Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Vitvarová (* 1936)

• narodila se 26. září 1936, vyrůstala ve Zvoli u Prahy

• strýc Zdeněk Hudeček z Černuc u Velvar odmítal vstoupit do JZD, byl uvězněn, jeho rodinu vystěhovali

• v roce 1955 se Olžin bratranec Zdeněk Hudeček rozhodl emigrovat, avšak zůstal navždy nezvěstným

• po revoluci 1989 rodina zjistila, že pravděpodobně nepřekročil hranice

• Olga po celý život učila na základních školách český jazyk a výtvarnou výchovu

• s manželem a dvěma dcerami žili 20 let v Týnci nad Sázavou, poté ve Zvoli

Útěk bratrance za železnou oponu, zmizení a celoživotní nejistota, zda se vůbec dostal za hranice, zda někde žije, i když se neozývá. Tento dramatický příběh zažila širší rodina Olgy Šafránkové. Vypráví o rodině svého strýce, kterého komunisté zavřeli a jeho rodinu vystěhovali do nuzného domku bez elektřiny, ale také o tom, že i její rodině hrozilo vystěhování, že přes 20 let odmítali vstoupit do komunistické strany, a přesto s manželem zůstali ve školství.

Dramatické události v rodině

Olga Vitvarová, rozená Šafránková, se narodila 26. září 1936 do rodiny Jaroslava Šafránka a jeho ženy Marie, rozené Hudečkové. Její otec byl stavitel, matka v domácnosti. Maminka pocházela z Černuc u Velvar a právě tam se soustřeďovaly dramatické události, které poznamenaly celou širší rodinu.

Olžinu babičku Zdeňku postihla ztráta obou rodičů a smrt prvního manžela Františka Hudečka v první světové válce. „Babička se podruhé provdala za bohatého muže Zdeňka Pěknice, který v Černucích zakoupil dvůr od doksanského kláštera a vybudoval z něj prosperující statek. Pro babičku to byla velká změna, protože šla z malého rodinného hospodářství do velkého dvora. Její štěstí ale netrvalo dlouho, protože už v roce 1925 ovdověla a zůstaly jí na starosti tři děti a velké hospodářství, které pak převzal její syn Zdeněk Hudeček, můj strýc,“ vypráví Olga Vitvarová.

Po roce 1948 jim hospodářství sebrali komunisté, protože Zdeněk Hudeček odmítl vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD) a rodina byla vystěhována zpět do původního malého hospodářství, z něhož Hudečkovi pocházeli.

Strýc Zdeněk uvězněn, rodina vystěhována

Zdeněk Hudeček odolával nátlaku ke vstupu do JZD dlouho, ale nakonec, poté, co nebyl schopen plnit likvidačně vysoké povinné dávky, byl začátkem padesátých let zatčen.

Této události byla přítomna i tehdy patnáctiletá Olga, která jezdila do Černuc pomáhat. „Přišel pro něj tajemník národního výboru a člen SNB. Odvedli ho tak, jak byl, v montérkách. Mysleli jsme, že se za chvíli vrátí, ale pak jsme ho viděli až u soudu,“ vypráví Olga Vitvarová. „Ruce měl sepnuté řetízky, jako by byl vrah, vedli ho na nějakém řemenu a pak ho odsoudili.“

Rodině ani nesdělili, kam ho uvěznili, a tak museli složitě pátrat. „Mě za ním posílali s jídlem. Snažili jsme se mu nějak pomoct, maminka tedy udělala řízky a balíčky, abych mu to dovezla. Jenomže tam, kde měl být, už nebyl, a tak jsme zase pátrali, až jsme se dozvěděli, že je v Jáchymově v dolech,“ líčí Olga, jak arogantně se tehdy zacházelo s vězni a jejich rodinnými příslušníky.

Strýc Zdeněk byl propuštěn v roce 1953, ale neměl se kam vrátit, protože jeho manželku s dětmi mezitím vystěhovali do Vyčap u Čáslavi do vybydlené chatrče bez elektřiny.

