Olga Vitvarová

* 1936

  • „A pak jsem byla i já přítomna, když přišli strýce zatknout. Přišel pro něj tajemník národního výboru a člen SNB, on byl v montérkách, protože jsme pracovali zrovna u mlátičky. Já jsem tam jezdívala na prázdniny pomáhat. Odvedli ho tak, jak byl, v montérkách. Už se nevrátil. Ne navždycky. Proběhl soud, byli jsme na soudu na Karlově náměstí, kde jsme ho viděli poprvé po dlouhé době. Ruce měl sepnuté řetízky, jako by byl vrah, vedli ho na nějakém řemenu a pak ho odsoudili. Mysleli jsme, že se s ním alespoň rozloučíme. Jak vynesli rozsudek, hned ho odvedli a už jsme ho nesměli vidět. Pak jsme vždycky pátrali, kde asi je. Nalezli jsme ho ve Vrběticích, kde pracoval v nějakých dolech. Mě jako čtrnáctiletou za ním posílali s jídlem. Snažili jsme se mu vždycky nějak pomoct, tak maminka udělala nějaké řízky nebo balíčky, abych to tam dovezla. Jenomže mi bylo řečeno, že už tam není, a tak jsme zase pátrali, až jsme se dozvěděli, že je v Jáchymově v dolech.“

  • „Byla jsem moc ráda, když přišlo pražské jaro, protože my jsme, musím říct, žili v bídě. My dva jako učitelé. Měli jsme minimum, děti byly v mateřské škole, z našeho platu se musela vypočítat stravenka tak na 50 haléřů. Ředitelka se divila, jak je to možné, že máme tak nízké platy. Měli jsme nízké platy, protože jsme oba byli učitelé. Moje kolegyně to měly lepší, protože jejich manželé nebyli učitelé, byli to dělníci nebo řemeslníci nebo jiné profese, takže neměli takovou chudobu. My měli skutečně několik roků bídu a pražské jaro bylo pro mě opravdu vysvobozující, protože byl ministrem školství pan Císař a každému učiteli přidal 500 korun.“

  • „Nejstarší jeho syn, můj bratranec, je taky Zdeněk, který chtěl studovat. Velice dobře se učil, ale studovat nesměl, a tak šel do učiliště strojnického. Byl ale pořád šikanován a obtěžován kvůli otci, který byl ve vězení. Rozhodl se tedy, že bude emigrovat. Bylo to v dubnu 1955. Byl u nás na návštěvě, slíbil, že mi půjde za svědka na svatbu. Vůbec jsem na něm nic nepoznala, že ho vidím naposledy. Zanechal dopis a brzy nato přijeli vyděšení rodiče k nám, že Zdeněk emigroval. Začalo pátrání a dodnes nevíme, jak skončil.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zvole u Prahy, 18.04.2023

    (audio)
    délka: 02:22:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V roce 1955 zanechal dopis, že emigruje a od té doby je nezvěstný

Olga Vitvarová, 1955
Olga Vitvarová, 1955
zdroj: paměnice

Olga Vitvarová, rozená Šafránková, se narodila 26. září 1936 do rodiny architekta Jaroslava Šafránka. Dětství a mládí prožila ve Zvoli u Prahy, kde se její rodiče po sňatku usadili a otec zde postavil dům. Olžina matka pocházela z Černuc u Velvar, kde se v 50. letech odehrály dramatické události, jež se tragicky podepsaly na celé rodině. Strýc Zdeněk Hudeček odmítal vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD), byl zatčen a uvězněn, zbytek rodiny komunisté vystěhovali do zchátralého domku do Výčap u Čáslavi, kam si mohli vzít jen to nejnutnější. V roce 1955 se Olžin devatenáctiletý bratranec Zdeněk Hudeček tajně rozhodl k emigraci, avšak zůstal navždy nezvěstným. Pátrat po něm rodina mohla až po revoluci 1989 a zjistili, že pravděpodobně nepřekročil hranice. Olga Vitvarová nebyla přijata na UMPRUM, vystudovala zdravotnickou školu a po absolvování pedagogického minima začala učit na základní škole. Později si doplnila vzdělání pro aprobaci český jazyk a výtvarná výchova a učila také na druhém stupni. Její manžel byl také učitelem, vychovali spolu dvě dcery, Ivu a Lenku, starší byla postižena Downovým syndromem. Vitvarovi žili 20 let v Týnci nad Sázavou a od 80. let ve Zvoli. Olga ve svém vyprávění líčí zážitky z války ve Zvoli, popisuje tehdejší poměry ve školství a odolávání tlakům ke vstupu do KSČ. V roce 2023 žila ve Zvoli.