„V pětačtyřicátém roce, kdy byli mezinárodními usneseními Němci odsunuti, tak po nich zůstal majetek. A dá se říct, že některé oblasti byly vysloveně německé, byli tam hlavně Němci. Otec, který za protektorátu byl někde na národním výboru, dělal tam tajemníka, byl po pětačtyřicátém roce, kdy se odsouvali němečtí příslušníci i rodiny, byl přidělen do Šumperka a tam pracoval. Jenomže Šumperk byl vysloveně německý, tam byla většina Němců a jen pár Čechů, a když, tak to většinou byly smíšené rodiny. Takže tam bylo po odsunu Němců hodně volných baráků, i volný podniky tam byly a podobně. Ale otec jako rozvedený tam byl sice přidělený, ale nemohl žádný ten baráček nebo vilu dostat, pokavaď byl svobodný. Tak se potom dali ještě s matkou dohromady, nějak. Ale to už nedovedu přesně popsat.“
„Na fakultě ještě za studií přišli taky absolventi dělnických kádrů, o tom už jsem mluvil. Dalo by se říct, že to nebyli jenom funkcionáři nebo straničtí příslušníci. Ve straně byli, ale zas musím říct, že to nebyli lidi bez inteligence. Seznámil jsem se s mnohými lidmi, který byli chytří, dobře vybavení a dokonce dobře pracovali i v zaměstnání. Takže mnozí z nich se dostali na výsostné postavení. A možná ještě jednu věc: v tom našem [studijním] kroužku dvaceti lidí byli asi tři, kteří přišli z dělnických kroužků. A mezi nimi jeden až dva, se kterými jsem měl užší kontakt. A musím říct, že to byli féroví lidi, velmi féroví lidi. Chytří lidi a dokonce dosáhli slušného postavení.“
„Když jsem se stal zaměstnancem fakulty, tak jsem musel vyvíjet nějakou činnost. Politickou. Dneska to pro vás možná je trochu divné. Buď bych měl vstoupit… Byl na mě činěn ne nátlak… Ale chtěli, abych vstoupil do strany. To se mi nechtělo, tak jsem musel pracovat nějak jinak. Tak jsem se zapojil do odborového hnutí, pracoval jsem v odborovém hnutí. Byl jsem dokonce v závodním výboru fakulty, pak jsem byl v závodním výboru ČVUT a dokonce v krajském výboru a podobně. Takže tam jsem vyvíjel velmi dobrou činnost a celkem byla i dobře hodnocená. Takže jsem to měl politicky docela slušně zavedený.“
Jindřich Vítovec se narodil 30. září 1928 v Soběšicích nedaleko Sušice u svého strýce, kam se jeho matka odstěhovala po rozvodu. V Pošumaví strávil celé dětství i druhou světovou válku. Otec, bývalý ruský legionář, s rodinou nežil. Vrátil se k ní až po skončení války, kdy získal práci v Šumperku. Po druhém sňatku s matkou Jindřicha Vítovce získal otec v Šumperku domek (uvolněný po odsunu tamních Němců). V novém městě začal pamětník navštěvovat střední průmyslovou školu. Po maturitě v roce 1949 byl přijat ke studiu na Českém vysokém učení technickém, kde se později stal asistentem. Odborně se věnoval metrologii (nauce o měření a měřicích přístrojích) a postupně dosáhl až titulu profesora. Během éry socialismu se zapojil do Revolučního odborového hnutí, v roce 1989 se účastnil sametové revoluce. V 90. letech spoluzakládal Českou metrologickou společnost, kde působil až do svých 92 let. V roce 2022 žil Jindřich Vítovec na Praze 6.