Pavla Vitvarová

„Byla jsem vždycky rebelka, dobrodruh, a vůbec mi nevadilo, že neumím anglicky. Asi jsem nebyla moc zodpovědná, protože jsem nechala svého syna u rodičů. Nevěděli jsme totiž, jak to dopadne a jestli se nebudeme muset vrátit. Ale ono to vyšlo a já jsem šla hned zažádat na českou ambasádu o mého syna. Stačilo jen vyplnit nějaké papíry a zažádali v Čechách. Existovala totiž madridská a stockholmská dohoda, že nejbližší příbuzné musí pustit. Moji rodiče by také mohli emigrovat, kdybych chtěla. Dana pustili, jenže můj otec se rozhodl, že Dan dochodí školu, takže si ho tam ještě na rok nechal a pak jej přivezl trabantem do Bayreuthu.”

„Otec za války rozvážel poštu v Rychnově, byla to drsná práce. Jezdil na kole a v zimě jezdil na lyžích a tehdy asi neměl žádné myšlenky na komunismus. Až když začal pracovat v továrně, tam lidi asi tvrdě nutili. Tátu přihlásili do milice a byl automaticky komunista. Máma to nenáviděla a dost se kvůli politice hádali. Mamka mu vyčítala, že nemá čas na rodinu. Mamka vydělávala, navlékala doma korále nebo ketlovala na růžence do Afriky. Vzpomínám si, že jsem jí kolikrát i pomáhala, když potřebovala dodělat práci, ketlovaly jsme třeba až do půlnoci. Mamka chtěla splatit splátky na domě. Myslím si, že otec byl naivní, ale poctivý komunista. Taky mu to šlo do hlavy. Napřed vypadal takový nevinný, ale kariérně se mu dařilo. Napřed byl soustružník, pak seřizovač, ve čtyřiceti letech si dodělal průmyslovku a stal se plánovačem. Počítal, jak dlouho trvá, než se vyrobí jedna součástka. Měl tvrdé normy a lidé jej za to nenáviděli.”

„No já jsem si ho [syna] vzala s sebou do Kanady, ale až rok potom. Protože když jsme žádali o víza do Jugoslávie, což Jugoslávie byla takzvaně napůl kapitalistická, napůl socialistická, tak když někdo z Česka chtěl jet na Západ, tak si musel zažádat o víza. A to komunisté prověřili a možná, že můj otec byl komunista, tak si řekli, jo, tak asi jim ta víza dáme, ale trvalo to půl roku, než jsme je dostali, a mezitím můj otec přihlásil mého syna do pionýrského tábora. A protože to nikdo nesměl vědět, že zdrháme, že tedy se pokusíme zdrhnout z té Jugoslávie, tak jsem nemohla říct tátovi, že Dan nepojede do tábora, že jedeme do Jugoslávie všichni. Tak tady zůstal a já jsem si říkala, co když se nám to nepovede, nebo co když nás zatknou a bude z toho ještě víc vyděšený, jemu bylo čtrnáct, třináct, tak jsem ho opustila a byl tady s mými rodiči rok. Já jsem byla žádat o něj na české ambasádě, nejdříve jsem šla na Červený kříž, mezinárodní, a tam mně řekli, že mi pomůžou až jedině, kdyby mi Češi nepovolili, že si ho můžu přivézt do Německa. No ale na ambasádě jsem vyplnila pár lejster a přišlo mi vyrozumění, že Dan může okamžitě za mnou přijet. Ale děda říkal, že ne, že si ho tady nechají, aby dokončil školní docházku, poslední rok, což byla devítka, osmička. Takže skončil, děda ho přivezl trabantem do Bayreuthu v červnu, to bylo taky pozdvižení, protože sice Němci věděli, že existují trabanty, ale tam žádné v Německu nejezdily, protože tam byly zakázané, měly špatné spalování. No ale on tam s ním přijel, přivezl ho a pak jsme tedy letěli do Kanady všichni tři.“

„Povedlo se nám to tak, jak to dělalo hodně Čechů, asi osm tisíc Čechů dohromady to bylo, přes Jugoslávii. A zajímavé na tom je, že dva dny potom, co my jsme zažádali o víza po zemi, my jsme měli letenku tam a zpátky, Praha – Záhřeb a Záhřeb zpátky do Prahy, ale jelikož jsme jeli po zemi, my jsme zažádali, my jsme dali prstýnky a všechno, zaplatili jsme si víza v Jugoslávii a jeli jsme vlakem přes Rakousko do Německa až do Norimberku, a tam pak je ten... ve Fürthu byl ten lágr, ten tábor utečenecký. Protože jsme měli validní, platná víza, tak nás museli nechat. Na hranicích nám sice sebrali občanky, a teď jsme tam seděli asi hodinu a říkali jsme si, že teď nás pošlou domů, protože vědí, že máme letenku, a proč tedy jedeme vlakem? My jsme říkali, no my jsme chtěli jet po zemi. Zdálo se jim to divné, ale nemohli nic dělat, protože jsme měli víza platná. Takže jsme dojeli až do Německa, tam jsem říkala, jak jsme šli pěšky do toho lágru. Tam nás přijali, nevím, jestli to trvalo čtrnáct dní, než nám udělili azyl. A v tom lágru, zajímavé, to vlastně byl vojenský... to byla vojenská kasárna amerických vojáků, kteří odešli, takže tohle to použili jako pro tyhle emigranty, co utíkali.“

„Jo, osmašedesátý rok, to jsem bydlela v Jablonci naproti poště, a když přijeli, tak to jsme slyšeli tanky, jak rachotí po těch kočičích hlavách. My jsme bydleli naproti poště, tam ještě jezdila tramvaj okolo nás, a oni jeli a nezastavovali, projížděli Jablonec a jeli přímo do Liberce. No a to bylo, to jsme byli vyděšení, protože jsme nevěděli, o co jde. Ale pak jsem měla svých starostí dost, protože jsem měla mimino, a pak už mě to nezajímalo, pak jsme prostě drželi hubu a krok a bylo to ještě horší, než to bylo před tím.“