Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Vízner (* 1954)

• narodil se 16. února 1954 v Duchcově

• v roce 1969 vychodil základní školu v Litvínově

• v roce 1972 se vyučil stavebním truhlářem

• v roce 1972 nastoupil do podniku Stavomontáže Teplice

• od roku 1981 pracoval u Československé námořní plavby

• v roce 1985 se stal invalidním důchodcem, diagnostikovali mu roztroušenou sklerózu

• v roce 2017 v důsledku onemocnění rakovinou močového měchýře skončil na invalidním vozíku

• v roce 2022 žil v domově pro seniory v Meziboří

Karel Vízner prožil pět let na lodích Československé námořní plavby. Navštívil jako námořník 26 států. „Být námořníkem, to byl blahobyt, měli jsme trojí peníze! Měli jsme naše koruny, dolary a ještě tuzexové konto,“ usmívá se při svých vzpomínkách.

Na tehdejší dobu si žili českoslovenští námořníci vysoce nad poměry. „Měli jsme kolem deseti tisíc korun měsíčně, k tomu se dělaly kšefty, melouchy,“ prozrazuje pamětník. Běžný plat byl tehdy v Československu ani ne třetinový. Jen horníci tehdy brali kolem sedmi tisíc za každodenní dřinu, v uranových dolech zhruba deset tisíc korun.

Námořníci po návratu z plavby měli volno podle toho, jak dlouhý čas trávili na vodě. Pokud pamětníkovi zbyly zásoby z plavby, prodával alkohol a cigarety, známým je vozil jako pozornost z cest. Koupil si rodinný dům i auto. Zpravidla po půlročním volnu se ale nechal opět nalodit na další plavbu.

Na svých cestách viděl bídu a strach v Severní Koreji i české emigranty v Jižní Americe. Zakusil při plavbách drastické výkyvy teplot i emigraci svých kamarádů. Oblíbil si Švédsko a doma v Litvínově si žil jako král.

V roce 1981 podnikl první námořní plavbu z jugoslávské Rijeky do Polska. V následujících letech procestoval v rámci námořní plavby 26 zemí. Nejvíce se mu líbilo ve Švédsku, nejméně v Severní Koreji. V roce 1985 Karlu Víznerovi lékaři diagnostikovali roztroušenou sklerózu a nastoupil do invalidního důchodu. V roce 2017 onemocněl rakovinou močového měchýře. Nemoc zapříčinila, že skončil na invalidním vozíku.

Jsem rodákem z litvínovské Osady

Karel Vízner se narodil 16. února v porodnici v Duchcově, s rodiči ale žil v Litvínově. Tatínek Karel Vízner byl klempířem v chemických závodech v Litvínově Záluží, maminka Milada Víznerová, rozená Jansová, byla pomocnou kuchařkou. Na dětství v Litvínově vzpomíná pamětník s láskou. Žil ve čtvrti Osada nedaleko Koldomu, kam se na tamní koupaliště chodil koupat. „Všechno bylo blízko, koupaliště, zimní stadion i letní kino, kulturák,“ říká pamětník.

Do učení nastoupil v Děčíně, kde se učil na stavebního truhláře. Do litvínovského Koldomu, který byl v té době unikátní stavbou v Československu, chodil Karel na zábavy a odpolední čaje.

Vojáci procházeli vlakem se samopaly

Invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 si Karel Vízner pamatuje jen matně. Tehdy trávil prázdniny u dědečka na Kokořínsku. Rodiče pro něj ale rychle přijeli, protože se báli – nevěděli, co bude dál. Domů do Litvínova jel čtrnáctiletý Karel se svými rodiči vlakem. Pamatuje si na vojenské kontroly.

„Vlakem procházeli ruští vojáci se samopaly, nebylo to příjemné. Průvodčí nám říkal, ať schováme tranzistoráky, že by nám je mohli zabavit,“ vzpomíná. Že by zahlédl tanky v Litvínově, si už nepamatuje. Vývoj po roce 1968 se rodiny pamětníka nijak nedotkl. Rodiče se o politiku nezajímali, neangažovali se.

Karel Vízner šel po dokončení základní školy do učení na stavebního truhláře na učilišti v Děčíně. Potom nastoupil do podniku Stavomontáže Teplice. Jezdil po stavbách po celé republice, mimo jiné stavěl domy v Žatci, Lounech, Litoměřicích nebo v jižních Čechách. „Montoval jsem většinou okna do panelových domů, instaloval prahy, kuchyňské linky, dveře. Práce mě moc bavila,“ uvádí pamětník.

