Vizovicemi, a namísto aby složil ruce do klína, podílel se dál na řadě kulturních akcí, například s Klubem českých turistů.