„Začalo to sedmnáctou hodinou, přišlo hlášení: těžký úraz v Dole Petr Bezruč. Říkám si: 'To nic není, těžký úraz to je u nás běžná záležitost.' Devatenáct hodin ale už bylo hlášení z Dolu Doubrava, že jdou, že jde prach z jámy a možná i kouře. Nevěděli, jestli jde o výbuch, nebo otřes, o co se vlastně jedná v tom prvním okamžiku. Tak jsem okamžitě začal podle havarijního plánu, který jsem předtím vypracovával, svolávat nemocnice do pohotovosti, záchranáře, vyšetřovací komise, policajty a všecko jsem musel dávat dohromady tak, aby to začalo fungovat. Pro záchranáře doprovody, protože ten záchranář přijede na šachtu, ale kudy kdo ho povede? To všechno jsem musel jako hlavní dispečer organizovat. Samozřejmě že pak to organizovali dispečeři podřízení na těch šachtách. Takže to byla práce velice náročná. Tak jsem se do toho prostě obul a teď hlášení musíte posílat na krajský výbor strany a já nevím kde všude prostě, tak to hlášení... Teď to nebylo, že by měli lidi mobily jako dneska a tak dál. Tam byly telefony, tam byla služba, jinde služba nebyla, komu to nahlásit? Takže to, mně se z toho až hlava začíná točit, takže… když si na to vzpomenu…“
„Takže generální ředitel seděl u mě na dispečinku a spolu jsme to řešili. V jedné chvíli jsem zašel do jeho kanceláře a teď jsem se podíval z okna a viděl jsem, jak z ulice vedle radnice míří tanky přímo na jeho kancelář těmi kanóny. Takže to byla napjatá, velice napjatá situace. Na náměstí, na které jsem viděl z okna, jsem viděl celou tu scenérii, jak se tam odehrávaly ty střety davů lidí s těmi tankisty, kteří přijeli. Viděl jsem, jak přijela nějaká Volha s vojenskými důstojníky na radnici, kde se mělo usídlit jejich velitelství. Lidi rozhoupali tu Volhu, málem ji převrátili a... [smích]“ – „To byla sovětská Volha?“ – „Sovětská Volha. Pak nějaký divoch začal dělat výmyky na hlavni tanku, nějaký havíř prostě se tam předváděl, a ten voják, co tam seděl, nevěděl, jestli ho má sestřelit nebo co má dělat, tak se musel na to jenom dívat. Takovéhle všelijaké scény tam byly a bylo to velmi napjaté.“
„A v té Příbrami... on si šel i zatančit dolů na ty čaje s těmi lidmi. Lidi s ním tancovali, on byl takový normální, lidový. Na mě to působilo dojmem dvou světů. Pak jsem ještě těm policajtům říkal: 'Prosím vás, co je na tom špatného? Vždyť my do Brazílie vyvážíme naše stroje, ty cukrovary tam vyvážíme, je tam náš prezident Kubiček, teda náš Čech jako prezident Brazílie. A vy je považujete [...] A Havajské ostrovy (to jsem ani nevěděl, že Havajské ostrovy patří Americe) – já nevím, proč je to něco špatného?' Tak mě umravnili. No bylo to špatné. Byly to dva světy prostě, marné – svět svobody a svět náš. Ale já jsem věděl, že mě nic jiného nečeká než to hornictví, které pro mě bylo zajímavé a měl jsem ho rád, a tak jsem mu dal přednost.“
Miloslav Vítek se narodil 13. dubna 1939 v Horních Měcholupech. O otce Bohuslava Vítka přišel v raném dětství, zemřel roku 1943. Matka Růžena Vítková se později znovu provdala a získala jméno Simonová. Miloslav vyrůstal u prarodičů Duškových v Horních Měcholupech, po válce nastoupil do první třídy v sousedních Petrovicích, třetí už ale absolvoval v Praze na Žižkově. Zde docházel i do sboru Českobratrské církve evangelické a pod vedením jeho členů absolvoval dva tábory v Orlických a Jizerských horách. V polovině 50. let nastoupil studium hornické průmyslovky v Příbrami. Zde obnovil internátní havajskou kapelu, se kterou pak sklízeli jeden úspěch za druhým. Hned po maturitě v červnu 1958 nastoupil jako směnmistr v příbramském podniku ÚZO 02, kde se prováděla technická kontrola a expedice rudy do SSSR. Základní vojenskou službu absolvoval v Uherském Hradišti. Když se oženil, přesídlili s manželkou do Ostravy a získal místo v tamějším těžařském podniku SOKD. V průběhu let dálkově vystudoval báňskou vysokou školu. Zastával řadu míst na různých odborech ředitelství podniku, např. na odboru báňské inspekce nebo v nově vzniklém výpočetním středisku a průběžně na dispečinku. Ve službě na dispečinku byl i 21. srpna 1968, kdy se mu podařilo rozvézt po šachtách balík letáků vyzývajících ke stávce. V době počínající normalizace byl z KSČ vyškrtnut. Pamětníkovo jméno je v registračním protokolu StB zapsáno v kategorii důvěrník. Dochované torzo spisu se týká rozmezí let 1974 až 1989, kdy byl pod drobnohledem, jelikož zastával pozici báňského inspektora a hlavního dispečera a řešil havárie a mimořádné události na dolech OKD a podával hlášení na SNB. Pamětník se stal autorem řady zlepšováků a patentů. Na konci 70. a počátkem 80. let stál u zrodu mezinárodního podniku Haldex Ostrava. Po sametové revoluci začal podnikat (založil soukromou hornickou firmu Agricola) a uvedl v život marketingové a PR oddělení OKD. Velkou část života zasvětil turistice a ochraně přírody (v rámci organizace Tis), působil jako člen a po sametové revoluci jako předseda báňské sekce Československé vědeckotechnické společnosti, spoluzakládal organizaci ochránců přírody v Havířově a po odchodu do důchodu se stal uznávanou osobností veřejného kulturního života na Zlínsku. Pořádal například festival turistických amatérských filmů, je kronikářem města Vizovice a autorem knih vzpomínek na dětství („Horní Měcholupy včera a dnes“) nebo působení v OKD („Hornictví a OKR – má láska“ z roku 2022). Roku 2022 žil ve Vizovicích.