Hlídal vzdušný prostor u hranice

Na základní vojenskou službu nejprve Karel Vízner narukoval do Zvolenu na Slovensko, kde trávil dobu prvních pěti měsíců. Poté byl převelen do Třebotovic u Českých Budějovic na hlásku s radiolokátory PRV 35. Pamětník na vojnu rád vzpomíná: „Hlídali jsme západní hranici. Většinou v neděli, při pěkném počasí jsme měli až 23 hlášení o narušení vzdušného prostoru státní hranice. Většinou šlo o malá sportovní letadla, balóny nebo rogala směrem od Linze.“

Na vojenském letišti v Českých Budějovicích byla podle pamětníka vždy připravena pohotovost dvou stíhaček MIG-21, které vzlétaly ke každému narušení státní hranice. Podle Karla Víznera letectvo vždy donutilo „zatoulaná“ letadla nebo balóny vrátit se zpět. Jednou za vzornou službu na hlásce získal pamětník i dovolenou. „Vždycky když byl fotbal nebo hokej, tak ti zbohatlíci létali těmi papíráky,“ vzpomíná Karel Vízner.

Chtěl jsem byt, to vyřešila námořní plavba

Po základní vojenské službě se Karel Vízner vrátil do podniku Stavomontáže Teplice. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let chtěl získat buď podnikový byt, nebo zvýšit platovou třídu. Ani jedno se mu ale nepodařilo proto, že nebyl ženatý a neměl ani přítelkyni.

Náhodou se tehdy pamětníkovi dostal do rukou inzerát Československé námořní plavby, která hledala posádku na své lodě, šlo konkrétně o tesaře, malíře a lakýrníky.

Karel Vízner musel vyplnit patřičné dotazníky a podstoupit přijímací pohovory a psychotesty. Budoucího zaměstnavatele hlavně zajímalo, jaký měla rodina Karla Víznera názor na události roku 1948 a 1968, a jestli rodina nemá někoho v zahraničí. Celé přijímací řízení trvalo půl roku, posudek musel předložit i dosavadní zaměstnavatel – Stavomontáže Teplice.

První plavba přes Biskajský záliv z Rijeky do Polska

První plavba Karla Víznera směřovala 28. února 1981 z jugoslávské Rijeky do přístavu v polském Gdaňsku. Pracoval na palubě, kde se staral o chod a údržbu vykládacích jeřábů a mechanismů. „Pro suchozemce to bylo náročné, se vším se seznámit, naučit se chodit po palubě na moři, naučit se uzly, zaplétat lana. Začínal jsem jako lodník, měl jsem na starosti také natírání lan. Tím, že jsem byl truhlář, tak všechno od dřeva byla hlavně moje práce,“ vzpomíná pamětník.

Nárok dostat se z lodi do přístavu měli námořníci až po půl roce. Karla Víznera práce bavila, strávil na palubě osm až deset měsíců v kuse. V roce 1984 evidovala Československá námořní plavba zhruba 800 námořníků a 14 lodí. Pamětník se plavil na čtyřech z nich: Mír, Lipno, Kriváň a Třinec. První tři lodě byly na kusový náklad, například kontejnery a Třinec na sypký materiál. Loď čítala od 30 do 35 členů posádky podle toho, jestli šlo o plnoautomaticky nebo poloautomaticky řízenou loď. „Většinou deset lidí pracovalo na palubě, deset pod palubou, k tomu kuchyně a důstojníci,“ popisuje pamětník.

Před vyplutím bylo zásadní dokonale ukotvit na lodi náklad. Vše upevnit tak, aby se v případě vln a bouře náklad nepohnul ani o centimetr.

Navštívil 26 zemí, nejhezčí bylo Švédsko

Při druhé plavbě už si Karel Vízner udělal kormidelnické zkoušky Ordinary Siemens, tedy námořníka druhé třídy. Mohl proto pracovat i na můstku, takzvaně na vachtě, jak se říkalo mezi námořníky. „Na můstek jsem chodil od osmé ráno do poledne a pak jsem měl volno. Pak zas od osmé večer do půlnoci,“ popisuje Karel Vízner. Při plavbě na oceánu se využívá běžně autopilot, u kterého stačí jeden kormidelník, pokud ale přišla bouře, museli být na můstku dva.

