Karel Vízner

* 1954

  • "To bylo hned na první plavbě, jsem se nalodil v Rijece v Jugoslávii a plulo se do Polska do Gdaňska na dok. A tehdy jsme jeli přes Biskajský záliv, to jsme měli 28 stupňů výkyv v šesti vteřinách. Hrozné, bylo to na umření. Já pomalu psal závěť. Říkal jsem si, že se uvážeme a já skončím. Pak ale přišel doktor a dal mi léky, prášky, a bylo to dobré. Šlo to horem, spodem, já se klepal jak strašně strhaný pes, ale pak to přešlo. To už byly určité náznaky, ti staří námořníci říkali, že se to musí překonat. Člověk viděl jídlo a bylo mu špatně. Musel se zatěžkat žaludek. Voda byla těžká, ta musela hned ven. Pivo, žvýkačku a kus chleba do kapsy, a na vzduch. Největší bouřku jsem zažil, když jsme jeli tehdy do Narviku za severní polární kruh do Norska. Tam jsme měli výkyv 45 stupňů v intervalu šesti vteřin. To s námi byly manželky a děti. Dali jsme dekly na okna i na dveře a nikdo nesměl na palubu. A to bylo minus pětačtyřicet! Hrozné! Ale taky jsme to přežili!"

  • "Člověk viděl, zažil a ještě si vydělal hezké peníze, že jo. My měli troje peníze. My měli naše koruny, dolary a ještě tuzexové konto. Takže jsme měli všechno. Deset tisíc měsíčně a ještě se dělaly různé kšefty, melouchy. Švédsko a Pákistán měly prohibici, tak se tam prodal nějaký alkohol, v Polsku se šmelilo se vším. Vždycky když byla nějaká nakládka vykládka, tak šel kolem dělník a nenápadně se zeptal na beer, drink nebo cigarety. Hodil udičku, a když jsme se chytli, tak se udělal kšeft. Měli jsme v šatně skříň, tam jsme dávali... Kdo měl jaké zboží, to jsme dávali do té skříně, napsali jsme seznam a kdo byl na vachtě, tak jsme mu řekli, že jsme prodali to a to a že tady má prachy. Žádná levárna, to neexistovalo. Takhle se vydělaly peníze navíc. Nechával jsem si peníze posílat domů, měl jsem v šuplíku ty peníze, já se po ničem nepachtil. Já byl spokojený, koupil jsem si barák, auto, normální cestou, legální."

  • "To byla pakárna. Samý oficír, samý lampasák a ženy dřely jako koně. Ráno přistavené traktory a holky to tam leštily. Bída. Nesměli jsme jim nic dát ani je vzít na loď. Byly tam maminy od dětí, chtěl jsem jim dát pomeranč nebo mléko, nic si nevzaly, a když, tak potají. Byly tam nemoci a vyrážky, vředy. Lidi byli vystrašení, našponovaní. Pořád koukali, co se kde děje. Tehdy jsme nakládali zinek, jako jsou pruty zlata, tak takové cihličky zinku. Holky to tam vozily na palety. Hlídalo se to, jako by to bylo zlaté. Pořád se muselo počítat, pořád se něco podepisovalo, každá fůra."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ústí nad Labem, 30.05.2022

    (audio)
    délka: 01:04:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Ústecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Korejci se báli vzít si od nás pomeranče pro hladové děti, říká námořník

Karel Vízner, 1980
Karel Vízner, 1980
zdroj: archiv pamětníka

Karel Vízner se narodil 16. února 1954 v Duchcově, s rodiči ale žil v Litvínově. Po základní škole se vyučil stavebním truhlářem na učilišti v Děčíně. Po vyučení nastoupil do podniku Stavomontáže Teplice. Když mu bylo 30 let, chtěl získat podnikový byt, ale to se mu nepovedlo. Využil proto nabídky zaměstnání u Československé námořní plavby. V roce 1981 podnikl první námořní plavbu z jugoslávské Rijeky do Polska. V následujících letech procestoval v rámci námořní plavby 26 zemí. Nejvíce se mu líbilo ve Švédsku, nejméně v Severní Koreji. V roce 1985 Karlu Víznerovi lékaři diagnostikovali roztroušenou sklerózu a nastoupil do invalidního důchodu. V roce 2017 onemocněl pamětník rakovinou močového měchýře. Nemoc zapříčinila, že usedl na invalidní vozík. Pamětník se po celý život nezajímal o politiku. Karel Vízner nastoupil v roce 2017 v domově pro seniory v Meziboří na Mostecku, kde žil i v roce 2022.