Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Františka Vitulová (* 1937)

• narozena 21. ledna 1937 v Horních Domaslavicích

• v květnu 1945 postřelena ustupujícím německým vojákem

• od roku 1955 pracovala jako listonoška

• v 80. letech pracovala jako recepční ve Výzkumném ústavu hutnictví železa v Dobré

Františka Vitulová se narodila 21. ledna 1937 v Horních Domaslavicích jako nejmladší ze tří sourozenců. Tatínek pracoval v Třineckých železárnách u vysokých pecí. „Chodil na nádraží do Vojkovic, to bylo každý den nejméně tři čtvrtě hodiny.“ Maminka byla v domácnosti a starala se o dvě kravky a další domácí zvířectvo. Mezi Františkou a jejími sourozenci byl značný věkový rozdíl, doma už si je příliš neužila. Její bratr byl nadaný žák a před válkou odjel studovat do Jugoslávie, kde měl strýce. Doprovodila ho tam i jedna ze sester. Mezitím však vypukla druhá světová válka a oba sourozenci zůstali u strýce až do jejího konce. Sestra se v Jugoslávii provdala a už se nevrátila. Bratr tam vystudoval střední školu, na kterou po válce navázal studiem architektury v Praze.

Válka

Válka se na slezském venkově dlouho výrazněji neprojevovala. Snad jen nedostatkem potravin a dalších věcí. Františka ještě nemívala moc povinností. „Pásla jsem husy, takové malé děcko toho ještě moc nezastane. Sbírala jsem ořechy nebo jablka, bo tatínek rouboval stromy, tak jsme měli hodně ovoce.“ Tatínek v zimě předčítal rodině ze starých kalendářů nebo rád vypravoval strašidelné bajky. Vánoce bývaly chudé, o to větší měla Františka radost, když jí sestřenice poslala jednou ze zahraničního zájezdu obrovskou panenku. S blížící se frontou však o sobě válka začínala dávat znát. Tatínek byl veterán z první světové války. Přežil tyfus i průstřel nohou a jen tak něco ho nerozhodilo. To Františka mívala mnohem větší strach. „Když se ozvala střelba, tak jsem lezla do skříně a taťka vždycky řeknul: ‚Nechoď tam do té skříně, bo se to tam ještě víc rozléhá a je to víc slyšet jak normálně.‘“

Divný šprým

V letech 1944 až 1945 už bylo Ostravsko zasaženo naplno. Nejprve spojeneckými nálety, při nichž došlo i k některým zbytečným tragédiím. Noční nálety, kterým předcházelo vystřelování světlic a osvětlování cílů, představovaly pro místní i jakési zvláštní divadlo. „Bylo teplo a my jsme seděli venku a dívali jsme se, jak bombardují tu Ostravu.“ Na druhém kopci bydlel sedlák s rodinou a manželkou, která si i v těchto časech ráda zašprýmovala. „Když bylo po tom náletě a jedno letadlo se vracelo zpátky, už poslední, ona na něj zamávala baterkou.“ Jenže toto znamení se provádělo, aby se upozornilo na přítomnost Němců. „A jak na ně zamávala, ono se v ten okamžik vrátilo a přesně do tych míst, kde byla, pustilo dvě bomby.“ Statkář strhnul syna k zemi a nic se jim nestalo, matka se služkou byly na místě mrtvé a malá dcera utrpěla vážné poranění ruky, s následky na celý život.

Zbloudilá kulka

Koncem dubna osvobodili Ostravu sovětští vojáci. Stále však docházelo k ojedinělým přestřelkám s Němci. Jednou ráno šla Františka s kamarádkou pást husy, když se ozval výstřel. „Mě postřelili. Kamarádce se nic nestalo. Tatínek byl doma, tak honem přišel a díval se, protože byl kdysi voják, či mi to nepřeletělo přes břicho.“ Nejprve zavolali vojenského doktora, který pobýval dole ve vsi. „Přišel k nám domů, díval se mi na to a pravil: ‚To asi vybuchla někde bomba.‘ A my děcka jsme prály: ‚Nikde nic nevybuchlo, kdosi na mě střelil.‘ Bylo třeba Františku převézt do nemocnice. „Kdysi nebyly sanitky tak jak teď. Maminka zašla do sedláka, tam napřáhli koně a bryčku a do teho vozu mě dali a vezli mě od nás až do Frýdku. To je tak jedenáct kilometrů.“ V nemocnici jí kulku vytáhl mladý doktor a schoval si ji na památku. „Potom mi to zašili, asi čtrnáct dní jsem byla v nemocnici a potom už mě poslali domů.“

Škola

Do školy začala Františka chodit do Dolních Domaslavic. První zážitek však rozhodně nebyl příjemný. Jejich třídu dostala na starost mladá německá učitelka, která neuměla ani slovo česky. Ale kázeň vyžadovala absolutní. „Já jsem se ohlédla dozadu, jak tam ukazovala cosi těm děckám, abych to viděla. A ona mi dala facku, že jsem se málem složila. Si vzpomínám, jak jsem brečela…“ Ale trápení v německé škole naštěstí nemělo dlouhého trvání. Jak začaly nálety, rodiče do ní přestali děti posílat. Ty se vrátily do školy až po osvobození.