Pamětník navštívil během svých plaveb celkem 26 zemí. Od Indie přes Skandinávii, Spojené státy, Asii až po jižní Evropu. V Jižní Americe potkával české emigranty. Jeden z nich přicházel vždy na konci směny námořníků, aby se s nimi pobavil. „Utekl z Československa s Baťou a pokaždé přišel na pivo, mohli jsme si podle něj řídit hodinky,“ tvrdí pamětník. Ve Švédsku mu zase učarovala příroda i tamní lidé.

Jednou se stalo, že Československá námořní plavba nesehnala zboží na nakládku. Československou námořní loď si proto pronajal soukromý dopravce a loď pracovala půl roku pro něj. Při této příležitosti se Karel Vízner dostal například do Panamy, ale i do Spojených států. Tam využil možnosti poznávacího zájezdu pořádaného přístavním klubem. Vyrazil do Discolandu v Los Angeles, kde potkal zpěvačku Barbaru Streisand. „Prošla kolem mě na chodníku, jako by byla úplně obyčejný člověk,“ podotýká.

V komunistické Severní Koreji byli lidé podle Karla Víznera neuvěřitelně vystrašení. Neplul tam proto rád. „Samý oficír, samý lampasák a ženy tam dřely jako koně. V zemi panovala bída. Nesměli jsme jim nic dát, chtěli jsme jim dát třeba mléko nebo pomeranče pro děti, ale nesměli jsme, nic si od nás nevzali a jakoby před námi utíkali. Všechno a všechny velmi přísně kontrolovali,“ popisuje kotvení a nakládání v přístavu v Severní Koreji pamětník.

Za námořníky emigranty poslali náhradu

Po každé plavbě psali námořní důstojníci na každého člena posádky posudek, který vypovídal, jak spolehlivý a pracovitý je. Posudek sloužil jako doporučení pro vedení posádky jiné lodi, kam se měli za další měsíce námořníci nalodit. Občas se ale stalo, že i spolehlivý a prověřený námořník zkrátka utekl. „Tenkrát jsme byli ve Švédsku, v Halstaviku. Zůstali tam stevard a kuchař. Seznámili se tam s českým emigrantem, který tam měl svou restauraci. On jim pak nabídl byt, a aby u něj pracovali, tak toho využili,“ líčí emigraci svých kolegů pamětník.

Důležité bylo nahlásit událost na imigrační policii. Před vyplutím se totiž kontroloval počet lidí v posádce. Pokud by byli nezvěstní, nesmělo by se vyplout. Když ale imigrační policie věděla, že emigrovali, nedělala s vyplutím lodě problémy. Celou věc musel řešit kapitán lodi, na což pamětník vzpomíná: „Poslal do Prahy telegram, že potřebujeme nového kuchaře a stevarda, poslali je do Polska, kde se nalodili. Jinak se nic zvláštního nedělo.“ Posádku pak nevyslýchala podle Karla Víznera ani Státní bezpečnost. A to ani v případě, že se vrátili všichni členové posádky ze západní ciziny.

Otevřené dveře kajuty znamenaly chuť se bavit

Posádka se musela po čase na lodi vyměnit, aby nevznikla takzvaná ponorková nemoc. Nejčastěji po půl roce. Někdy o měsíc až dva déle. Námořníci pracovali každý den od osmi do dvanácti, pak měli hodinu volno a pak od jedné do šesti hodin večer. V tropech to bylo o dvě hodiny méně. „Po službě se hrálo na kytaru nebo harmoniku, zpívalo se, popíjelo a hrály se karty,“ vzpomíná pamětník. Pokud chtěl někdo být sám, zavřel se v kajutě. Pokud mu ale společnost nevadila, nechal dveře kajuty otevřené.

Kuchaři vařili nejčastěji pro námořníky československou kuchyni. Knedlíky, svíčkovou nebo vepřovou s knedlíkem a zelím. Pro posádku pak kamion s přívěsem přivezl pivo na celou několikaměsíční plavbu. Když to po pracovní době někdo přepískl, odtáhla pamětníka posádka pod palubu, aby se nestal malér.

Výkyvy lodi ho málem zabily

Biskajský záliv v Atlantském oceánu mezi Francií a Španělskem byl často místem, které námořníci neměli rádi. Vytváří se tam takové níže a výše pro celou Evropu, s čímž souvisí překotné změny atmosférického tlaku, teplot a počasí. Nepříjemnou zkušenost zažil Karel Vízner hned na své první plavbě. „V Biskajském zálivu jsem zažil výkyvy lodi 28 stupňů v šesti vteřinách. Byl jsem na umření, pomalu jsem psal závěť,“ tvrdí. Vše vyřešil lékař, který podal Karlu Víznerovi léky.

