Miroslav Vítek

„Tam se nastěhovalo JZD, kanceláře si tam udělali a na dvoře traktorovou stanici. Na zahradě postavili drůbežárnu. Tak to postupně likvidovali. Byla tam spousta ovocných stromů. Všechno vykáceli, vytrhali.“ – „Jak to nesli rodiče?“ – „Těžko. Navíc potom musel otec ze mlýna odejít a jedinou práci, kterou mu dali, byla v kamenolomu. Ale nesl to, jak si vzpomínám, celkem statečně. Nevím, že by se nějak hroutil. Určitě to ale měl všechno v sobě schované. Nejhorší potom bylo, když se museli vystěhovat. Nedovolili si nic odvézt. Všechno tam muselo zůstat.“

„Jedna taková nepříjemná vzpomínka: Když byly potravinové lístky, tak nám je jako rodině nedali, protože jsme byli – jak oni říkali – kulaci. Mohlo to být někdy v roce 1951 nebo 1952, ten ročník si už přesně nepamatuju. Vím ale, že když matka potřebovala mléko nebo něco takového, tak jsme museli chodit po známých, abychom to přežili. Bylo to takové divné období.“ – „Měli jste někdy hlad?“ – „To se nedá říct, protože bylo nějaké domácí zvířectvo, slepice, krůty, matka měla zahrádku, takže vždycky bylo co jíst. A byli známí, kteří pomohli, když to bylo nejhorší.“

„Pamatuju si, že když jsme přišli ze školy, před domem stála dvě nebo tři auta a byli tam takoví ti páni v klasických kabátech. Chalupa byla vzhůru nohama, všechny věci byly vyházené ze skříní. Už se mi to trochu vytrácí z paměti, ale opakovalo se to určitě několikrát za sebou. Odjeli, matka všechno pouklízela a za dva dny to bylo znovu. Bylo to období, kdy byla měnová reforma. Nevím, co hledali. Asi si mysleli, že otec má někde něco nakradené. Chalupu nám prostě co dva dny přeházeli.“