Františka Vitulová

* 1937

  • „Byly tu děcka od Líby a to bylo na Prvního máje, jak to začlo poprchávat, ten spad potom šel, ti lidi na to přišli, protože se to tajilo, že? Ti lidi na to přišli, zvláště ti, co měli ty přístroje na tu radiaci, tak jim to začalo blikat. A ty děcka byly tu a já jsem jich furt, ať jdou na pískoviště, já nevím, či to cítily, ony si na tom pískovišti vždycky hrály, a teď na to pískoviště nechtěly. Furt jsem jim říkala: ‚Běžte na to pískoviště.‘ A ony nešly na to pískoviště a hotove. Co cítily ty malé děti? Bo to byly ještě takové ne školou povinné.“

  • „Byl nálet na Ostravu, a aby z těch letadel dobře viděli, protože nejvíc se bombardovalo v noci, tak vyhazovali také stromečky, to bylo jak malý stromeček krásně rozsvícené, a oni potom viděli, kde mají ty bomby pustit, protože jinak bylo povinné zatemnění, každý musel mít zatemněná okna, aby ty letadla neviděly, kde je domek, kde je co. Tak oni proto vypouštěli ty stromečky, aby viděli na tu Ostravu. Bylo teplo a my jsme seděli venku a dívali jsme se na tu Ostravu, jak bombardují. Když bylo po tom náletě a jedno letadlo se vracelo zpátky, už poslední, a naproti nám přes řeku, na druhém kopci, byl sedlák a měl služku, měl dvě děti, holčičku a kluka, o něco starší jak já, a ti též byli venku a ta manželka, ona byla taková šprýmovní, srandovní… Bylo takové znamení, že jak zamávají baterkou na to letadlo, to bylo znamení, že tam jsou Němci, a oni se vrátili a bombardovali. Tak ona to tak udělala, jak to letadlo už bylo skoro nad horami, zamávala, ono v ten okamžik se vrátilo a přesně do tych míst, kde byla, pustilo dvě bomby. Oni byli venku, ten statkář toho kluka strhnul, lehli na zem, tak ty střepiny jim nic neudělaly. Ale ta maminka, ta holčička a ta služka utíkaly domů, jich to zasáhlo, jejich maminka byla hned mrtvá, ta služka též a ta Anička, ona byla o dva roky starší jak já, ta ručička už jí nedorostla jak normálně. Ta pořád chodila po nemocnicích a pořád jí to operovali. Ale vyrostla a vdala se, ale ta ruka byla už vždycky taká malá.“

  • „Jak tu u nás přecházela přes Domaslavice ta fronta, přišli nás osvobodit Sověti a Němci se odsouvali pryč, to bylo v květnu, že? A tatínek mi ráno řekl: ‚Pojď popást husy.‘ Tak jsem šla pást ty husy a kamarádka, vedle co bydlela a co chodila se mnou do školy, ke mně přišla, bo mě viděla, že pasu ty husy, a najednou někdo vystřelil a mě postřelili. Kamarádce se nic nestalo. Tatínek byl doma, tak honem přišel a díval se, protože byl kdysi voják, či mi to nepřeletělo přes břicho. Dole za vodú v tym protektorátě byl tenkrát vojenský doktor a vojáci a tak. Tak přišel k nám domů a díval se mi na to a pravil: ‚To asi vybuchla někde bomba.‘ A my děcka jsme prály: ‚Nikde nic nevybuchlo, kdosi na mě střelil.‘ On říkal: ‚Ja nemožu s tym nic dělat, to se musí do nemocnice.‘ Kdysi nebyly sanitky tajak teď. Tak maminka zašla do sedláka, tam napřáhli koně a bryčku a do teho vozu mě dali a vezli mě od nás do frýdecké nemocnice. To je tak jedenáct kilometrů. No a tam mě dali na ten sál a takový mladý pan doktor mi vytahoval tu kulku. A jak ji vytáhnul, tak mi ji pak ukazoval na dlani a říkal: ‚Holčičko, já bych si to tak rád nechal na památku, že jsem take male holčičce vytáhnul tu kulku.‘ Tak mi to potom zašili a asi čtrnáct dní jsem byla v nemocnici a potom už mě poslali domu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Horní Domaslavice, 07.05.2021

    (audio)
    délka: 48:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Neměli jsme kdovíjaké jídlo, ale hlad jsme neměli

Františka Vitulová se narodila 21. ledna 1937 v Horních Domaslavicích jako nejmladší ze tří sourozenců. Tatínek pracoval v Třineckých železárnách u vysokých pecí. Maminka byla v domácnosti a starala se o domácí zvířectvo. Starší bratr studoval před válkou v Jugoslávii, starší sestra se tam provdala. V květnu 1945, když přes Domaslavice přecházela fronta, byla Františka zasažena zbloudilou kulkou. V roce 1952 absolvovala měšťanku. Nějakou dobu pomáhala bratrově rodině v Praze, a když její matka onemocněla, starala se o domácnost svého otce. Po dosažení plnoletosti začala pracovat jako listonoška. V roce 1958 se vdala, s manželem vychovali dcery Líbu a Ivu. V osmdesátých letech pracovala jako recepční ve Výzkumném ústavu hutnictví železa v Dobré. V roce 2021 žila v rodinném domku v Horních Domaslavicích.