Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Na fakultě museli cítit, že ve mně něco je
narodil se 30. září 1928 v Soběšicích u Sušice
po odsunu Němců se s rodiči odstěhoval do Šumperka
od roku 1949 studoval na Českém vysokém učení technickém (ČVUT)
od roku 1953 působil na ČVUT jako akademik v oblasti metrologie
působil v Revolučním odborovém hnutí
v roce 1989 se během sametové revoluce účastnil demonstrací
v 90. letech spoluzakládal Českou metrologickou společnost
v roce 2022 žil v Praze
Příběhem Jindřicha Vítovce se prolíná touha po hlubším poznání. Ta ho vedla z pošumavského venkova, kde se narodil, přes poválečný Šumperk, kam se s rodiči přestěhoval po odsunu Němců, až do Prahy, kde svůj život zasvětil vědě.
Jindřich Vítovec se narodil 30. září 1928 v Soběšicích u Sušice v domě svého strýce Josefa. Matka Anna, rozená Přibylová, byla totiž čerstvě rozvedená, a tak se nastěhovala zpět do rodné obce ke svému bratrovi, jenž se ujal role chlapcova poručníka. Otec František Vítovec, který za první světové války bojoval v řadách československých legií na Rusi, měl ale do jejich osudu ještě významně zasáhnout.
Dětství Jindřicha Vítovce bylo poměrně skromné. Jak už to na pošumavském venkově bývalo, většina místních obyvatel se živila zemědělstvím. I strýc Josef měl menší hospodářství (kromě toho ale provozoval i místní hospodu) a malý Jindřich byl stejně jako jeho vrstevníci zvyklý pomáhat na poli i v domácnosti. Jeho rodný kraj mezi Sušicí, Kašperskými Horami a Strakonicemi by se navíc dal označit za periferii, kam novinky pronikaly jen postupně. „Do první a druhé třídy jsme chodili ještě v dřevácích. Až teprve ve třetí třídě tehdejší Baťa rozšířil ten svůj dosah natolik, že se boty dostaly i do Soběšic,“ poznamenává Jindřich Vítovec. Kvalitní obutí se mu mělo v následujících letech velmi hodit. V Soběšicích sice byla škola, ale jen pětitřídní. Šestou třídu musely již tamní děti navštěvovat v nedalekých Žihobcích, kam šlapaly jak jinak než po svých. „Do Žihobec nevedla přímá silnice, tak jsme museli po polních cestách. Asi zhruba tři čtvrtě hodiny každý den,“ popisuje.
Když slavil Jindřich Vítovec desáté narozeniny, byla podepsána mnichovská dohoda. Soběšice, nacházející se od Sudet coby kamenem dohodil, německému záboru unikly. Necelý půlrok poté ale vznikl Protektorát Čechy a Morava, a tak ani tuto zapadlou oblast neminula nacistická nadvláda. V roce 1942 byla například na všech školách zavedena povinná výuka němčiny. „V té době se učilo v češtině, protože německy jsme neuměli. Ale povinně jsme museli mít jednou denně hodinu němčiny. Ať nás to bavilo, nebo ne,“ uvádí Jindřich Vítovec. Vzpomíná také na to, jak náročné bylo dostat se za druhé světové války k necenzurovaným zprávám ze svobodného světa: „Němci přísně sledovali poslouchání zahraničního rozhlasu, a tak když si někdo koupil rádio, musel si nechat lidově řečeno vykuchat krátké vlny.“ Ty totiž ke svému vysílání využívaly zahraniční stanice jako BBC nebo Hlas Ameriky. Vynalézavé kutily ale odstranění krátkovlnného přijímače nezastavilo. „Existovali samozřejmě lidé, kteří uměli krátké vlny nahradit,“ dodává.
Rok 1945 přinesl do života Jindřicha Vítovce zásadní zlom – k rodině se vrátil otec. Ten působil ve státní správě a právě po osvobození Československa dostal místo v Šumperku. Toto průmyslové město na úpatí Jeseníků obývali z drtivé většiny Němci, kteří ale byli po konci druhé světové války z pohraničí odsunuti. Zůstalo po nich mnoho prázdných domků a vil, které československý stát rozděloval nově příchozím obyvatelům z vnitrozemí. Jedním z takových kandidátů se stal i otec Jindřicha Vítovce. „Otec jako rozvedený nemohl žádný baráček dostat, aspoň pokud byl svobodný. A tak se dali s matkou znovu dohromady,“ vysvětluje pamětník. Po druhém sňatku byl otci konečně přidělen vysněný domek se zahrádkou, a tak se celá rodina odstěhovala do Šumperka. Pro dospívajícího Jindřicha Vítovce to znamenalo zásadní milník – musel opustit rodnou vesnici i školu v Sušici, kde se učil na automechanika. „Pro mě to byl nový život, poněvadž jsem byl zvyklý na venkov. Ale Šumperk byl poměrně velké město,“ říká.
