Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Vítek (* 1943)

• narozen 7. října 1943 ve Vlkoši u Kyjova na Hodonínsku v rodině mlynáře

• jeho strýc Zdeněk Vítek byl za 2. světové války lékařem příslušníků RAF v Anglii

• v 50. letech jim komunisté zabrali prosperující mlýn

• v jejich vile se usadilo JZD a rodina byla donucena se vystěhovat

• po vyučení chirurgickým mechanikem pracoval na šachtě na Frýdecko-Místecku

• byl zaměstnán jako opravář strojů a zemědělské techniky, po roce 1989 si založil autoservis

• rodina získala refundaci za část zabraného majetku

• žije ve Zlíně, je čestným občanem Vlkoše

Z rodného mlýna ve Vlkoši zbylo Miroslavu Vítkovi jen pár fotografií, vzpomínky na točící se mlýnské kolo a všudypřítomný prach z mletí. Jeho historii a také osobnost pamětníkova dědečka Klementa Vítka připomíná pamětní tabule. Jak dokládají záznamy v dochované rodinné kronice, před válkou za ním do Vlkoše jezdily významné osobnosti. Častým hostem tam byl například jeho švagr, zakladatel Masarykovy univerzity v Brně, Karel Engliš. Víno z jeho vinohradu tam popíjel i skladatel Josef Suk nebo vědec Jaroslav Heyrovský. „Komunisté nám všechno vzali a zničili, vytrhli nás z kořenů. Když jsem se po vojně chtěl vrátit domů, nevěděl jsem, kde to je. Vlkoš už pro nás nebyl. Byl to jeden z nejsmutnějších okamžiků v mém životě,“ říká Miroslav Vítek.

Západní odboj se nepromíjel

Z války si Miroslav Vítek, narozený 7. října 1943, nic nepamatuje. Vzpomíná si matně na osvobození Vlkoše a veselou jízdu na voze s rumunskými vojáky. Rodiče se radovali z konce války, ale ne dlouho. Po únoru 1948 začali mít obavy, že jim vláda komunistů nepřinese nic dobrého. Kromě vlastnictví prosperujícího mlýna měli u nového režimu i další škraloupy. Nebyli v komunistické straně. Navíc starší bratr pamětníkova otce Zdeněk Vítek se za druhé světové války zapojil do západního odboje. V roce 1940 ilegálně překročil hranice, dostal se k československým jednotkám ve Francii a po její kapitulaci do Anglie. Pracoval jako šéflékař 310. stíhací perutě v Exeteru. V roce 1943 přešel do ústřední nemocnice RAF ve Wroughtonu, kde pracoval do konce roku 1945.

„Západní odboj komunisté nepromíjeli. Byla to jedna z věcí, kterou měli proti naší rodině,“ je přesvědčený Miroslav, který je na strýce hrdý. Zasadil se o to, že Zdeněk Vítek má ve Vlkoši pamětní desku. „Pamatuji si na jeho návštěvy. Byl to správný chlap a přivezl také mnoho zajímavých věcí. Nejcennější byly filmy, které natočil v Exeteru. Zachytil na nich život letců, třeba generála Karla Janouška, anebo návštěvu Jana Masaryka,“ vypráví Miroslav. Filmy byly dlouho schované pod včelínem ve Skaličce, kde Zdeněk Vítek po válce žil. Jeho žena je později nechala ve Vojenském historickém ústavu zdigitalizovat.

Až do své smrti v roce 1958 pracoval Zdeněk Vítek jako lékař na II. chirurgickém oddělení Fakultní nemocnice u svaté Anny v Brně. „Vím, že mnozí účastníci západního odboje dopadli hůř. Strýc měl velké štěstí, že nad ním držela ochrannou ruku uznávaná lékařská kapacita – profesor Jan Navrátil, který byl přednostou kliniky,“ vysvětluje Miroslav.

Estébáci obrátili dům několikrát vzhůru nohama

Mlýn ve Vlkoši komunisté zabavili v roce 1953. Rodina přitom musela čelit mnoha nepříjemnostem. „Nejprve byly naší rodině odebrány potravinové lístky. Pak začaly pravidelné návštěvy estébáků. Jednou, když jsme přišli ze školy, stála před domem dvě nebo tři auta a chlapi v kožených kabátech. Dům byl vzhůru nohama. Všechno bylo vyházené ze skříní. Asi si mysleli, že otec má někde schované nějaké cennosti. To se opakovalo několikrát za sebou. Sotva matka všechno uklidila, přišli znovu a všechno zase zpřeházeli,“ vypráví Miroslav, který měl dva bratry.

Někdy v té době tajní policisté odvezli jeho otce do vězení v Uherském Hradišti, které bylo známé krutým zacházením s vyšetřovanými. „Moc si to nepamatuji, otec o tom nemluvil, ale myslím si, že byl ve vězení krátce. Jak jsem slyšel, dostal se ven díky známému právníkovi, kterému se říkalo doktor chudých,“ říká pamětník. Jediné zaměstnání, jež bývalý mlynář sehnal, bylo v kamenolomu v Moravanech. Do práce musela i pamětníkova maminka, která se do té doby starala o hospodářství.