Olga byla i svědkem toho, jak tetu vystěhovali malým nákladním autem, do kterého si mohla vzít jen to, co se do něj vešlo. “Vzala si peřiny a pračku, ale nábytek a spousta věcí zůstala ve statku a někdo si to tam rozebral. Pračku si ale v tom domku bez elektřiny neměla ani jak zapojit, a tak posílala vlakem špinavé věci k nám, my jsme vše vyprali a posílali zase zpátky.“

Strýc už se tedy domů do Černuc vrátit nemohl a do obce měl navíc po několik let úřední zákaz vstupu. “Vrátil se podvyživený, protože ve vězení jedli převážně suchý chleba. Než odjel za rodinou do Výčap, musel se u nás dát trochu do pořádku,” vypráví Olga Vitvarová.

Na svatbu už Zdeněk nedorazil a nikdy už jsme ho neviděli

Nedlouho po návratu z vězení se ale ve strýcově rodině odehrála další tragická událost. Devatenáctiletý Zdeněk Hudeček, Olžin bratranec, se rozhodl k emigraci. Nesměl z politických důvodů studovat, a tak se vyučil ve strojním učilišti, byl nadále šikanován kvůli vězněnému otci a jakožto „nepřítel státu“ měl nastoupit na vojnu k tzv. černým baronům (Pomocné technické prapory, PTP).

Nechtěl se s těmito nespravedlivostmi smířit a v dubnu 1955 se rozhodl k emigraci. “Byl ještě u nás na návštěvě a slíbil, že mi půjde za svědka na svatbu. Vůbec jsem na něm nic nepoznala a nenapadlo mě, že ho vidím naposledy. Na svatbu už nedorazil. Brzy nato přijeli vyděšení rodiče k nám, že Zdeněk emigroval. Zanechal po sobě dopis na rozloučenou a dodnes nevíme, jak skončil,“ vypráví Olga Vitvarová.

Dopis určený rodičům Zdeněk schoval za zrcadlo, aby ho nenašli příliš brzy, záměrně ho ani nedatoval. Bál se, aby se dopis nedostal do nepovolaných rukou dříve, než překročí hranice.

„Ví se jen, že odjel z domova na kole k velice dobrým známým v Čáslavi a kolo, které se našlo, bylo poslední stopou. V dopise psal, aby rodiče nehlásili nic policii a aby poslouchali zahraniční rádio, že o sobě dá vědět. A tak čekali a čekali, zda se nějak ozve, ale to se nikdy nestalo,” vypráví Olga Vitvarová.

Bezmoc a nejistota rodičů byla bezmezná a neřešitelná. Pokus o emigraci nezvěstného Zdeňka byl přitěžující okolností, navíc Státní bezpečnost neváhala lidi při ilegálním překročení hranic střílet. (Mezi lety 1948–1989 zemřelo při pokusu o útěk nejméně 266 lidí.)

Pátrání po nezvěstném Zdeňkovi bylo tedy pro rodinu uvnitř železné opony velice omezené. Do intenzivního pátrání se ale pustil i Zdeňkův nevlastní strýc, který již předtím emigroval do Ameriky a snažil se odtud ještě v době komunistického režimu Zdeňka najít. Avšak marně.

Církevní gymnázium zrušili

Olga Vitvarová chtěla být odmala letuškou, pak také výtvarnicí. V roce 1947 nastoupila v Praze na církevní gymnázium do Ostrovní ulice. “Bylo to nejlepší gymnázium co se týče vybavení a krásného prostředí. Byly tam už jednotlivé učebny na fyziku, na výtvarnou výchovu a další předměty, což tenkrát ještě nebylo obvyklé, v suterénu byl bazén a šatny, škola měla moderní pomůcky,” popisuje Olga Vitvarová, které se ale přesto ve škole uprostřed Prahy nelíbilo. Byla zvyklá na venkov a své kamarády.

Bydlela v církevním internátu řádových sester voršilek kousek od Národní třídy. “Staraly se o nás jeptišky, ty byly moc hodné, ale zázemí bylo špatné. V zimě jsme měly i zmrzlou vodu v umyvadle, protože se tam špatně topilo, spaly jsme ve strohých ložnicích, kde byly jen železné postele. Ráno jsme vstávaly v šest hodin, musely jsme jít do kostela, kleknout si, vzít růženec a modlit se. Pak jsme teprve mohly jít na snídani a do školy,” vypráví pamětnice.