Nové město mu ale otevřelo i dosud nevídané obzory. V té době si musel vybrat, jestli bude dál studovat, nebo pracovat. Již tehdy tíhnul k technickým oborům, v čemž ho rodiče podporovali: „Říkali: ‚Zkus to na průmyslovce, jestli ti to půjde nebo nepůjde.‘“ A ono to šlo! „Myslím, že jsem nakonec patřil k těm lepším studentům,“ vypráví Jindřich Vítovec. Jeho slova potvrzuje fakt, že v roce 1949 odmaturoval s vyznamenáním. Jeho další kroky pak směřovaly do Prahy na České vysoké učení technické, kde studoval na elektrotechnické fakultě.
Studovat na vysoké škole začal krátce poté, co v únoru 1948 převzali moc komunisté, což se postupně začalo projevovat i na akademické půdě: „Do našeho kruhu přišli dělnické kádry, což nebyli jenom funkcionáři nebo straníci. Nesmím ale zapomenout říct, že to byli lidi chytří a dobře vybavení,“ připomíná Jindřich Vítovec. Podle něj nelze tehdejší situaci vnímat černobíle: „Pracovali velmi dobře. Z dvěma z našeho kruhu jsem měl užší kontakt a musím říct, že to byli velmi féroví lidé.“
Po promoci se na mladého absolventa znovu usmálo štěstí. „Když jsem dokončil studia, nabídli mi místo na vysoké škole. A tak jsem se stal zaměstnancem Fakulty elektrotechnické, konkrétně Katedry teoretické a experimentální elektrotechniky,“ dodává. Celý profesní život se věnoval metrologii, která se zabývá měřením a měřicími přístroji. „Tyto přístroje musí někdo navrhovat, vyrábět a udržovat. A taky kontrolovat a cejchovat, aby měly pořád stejnou přesnost, jak to chce zákon,“ popisuje se zápalem Jindřich Vítovec vědní disciplínu, o níž napsal i řadu vědeckých prací a vysokoškolských skript.
Jak ale přiznává, začátky v Praze nebyly lehké, zejména kvůli nedostatku bytů. Jakožto mladík pocházející z venkova neměl v hlavním městě žádné blízké příbuzné nebo známé, kteří by mu pomohli s bydlením, a tak skončil na koleji. Tam zůstával i v době, kdy už na katedře působil jako asistent. Zůstal totiž stále svobodný, a neměl tedy nárok na fakultní byt. Změna ale přišla v roce 1957 – tehdy se oženil se svou snoubenkou Ludmilou, kterou poznal během jedněch prázdnin u strýce v Soběšicích. „Když jsem byl ženatý, zařadila mě fakulta do pořadníku. A pak jsme dostali byt v Českomalínské ulici.“[1] Tam se mu rovněž narodila jediná dcera.
Působení na vysoké škole s sebou ale přinášelo i tlak na politickou angažovanost. „Když jsem se stal zaměstnancem fakulty, musel jsem vyvíjet politickou činnost. Měl jsem vstoupit do strany, ale to se mi nechtělo, a tak jsem musel pracovat nějak jinak,“ vzpomíná Jindřich Vítovec. Řešením se pro něj stalo členství v Revolučním odborovém hnutí (ROH), v němž se angažoval nejprve na úrovni fakulty, později univerzity a nakonec i kraje. „Vyvíjel jsem činnost, která byla i dobře hodnocena. Politicky jsem to měl zavedené dobře,“ hodnotí své působení Jindřich Vítovec a dodává, že díky tomu mu nikdo nebránil v budování další kariéry.
Když v roce 1989 přišla sametová revoluce a s ní konec komunistického režimu, bylo Jindřichu Vítovcovi už 61 let a stále působil na ČVUT jako profesor. Průvodů, které organizovali jeho studenti, se sice přímo neúčastnil, jinak ale tehdejší události prožíval s nadšením: „Vzpomínám si, jak jsme vyhlíželi k Melantrichu[2], jak se zpívalo… Ten prožitek ani nelze popsat. To je součást naší státnosti.“
Právě sametová revoluce přinesla i další možnosti pro rozvoj jeho akademické dráhy. Konečně mohl vyjet na služební cesty či konference do zahraničí. Spoluzakládal Českou metrologickou společnost, která se stala klíčovým profesním sdružením v tomto oboru a ve které působil až do velmi pokročilého věku. Tehdy se mu začal zhoršovat zrak, přesto ale dokázal s pomocí svých kolegů stále pracovat: „Ještě jsem jim dokázal něco říct. Ale když mi oči selhaly úplně, bylo možností, jak jim pomoct, pořád míň a míň.“ Do důchodu tak odešel až v 92 letech. K úctyhodně dlouhé kariéře mu dopomohl nejen činorodý zájem o obor, ale jak sám říká, i pravidelné otužování a cvičení. V roce 2022 žil v Praze.
[1] Českomalínská ulice se nachází v Praze 6 – Dejvicích.
[2] Míněno sídlo stejnojmenného nakladatelství na Václavském náměstí, které patřilo tehdejší Československé straně socialistické. Na jejím balkoně vystupovali zástupci Občanského fóra a další osobnosti protestního hnutí (mimo jiné Václav Havel, Marta Kubišová či Karel Kryl).
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Jana Hůrská)