Z mlýna udělali představitelé tamního JZD nejprve sklad a později ho zbořili. Zařízení někam odvezli. V pálenici skladovali naftu. Do vily nastěhovali bez souhlasu rodiny nájemníky. Další místnosti domu postupně zabíralo JZD, zřídilo si tam kanceláře. „Na dvoře udělali traktorovou stanici. Krásnou velkou zahradu, kde byly snad všechny druhy ovocných stromů, zničili, vykáceli a postavili tam drůbežárnu,“ popisuje. Pod tímto nátlakem rodina prodala dům za symbolickou částku družstvu a v roce 1960 se vystěhovala do Zlína, tehdy Gottwaldova. „Opustit dům bylo pro rodiče asi nejbolestnější. Odcházeli s několika kufry do dvoupokojového bytu.“

Dali nám výuční list a poslali nás na šachtu

To už byl Miroslav z domu. Učil se v Novém Městě na Moravě chirurgickým mechanikem a bydlel na internátu. „Když jsem končil měšťanku, nutili mě ve škole, abych šel do JZD. To jsem opravdu nechtěl. Do Chirany v Novém Městě, kde se vyráběly lékařské nástroje, jsem se dostal prostřednictvím strýcova známého,“ vysvětluje. V oboru, ve kterém se úspěšně vyučil, ale nikdy nenašel uplatnění. „Sotva jsem dostal výuční list, poslali mě spolu s dalšími kluky na povinnou brigádu na Ostravsko. Asi jsme byli zapsáni jako závadoví. Budovali jsme Důl Paskov. Připravovala se tam těžba. Měli jsme tam odpracovat rok. Po půl roce jsem raději využil možnosti jít dříve na vojnu,“ vzpomíná Miroslav.

Narukoval do Jindřichova Hradce. Po převelení do Jihlavy byl zařazen k pracovní jednotce. „Bylo to něco jako pomocné technické prapory, které byly už zrušeny. Stavěli jsme tankodrom. Od krumpáče a lopaty nás zachránili Američané a Kubánci a takzvaná kubánská krize. Narychlo jsme skládali přísahu a dali nám i zbraně,“ vypráví. V roce 1962 se totiž vyhrotily vztahy mezi USA a Kubou kvůli rozmístění sovětských raket středního doletu na Kubě. Hrozilo rozpoutání jaderné války. „Měli jsme neustálou pohotovost. Spali jsme v oblečení, zbraně jsme museli mít pořád u sebe. Řidiči museli každé dvě hodiny startovat auta, aby byla připravená kdykoliv vyrazit do boje. Byl to blázinec,“ vzpomíná.

Doufal, že vojnou, kterou jim nadřízení bez vysvětlení prodloužili o měsíc, se vyvázal z povinnosti budovat Důl Paskov. Musel tam ale ještě půl roku odpracovat. Pak marně sháněl zaměstnání v nemocnici. Vzali ho na údržbu strojů v pneumatikárně v Otrokovicích, která se tehdy jmenovala Rudý říjen.

Tichý odboj v srpnu 1968

Když v srpnu 1968 začala okupace vojsky Varšavské smlouvy, která násilně zastavila demokratizaci společnosti, bydlel tehdy už ženatý Miroslav ve Zlíně a jezdil do práce do Otrokovic. „Pamatuji si, jak létaly nad domem letadla. Ráno, když jsem šel do práce, mě doprovázel obrněný transportér s kulometem. Pokoušeli jsme se s kamarády o jakýsi tichý odboj. Vyráběli jsme letáky na podporu Alexandra Dubčeka a chodili jsme je po setmění vylepovat po městě,“ vzpomíná.

Po roce 1968 si našel místo v přidružené výrobě JZD Fryšták. Stal se vedoucím oddělení, které opravovalo auta a zemědělskou techniku. „Byl jsem tam spokojený, ale jeden kovaný komunista mne odtamtud vyštval,“ říká Miroslav, který nikdy nevstoupil do KSČ. Krátce dělal skladníka v zoologické zahradě a poté až do roku 1989 pracoval v automechanické dílně podniku Průmyslové stavby Zlín. Po pádu komunismu si zařídil soukromou autoopravnu.

Odškodné jako zmírnění křivdy

Počátkem 90. let se Vítkovi začali zajímat o možnost restituce. Navrácení majetku možné nebylo. Mlýn byl zbořený a na základech rodinné vily byla postavena mateřská škola. „Odškodné jsme vyřizovali asi pět let. Na pozemkovém úřadě nám řekli, že nárok se vztahuje pouze na rodinný dům. Podmínkou ještě bylo vrácení padesáti šesti tisíc, které tehdy družstvo otci postupně vyplatilo. Část byla na vázaném vkladu. Odhadní cena domu byla tenkrát 350 tisíc,“ upřesňuje. Pozemkový úřad nárok Vítkových uznal s odůvodněním, že majetek byl prodán pod nátlakem za velmi nevýhodnou cenu.

„Vnímám to jen jako zmírnění křivdy. Za mlýn, hospodářské budovy, pálenici a zahradu jsme nedostali ani korunu,“ shrnuje pamětník. Po letech, kdy do Vlkoše nevkročil, se tam zase vrací. Zasloužil se o umístění pamětní desky připomínající jeho strýce Zdeňka Vítka a informační tabule o historii mlýna a také věnoval tamnímu muzeu rodinnou kroniku. K nejcennějším záznamům patří krátká písnička Josefa Suka, který ve 20. letech zavítal s přáteli do vinného sklepa Miroslavova dědečka Klementa. Město Vlkoš udělilo Miroslavu Vítkovi čestné občanství.