V roce 1948 ale komunistický režim zahájil represe proti církvím a gymnázium bylo zrušeno. “Jako dvanáctileté dítě jsem byla ráda, že můžu být doma a nemusím už k jeptiškám, i když ony byly úžasné a vzpomínám na ně v dobrém. Později jsem se dověděla od spolužačky, že je z toho našeho kláštera odvezli do Teplic, kde musely pracovat v továrně,” vypráví Olga Vitvarová. Své základní vzdělání pak dokončila na měšťance ve Zbraslavi.

Poté chtěla do jazykové školy, aby se připravovala na dráhu letušky, ale to se rodičům nelíbilo. Zkusila tedy štěstí na uměleckoprůmyslové škole, avšak nepřijali ji. “Až na přijímačkách jsem se dověděla, že je nutné se připravovat důkladně, třeba celý rok, a nejlépe u tamních profesorů. To jsem ale nevěděla a šla tam bez přípravy,” říká.

Nakonec tedy absolvovala střední zdravotnickou školu, ale do zdravotnictví nenastoupila. Udělala si doplňovací maturitu z pedagogiky a začala učit na prvním stupni základní školy.
 

Komunisté si dělali zálusk i na náš dům ve Zvoli

Otřesný osud strýcovy rodiny Šafránkovým ukázal, jak dokázali komunisté zničit celou rodinu. V padesátých letech se o svůj domov obávali i oni. “Po našem domě, který táta ve Zvoli postavil, začali chodit komunisté a vymýšlet, že v něm zřídí mateřskou školku. Táta se s nimi snažil vyjít po dobrém. Záleželo totiž na lidech z národního výboru, jak se zachová ke svým občanům, koho vystěhují a koho ne,” říká Olga. Před vystěhováním z vlastního domu kvůli zřízení mateřské školy je nakonec zřejmě zachránila náhoda. “Jak se procházeli domem a nahlíželi do místností, tak v té jedné, která byla celkem nezabydlená, viděli, že tam má věci můj budoucí muž, který u nás přespal, protože už jsme spolu chodili. Takže usoudili, že dům je plně obsazen a nechali nás být,” vypráví Olga Vitvarová.
 

Učitelská rodina měla do kapsy hluboko

V roce 1955 se provdala za Jaromíra Vitvara, který se do Zvole přistěhoval, když tam na počátku padesátých let dostal učitelskou umístěnku. Seznámili se díky ochotnickému divadlu.

V letech 1956 a 1959 se Vitvarovým narodily dcery (starší s Downovým syndromem zemřela v roce 2020). Ve Zvoli nezůstali, jako učitelé se stěhovali podle toho, kde sehnali učitelská místa s bytem. Nejdéle, na 20 let, zakotvili v Týnci nad Sázavou, kde žili v malém sídlištním bytě. Postižené dcerce ale bylo nejlépe v domě se zahradou, poblíž prarodičů. Chtěli si tedy postavit vlastní dům ve Zvoli.

Učitelské platy jim ale sotva stačily na základní potřeby, hodně uskromňovat se museli i v jídle. Olga proto byla šťastná, když se učitelům v roce 1968 zvedaly platy.

„Byla jsem moc ráda, když přišlo pražské jaro, protože jsme žili v bídě. Brali jsme minimum. Moje kolegyně to měly lepší, protože jejich manželé nebyli učitelé, ale dělníci nebo řemeslníci nebo jiné profese, takže neměli takovou chudobu. My ale měli skutečně několik roků bídu a pražské jaro bylo pro mě opravdu vysvobozením. Reformní vláda každému učiteli přidala 500 Kčs. Tisícovka do našeho rozpočtu, to bylo už znát,“ vypráví pamětnice a dodává, že od učitelů se automaticky očekávala práce zdarma navíc pro společnost. „Učitelé po škole dělali všechno možné. Já jsem dělala plakáty pro obec, výzdoby, ilustrovala jsem místní časopisy. Všechno zadarmo. Učitel byl k tomu, aby dělal, ale nic se mu neplatilo,“ vypráví Olga.
 

Srpen 1968 byl katastrofa

V srpnu 1968 Vitvarovi začali s prvními pracemi na pozemku ve Zbirohu, který dostali od Olžiných rodičů, když se 21. srpna ráno dověděli o invazi vojsk Varšavské smlouvy. Situace je natolik ochromila, že už jen sledovali zprávy a ještě téhož dne se vrátili do Týnce.

