Milan Vlček

* 1942

  • „To jsou takový maličkosti... odbočím... Uklízečky v hotelu. Tam vždycky chudinky babičky, my jsme jim vždycky něco dali, že jo. Když jsem tam byl poprvé a věděl jsem, že tam za rok pojedu znova, tak neznaly smeták, lopatku a smetáček. Měly metlu, rejžovou, lezly po kolenou a zametaly. Šílený. A já jsem jí to vykládal, co tady máme, a já jsem jí říkal: ‚Hele, já až sem příští rok pojedu, tak ti přivezu smeták, a ten smeták, tu násadu, ti tady někdo udělá a nebudeš se muset ohýbat.‘ – ‚No to né, to nejde,‘ říkala mi. ‚Proč to nejde?‘ ptal jsem se, ‚já za to nic nechci, já ti to věnuju.‘ Řekla mi: ‚Víš, co by ze mě ty ostatní udělaly? To nejde, já prostě nemůžu...‘ To samý třeba naproti nám byla jedna stavba, já jsem myslel, že jsme někde v Číně nebo kde, tam měli dřevěný lešení a beton a maltu nosily holky v neckách cik cak, oni neznali krumpáč a lopatu s dlouhou násadou, měli jen ty krátké rýče, takže se u toho hrbili a dloubali to jako pajcrem. Oni ti Rusáci blokovali třeba i vůči těm tramvajím veškerý modernizace, protože nechtěli žádnou změnu. Byli naučení to opravovat, a kdyby jsme jim tenkrát dali, nedejbože, nějakou... už tenkrát polovodiče, tak by byl malér, jim stačil šroubovák a kladivo a hotovo.“

  • „Ty lidi vypadali ztrhaně, blbě. Zajímavý bylo, že se mi několikrát stalo, že Rusové, když jsme se s nima bavili, ženský, servírky, samozřejmě na první pohled jsme se lišili ksichtem a oblečením, ale co mě nejvíc šokovalo, když mně ta Ruska řekla: ‚No hele, vy jste úplně jiní‘ a já říkám: ‚Jako co?‘ a ona: ‚Když vy chodíte tak jako vzpřímeně, tak se tváříte sebejistě, vy jste úplně jiní.‘ A oni právě sami o sobě říkali: ‚My nežijeme, my přežíváme.‘ Jejich první starostí bylo sehnat jídlo, přijatelný, ne že by tam byl viditelný hlad, to ne, ale nedalo se koupit třeba maso. Něco jako naše masna, takový obchod tam neexistoval. Maso bylo někde v koutě, tam přivezli krávu, která samozřejmě už neměla to pěkný maso, svíčková a tohleto tam nebylo, a byli tam dva chlapi, měli tam takovejhle špalek, velkou sekeru, ženský se postavily do fronty, on vzal sekeru a sekal, co usekl, ta, co byla na řadě, to dostala do síťovky, ten jí to zvážil, další. Komu se to nelíbilo, tak odchod, nedostaneš nic...“

  • „V tý Tatře se to všechno smontovalo, tam byly haly, který postavil Ringhoffer roku 1830 nebo kolik, v původním stavu, a v tý hrůze tam, co dělali dřív koňky, tak tam lezli po kolenou a montovali za příšerných podmínek ty tramvaje. A my jsme byli úplně na konci, tam byla hala a místo na dvě tramvaje, a když tu tramvaj vyrobili, tak ji přistrkali k nám a my jsme kontrolovali, jestli je to dobře vyrobený, smontovaný, hlavně tu elektriku. Ovšem absurdita komunistická byla v tom, že tam se vyrábělo v jeden čas až tisíc tramvají ročně, největší výrobci jednoho typu tramvaje na světě. Nikdo jinej na světě to nevyráběl. Devadesát procent nebo kolik šlo do Ruska. Šílený na tom bylo to, že oni neměli zkušební trať, kde by se ta hotová tramvaj vyzkoušela. Takž oni to smontovali, nebo my jsme to smontovali, a zkoušeli, jestli ty funkce dělaj, co maj, ale ne za jízdy. Takže ta tramvaj třeba putovala půl roku, 4000 kilometrů na Sibiř, a tam poprvé se to položilo na koleje a my jsme zkoušeli, jestli to pojede. Ale fakt je, že to bylo tak dobře udělaný, že většinou s tím nebyly problémy.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Sezimovo Ústí II, 22.08.2024

    (audio)
    délka: 02:06:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Sezimovo Ústí II, 27.08.2024

    (audio)
    délka: 02:39:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Koukali na nás jako na génie, ale co je ruské, je stejně nejlepší

Milan Vlček na průkazové fotografii jako pracovník MFF UK, 80. léta
Milan Vlček na průkazové fotografii jako pracovník MFF UK, 80. léta
zdroj: Archiv pamětníka

Milan Vlček se narodil 20. května 1942 v Praze. Jeho otec pracoval jako řidič, matka byla v domácnosti. Vyučil se na elektromontéra v Blatné u Strakonic, toto povolání vykonával s obměnami celý život a dostal se díky němu během normalizace v sedmdesátých letech až do Ruska na Sibiř. Ještě během let na učilišti se podílel na elektrifikaci obcí v jižních Čechách. V letech 1960 až 1962 byl na vojně, druhý rok strávil na pardubickém letišti na pozici meteorologického pozorovatele. Po vojně pracoval na umístěnku v ČKD v údržbě, od roku 1965 v Technoplynu zaváděl nový účetní počítačový systém. Má příbuzné v Rakousku, které dvakrát navštívil během let 1968 a 1969, a rozhodl se pro odchod z republiky. Než však stihl všechno zařídit, hranice se pro legální přechody zavřely a Milan Vlček se rozhodl kvůli rodině zůstat v Československu. Od roku 1971 pracoval v ČKD Trakce ve Vysočanech, v OTK neboli Oddělení technické kontroly jako elektrotechnik na zkušebně výstupní technické kontroly ve výrobě tramvají. V letech 1972 až 1975 jako elektrotechnik uváděl do provozu tramvaje v Sovětském svazu, konkrétně ve městech Barnaul (Sibiř), Lvov, Kujbyšev, Kalinin nebo Pjatigorsk. Celkem uvedl v zahraničí do provozu 240 legendárních tramvají T3. Po návratu pracoval v Technoplynu, na matematicko-fyzikální fakultě, později se přestěhoval s rodinou do jižních Čech. Zde po revoluci založil úspěšnou firmu DBD Control Systems a mnoho let se angažoval v městském zastupitelstvu v Sezimově Ústí II. Má ženu a tři děti, v roce 2024 žil v Sezimově Ústí II.