Komunistický převrat

Rodina Novákových neměla velké hospodářství, a komunistický převrat ani pozdější kolektivizace se jich proto příliš nedotkly. Větším sedlákům sebrali pole. O jejich políčko v kopcích ale nemělo nově vznikající JZD zájem. Největší problém tak rodině dělaly povinné dodávky mléka a vajíček, které musela odevzdávat. S potravinami se v té době hodně šetřilo. „Mléko jsme měli dobré, ale na chleba namazané jsem nedostala nikdy.“ Na stole u Novákových se kromě mléka a chleba nejčastěji objevovaly brambory či jednoduchá zasmažená polévka. „Neměli jsme kdovíjaké jídlo, ale hlad jsme neměli.“

Padesátá léta

V roce 1952 absolvovala Františka měšťanku. Její bratr bydlel v Praze a jeho manželka dokončovala studia. V té době už měli dítě a potřebovali pomoci s domácností. Vzpomněli si na Františku. Strávila u nich asi půl roku. „Tak jsem se prošla trošku po Praze…“ Pak jí ale v Domaslavicích onemocněla maminka, byla připoutána na lůžko, a Františka se musela postarat o otcovu domácnost. Na nějaké další studium nebylo ani pomyšlení. Hned jak jí bylo osmnáct let, začala dělat listonošku. Nebylo to nejbezpečnější povolání. V době, kdy se všechno platilo v hotovosti, u sebe kolikrát nosila značný obnos peněz, i střelnou zbraň jí chtěli dát. Nakonec ale k žádnému přepadení nikdy nedošlo. V roce 1958 se Františka vdávala. První holčička jí umřela v nemocnici. Ale pak se narodily Líba a Iva. Manžel byl vyučený zedník, poté si však dodělal průmyslovku a pracoval v kanceláři.

Srpen 1968

Domek Vitulových stojí nedaleko hlavní silnice, kde býval vždy velký provoz. Té noci se z ní ale ozývaly podivnější zvuky. „Říkala jsem si, co to furt hučí, co je to za kravál, v noci. Myslela jsem, že to jsou kombajny, protože sem občas jezdily na výpomoc kombajny ze Slovenska. Pořád jsem nemohla spát, tak jsem vzbudila manžela a on povídá: ‚Jáj, Rusi nás obsadili!‘ Hned to věděl.“ Ráno bylo všude plno letadel a tanků. V obchodech nebylo nic. Františka zrovna čekala svou mladší dceru, a nemohla pro ni nic sehnat. Nebyly plínky, nebylo na šaty, lidi všechno vykoupili, protože měli strach, že bude válka.

Detektory radiace

V osmdesátých letech Františka pracovala na vrátnici ve Výzkumném ústavu hutnictví železa v Dobré. „Lidi se dívali, jak ty mračna šly z teho Černobylu, jestli nás to nezasáhne. Měli jsme strach i jest, chodila jsem do súsedky pro mlíko, tak jsem to tam dala v tom výzkumáku vyzkúšat, či tam je hodně té radiace, mléko, med a další věci jsem jim dala odzkoušet.“ Z té doby si vzpomíná i na zvláštní reakci svých vnoučat. „Byly tu děcka od Líby a to bylo na Prvního máje, jak to začlo poprchávat, ten spad.“ Jiné dny děti nejradši vybíhaly ven hrát si na pískovišti. Toho dne ale ne. „Já jsem jich furt, ať jdou na pískoviště, já nevím, či to cítily, ale teď na to pískoviště nechtěly. Nešly tam a hotove.“

Listopad 1989 a nové časy

Inženýři z výzkumného ústavu měli přehled. Jezdili až do Košic i do Prahy. Občas se na vrátnici zmínili, že se v Praze něco chystá. Většina lidí se ale ještě pořád bála projevit svůj názor. „Pak už se i tady rebelovalo, trochu… A já říkala: ‚Buďte potichu, bo vás ještě zavřú.‘ Bo to tak bylo. Člověk nevěděl, před kým co může řéct.“ Nakonec většina lidí návrat svobody uvítala. I okolí Františky Vitulové. „Byli jsme rádi. Všichni.“ Stávající poměry si pamětnice pochvaluje. Jen ji trápí, že někteří lidé svobody zneužívají, že ve společnosti není dost respektu a tolerance a že si dostatečně nevážíme toho, co máme. „Válečné a poválečné roky nás naučily skromnosti. Včil máme všeckého moc, ale my Češi jsme takoví, že furt reptáme. Aj ja jsem taková. Ale jinak jsem spokojená. Nejsem na nikom závislá. Vystačím si s tym, co mám. A mám se dobře.“