“Srpen byl katastrofa. U Týnce byla lešanská vojenská posádka, která se vzbouřila proti Rusům a vypadalo to velice špatně. Rusové jezdili po Týnci a nezapomenu, jak takovým modrým světýlkem svítili po balkónech a sledovali, kdo tam je a jestli mají střílet, nebo ne. Ale nic se nestalo,” vypráví Olga. Z okupace se otřepali až v roce 1970, kdy se opět pustili do stavebních prací, do Zvole se pak přestěhovali v osmdesátých letech, ale dům dostavovali vlastními silami ještě dalších 20 let.
 

Péče o dceru s Downovým syndromem

Olga s manželem se starali o dvě dcery, starší Iva byla postižena Downovým syndromem. Dožila se 64 let. „Moc nám chybí, byla naše sluníčko. Byla to osobnost, jaká se málo vidí. Vždycky věděla, co chce. Uměla všechno, kromě vaření. Přišla jsem domů a ona zatím umyla nádobí, utřela prach, také přepisovala recepty a písničky, které se jí líbily. Hlídala všechny narozeniny a svátky, rozesílala přání a pozvánky v široké rodině a sama se vždycky těšila na ty svoje,“ vzpomíná Olga a také sdílí své zkušenosti s tehdejší péčí o postižené děti ze strany státu. „Tehdy nebyla žádná. Manžel nechal své profese a každý den ji vozil do zvláštní školy. Normální škola by pro ni byla utrpení. Dnes jsou snahy, aby postižené děti chodily do normální školy, ale já vím, jak děti umějí být zlé. Tyhle děti, když chodí do zvláštní školy, mají se tam dobře, jsou si tam všechny rovny. Hrála tam na píšťalu s paní ředitelkou, která hrála na housle. Byla tam šťastná. Manžel ji tam vozil, dokud nesplnila povinnou školní docházku,“ vypráví pamětnice.
 

Lákali mě do KSČ, ale podařilo se mi vykličkovat

Přestože Olga učila na základní škole a později na druhém stupni češtinu a výtvarnou výchovu, nikdy nevstoupila do KSČ, i když se ji ředitel snažil získat. “Nebyla jsem ve straně, ani můj muž, i když jsem měla namále. První narážky byly už po invazi. Pak jsem měla být kandidátkou a dávali mi vyplnit přihlášku, ale já jsem ji nevyplnila. Ještě kolem roku 1988 mě kolegyně, která byla předsedkyní strany, lákala. Stejně tak náš ředitel. Bála jsem se odmítnout, on mě pořád přemlouval, ale podařilo se mi nepodlehnout tlaku,“ říká Olga.

Vzpomíná také, že na konci každého školního roku museli jako učitelé absolvovat politické pohovory a dle osnov vytyčovat socialistické cíle, které měla jejich výuka naplňovat. „Já jsem to moc nesplňovala, ale vždycky když přišla inspekce, tak jsem tím nějak prošla,“ vzpomíná Olga.

Sametovou revoluci v roce 1989 prožívali s velkými nadějemi, jezdili do Prahy na demonstrace. „Bylo to krásné, slyšeli jsme paní Kubišovou, byli jsme namačkaní ve Vodičkově ulici, protože dál jsme se nedostali, ale z Václaváku bylo slyšet vše z rozhlasu až do postranních ulic,“ vzpomíná.
 

Nikdy nezodpovězená otázka: Kam zmizel Zdeněk Hudeček?

Nikdy nezapomněla na svého bratrance Zdeňka a po otevření hranic v roce 1989 se rodina znovu upnula k naději, že vypátrají, co se s ním roku 1955 stalo, když se pokusil o emigraci. Přes různé organizace i soukromého detektiva ale zjistili, že se Zdeněk Hudeček s největší pravděpodobností přes hranice ani nedostal. “Zmizel beze stopy, měl u sebe asi dva tisíce, které si vzal od táty. Je možné, že si převaděč peníze vzal a zabil ho,” domnívá se Olga. Zdeněk se narodil 16. ledna 1936 a byl o osm měsíců starší než jeho sestřenice Olga. Ta na svého bratrance často vzpomíná, stejně jako jeho tehdejší přítelkyně, která neměla tušení, co Zdeněk chystá.