Ještě větší náklon lodi a sice 45 stupňů v intervalu šesti vteřin, pak zažil český námořník v Narviku v Norsku. „Člověk se klepal, padal k zemi. Tehdy jsme zavírali všechny poklopy do podpalubí, dávali jsme i dekly na dveře a na okna. Nejvíc pomohlo pivo a žvýkačka,“ popisuje Karel Vízner.

Když byla rodina na palubě, mluvilo se jinak

Pokud měl námořník za sebou tři roky čistého času na vodě, mohl si na další plavbu s sebou vzít manželku a děti. To se pak posádka musela chovat jinak. „Museli jsme mluvit víc slušně, chovat se decentně a méně pít, pro řadu z nás to bylo těžké, ale chápali jsme kamarády, kteří byli rádi, že tam rodinu mají,“ uvádí.

V přístavech panovala volnost. Část posádky ale vždy musela zůstat na lodi. Ostatní se mohli vydat na výlet až do vzdálenosti 60 kilometrů od přístavu. Existovaly také takzvané Siemens Cluby, které námořníkům nabízely volnočasové aktivity v místě nebo poznávací zájezdy po místních památkách a atrakcích. Nejčastěji chodili námořníci po nákupech. „Někdo nakupoval modely a hračky, já hudbu, gramofonové desky a aparaturu, taky oblečení a samozřejmě cigarety a alkohol,“ říká pamětník.

Existovaly celní kvóty na zboží, které si námořníci nakoupili. Pamětník ale zažil během plaveb jen jednu jedinou kontrolu. Celníci navíc byli po celém světě uplatitelní, což platilo i o těch československých. „Při cestě z Polska nebo z Jugoslávie stačilo ukázat námořnický průkaz, nabídnout darem whisky nebo cigarety a nechali nás být,“ vzpomíná Karel Vízner. Domů tak bylo možné přivézt ze Západu oblečení, cigarety, alkohol, ale i elektroniku nebo hudební nosiče.

Tři procenta povolených ztrát nákladu jsme vypili

Často československé námořní lodě přepravovaly železo, kovy, ale i zemědělské komodity a nerostné suroviny. Také se ale nakládal alkohol a tabák, například na Kubě.

„Nakládali to na loď pod dohledem vojáků se samopaly. Při nakládce a vykládce se počítalo s povolenými ztrátami v objemu tří procent nákladu. Tak jsme si vzali každý jeden karton alkoholu a balení doutníků, nebyl problém povolená tři procenta během několikaměsíční plavby vypít,“ popisuje Karel Vízner.

Sovětský politruk občas skončil v oceánu

Na lodích Československé námořní plavby nebyli součástí posádky političtí pracovníci, kteří by sledovali, jak a kde námořníci tráví volný čas, s kým se stýkají. Občas pluli s Čechoslováky poradci z Polska nebo Sovětského svazu, nešlo ale o politický dohled. Sovětské a polské lodě ale své politické dozorce měly. Podle svědectví polských nebo sovětských námořníků dovedli často ztrpčovat život na lodi.

„Tak občas skončili ve velkém skladu. Tím se myslel oceán. Zkrátka je hodili přes palubu a pak napsali do protokolu, že se politruk opil a přepadl přes zábradlí,“ popisuje praktiky na polských a sovětských lodích pamětník. Polsko proto brzy od nasazování politického dozoru upustilo. Sovětský svaz nikoli.

Plavby po oceánech zastavila roztroušená skleróza

V roce 1985, necelých pět let po nástupu k námořníkům, Karlu Víznerovi lékaři diagnostikovali roztroušenou sklerózu. „Byl jsem na chalupě, šel jsem na houby a začal jsem vrávorat, padat. Našli roztroušenou sklerózu. Půl roku jsem marodil a pak mi dali invalidní důchod,“ vzpomíná Karel Vízner na dobu, kdy mu bylo 31 let. Zpočátku řešil situaci alkoholem, ale brzy pochopil, že tudy cesta nevede.

Koupil si rodinný dům a začal ho opravovat. Když mu zemřela matka, vzal si do domu otce a staral se o něj. Pak zemřel i otec, tak Karel Vízner dům prodal a přestěhoval se do bytu v Litvínově Hamru. V roce 2017 mu lékaři diagnostikovali nádor na močovém měchýři. Kvůli nastalým komplikacím skončil Karel Vízner na invalidním vozíku. V tu dobu prodal byt a odstěhoval se do domova pro seniory v Meziboří, kde žil i v květnu 2022. Manželku ani děti nikdy neměl.