Marie Vitušková

* 1949

  • „Přišel osmdesátej devátej rok a to nás také zaskočilo. V té době jsme, kolem toho 17. listopadu, byli u kamarádky v Praze. Toho 17. jsme byli u ní v bytě; netušili jsme, co se děje přímo ve městě. Ale její přítel se toho zúčastnil. Pak druhý den jsme měli naplánováno, že půjdeme do města. Byli jsme rozhodnutý, že se půjdeme podívat do ňákejch galerií a tak. A když jsme procházeli Václavákem, to bylo teda vlastně 18., tak plnej Václavák lidí a srocovali se tam, demonstrace. A moje dcera, když jsme šli tak jako stranou, vlastně do těch galerií, tak byla děsně vyděšená z toho, že lidi tam vykřikovali: ,Kdo stojí na chodníku, ten zrazuje republiku!‘ ,Mami, hele, co my to děláme? Taky se tam dáme?‘ Nebo jako, jo, malý dítě. Takže jako bylo to hodně silný. Zvonění klíčemi, že jo. To bylo na Strahově? (Na Letenský pláni.) Pardon, na Letenské pláni. Ano. Tam bylo taky spoustu lidí. Tam jsme teda zvonili. Pamatuju si, že bylo snad -25, -20, nevim, strašnej mráz, a všichni jsme tam byli zmrzlí jak rampouch a prostě měli jsme obrovskou sílu najednou v sobě a cítili jsme tu změnu, která potom nastala. Jenom na dokreslení: bylo tam tolik lidí, že jsem se cítila potom v metru v ohrožení života, protože jsme tam padali lidi pomalu jeden na druhýho, mačkali jsme se tam jak sardinky.“

  • „Já bych spíš chtěla apelovat na lidi. Mám takovou vizi, že lidé tím, co dělají, svým konáním, by se měli vždycky dostat o něco výš, aby se měli lépe. Aby byli šťastnější a spokojenější. Někdy si k tomu celkově lidi nedokážou představit ty důsledky svého konání pro přírodu i pro lidi jako samotné, protože lidi ubližují nejvíce sami sobě. Tím, jak se chovají ke svému okolí, ke svým bližním. Nepřináší to nic dobrého. Špatné věci nemá moc smysl rozebírat, ale ony tady jsou a číhají někde skryté a je to vždycky o tom, uvědomit si podstatu svého bytí, význam, proč tady vlastně jsme. K tomu, aby něco někam zdárněji došlo. Je to do budoucna, je to i pro ostatní. Neznamená, že když se tady člověk narodí, po nás potopa. Je zapotřebí myslet na druhé i na naše potomky, vidím to dneska jako hodně velký, celosvětový problém. Protože lidi jsou chamtiví, zlí, sobečtí, mstiví. Je důležité samozřejmě vidět i dobré vlastnosti, záleží na tom, které necháme navrchu, kterým necháme větší prostor.“

  • „Šedesátej osmej rok, no byla to super doba, já jsem měla po maturitě. Akorát jednadvacátého srpna mě to vzalo hákem. Dokonce jsem si napsala básničku, co znamená probuzení do mlhavého rána. Nikdo netušil, v podstatě, co se děje. Já měla jako mladej člověk děsnou chuť s tím něco udělat. Určitě bych byla udělala, kdybych měla ňáký možnosti. Možná, že jsem je měla, no, možná, že jsem neměla ty správný kontakty. Netušila jsem vůbec, co se děje. Ale jednu věc si z toho pamatuju: že jsem byla vnitřně tak rozpolcená, že jsem – a to jsem v podstatě dodnes – protože jsem vždycky spíš na straně spravedlnosti, než ňákejch obcházení a intrik a tak, takže jsem, pamatuji si, chtěla napsat prezidentovi, tehdy to byl Ludvík Svoboda. A ještě štěstí, že jsem to neudělala, jinak bych měla podělanej asi život pro sebe i pro svoje děti. Takže dobře, že tadleta aktivita ode mě tehdy nebyla. Ale trpěla jsem tím a čekala jsem na vysvobození celý ty léta a čekala jsem, že se to změní.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Vejprnice, 08.03.2015

    (audio)
    délka: 54:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Žena má o jeden chromozom více, více vydrží, proto možná na nás nakládají víc

Vituskova orez.jpg (historic)
Marie Vitušková
zdroj: sbírka pamětnice

Marie Vitušková, rozená Vilímková, se narodila 27. července 1949 v Plzni. Celý svůj život se pohybovala v okolí Plzně, žila a pracovala v městečkách jako Horní Bříza nebo Vejprnice. Po ukončení základního vzdělání studovala Střední průmyslovou keramickou školu v Karlových Varech, obor výtvarné zpracování modelářské keramiky. Do zaměstnání nastoupila hned po maturitě v roce 1968, a to do Státních keramických závodů Horní Bříza, kde pracovala v dělnické pozici. V roce 1972 se vdala a narodila se jí dvojčata, syn a dcera. Po šesti letech se s prvním manželem Rudolfem Lédlem rozvedla. Z druhého manželství s Alexandrem Vituškou se pamětnici narodila dcera Kateřina, ale i toto manželství skončilo po šesti letech rozvodem. Pamětnice zůstala jako samoživitelka se třemi dětmi. Pracovala později ve Výzkumné vývojové základně a pak ve Státním keramickém závodě Horní Bříza v oddělení technické normalizace. V roce 1989 musela ze zaměstnání odejít a od té doby se živila jako soukromý podnikatel. Měla svůj obchod s keramickými výrobky. Poslední roky pracuje jako finanční poradce a realitní makléř.