„Tatínek byl v té době šéfredaktorem SNDK. 25. srpna 1969 tam dal Výboru závodní organizace KSČ SNDK dopis – krátké vyjádření: ‚V roce 1945 byl Tito hrdina, po roce 1948 byl krvavý pes, po roce 1956 drahým soudruhem, dnes už je zřejmě zase jasný revizionista. K tomu všemu jsme posílali rezoluce. Věřili jsme a posílali jsme rezoluce soudruhu Gottvaldovi a soudruhu Slánskému. Potom jsme posílali rezoluce odsuzující zradu. Potom zase rezoluce odsuzující hrubé deformace a smrt nevinných. Loni jsme dávali srdce a rezoluce obrodě strany a jejímu vedení v čele se s. Dubčekem. Letos se na nás žádá, abychom odsoudili jejich činnost jako revizionismus a snad i kontrarevoluci. Nemám už sílu, nemůžu a nechci vždycky znova se vzdávat vlastního rozumu, vždycky znova disciplinovaně vyznávat opak toho, co se vyznávalo třeba jen před rokem. Být korouhvičkou v politickém prudění. Odevzdávám stranickou legitimaci a prosím, abych byl vyškrtnut z řad členů strany. Svůj vztah k socialismu a komunismu mohu snad bezpečně prokazovat i mimo stranu.‘ No, to zůstalo nějaký čas v SNDK založeno, abysme neublížili nakladatelství. Pak tatínka pozvali na pohovor a vyloučili ho. Pracoval jako skladový dělník tady ve Slivenci. Tvářil se velmi spokojeně, psal si do šuplíku knížky a říkal, že je rád, že se nemusí pod nic podepisovat.“
„Došlo na to, že mi řekli, že mám zakázaný vstup do budovy a abych dala výpověď. Já jsem říkala, že nemám proč dávat výpověď, ať mi teda dají výpověď. To se jim do toho taky nechtělo. Takže to skončilo tak, že mám doma sedět svoji pracovní dobu na telefonu a že mně budou zadávat nějaké úkoly. Nikdo mi nikdy po telefonu žádný úkol nezadal. Posílali mi výplatu. Trvalo to tři čtvrtě roku a jenom mě volali na osobní oddělení a zpracovávali mě, abychom udělali výpověď dohodou. Všichni kolem, včetně mého muže, mě přesvědčovali, abych to nepodepisovala, abych na takový nátlak nepřistoupila a že ať se s tím oni vypořádají, jak chtějí. Já jsem mezitím chodila po svých známých a zkoušela, jestli by mě zaměstnali. Někde jsem vůbec nepochodila – Národopisné muzeum a všechna možná muzea, kde jsem říkala někam do archivu, kamkoliv mě uklidíte. Ke svým známým – na Barrandově na osobním oddělení, tam dělala vedoucí osobního oddělení moje spolužačka ze základky: To po mně nemůžeš chtít. Já říkala: Evo, já budu dělat cokoliv od archivu po uklízečku, jenom potřebuju zaměstnání.“
„Takže jsem se už v roce 1959 hlásila na filozofickou fakultu. A měla jsem to štěstí, že tatínek byl v té době redaktor, ale maminka byla dělnice. Tudíž jsem byla původu dělnicko-inteligence. Tak jsem byla přijata. Můj spolužák z Barrandova, který měl stejné známky, my se dodnes stýkáme. Byl narozen přesně ve stejný den jako já 12. května 1942. Měl smůlu – neměl nikoho z rodičů dělníka. Tak tomu řekli, že je potřeba, aby trochu poznal život. On na radu dospělých šel na rok dělat na SONP na Kladno. Dělal tam v hutích. Za rok se přihlásil jako dělník a už byl taky bez problémů přijat.“
Markéta Vítková, za svobodna Černá, se narodila 12. května 1942 v Praze. Její život je od mládí spojen s městskou částí Praha-Slivenec. Po absolvování základní a střední školy studovala na FF UK v Praze, kde podepsala přihlášku do KSČ. Po promoci v roce 1964 nastoupila do SOU v Kolíně jako učitelka a od roku 1966 pracovala jako redaktorka v Československém rozhlasu. V dubnu 1969 vrátila stranickou legitimaci, z rozhlasu musela odejít a měla problém sehnat zaměstnání. Její otec byl po vrácení stranické legitimace propuštěn z nakladatelství Albatros a pracoval jako hlídač na skládce. Od roku 1977 pracovala na SOU v pražském Radotíně nejprve jako sekretářka a později jako učitelka až do odchodu do penze v roce 2012. V roce 1990 se stala první demokraticky zvolenou starostkou Slivence a do roku 1998 vykonávala funkci místostarostky. Je vdaná, narodily se jí dvě děti a v současné době žije se svým manželem Karlem Vítkem ve Slivenci.
