Vladimír Vlček

* 1944

  • V tý době bylo umožněno soukromé podnikání velice omezené. Nesměli jste nikoho zaměstnávat, ale směli jste na základě povolení okresního národního výboru provádět jednoduché služby. Jednoduchá služba v mém případě byla restaurační činnost. To všecko, ta restaurace ležela na mojí paní, která vařila, pekla, smažila. Já jsem obsluhoval a takhle to šlo prakticky rok, rok a půl před sametovou revolucí. Mohu směle prohlásit, že v té době jsem byl první soukromý podnikatel na Jablonecku. Na mě se jezdívali dívat opět začínající podnikatelé, vím, že přijížděli nějací lidi z Jičína. Já zase naopak jsem jezdil do Prahy. Tam jsem viděl, myslím, že to bylo Malostranské náměstí, otevřená cukrárna soukromá. Tak jsem tam zašel a vyzvídal jsem: „Kde jste koupili ty stroje?“ Protože tady nic nebylo samozřejmě. „No, to nám přivezli kamarádi z Německa.“ A takhle jsem začal podnikat.

  • My jsme s kamarádem, spolupracovníkem, to je takovej, myslím si, docela zajímavej příběh, jsme jeli autem ráno do práce. A všimli jsme si, že v Bohuslavicích, což je vesnice před Poříčím u Trutnova, že vojáci, tehdejší sovětští vojáci, natahují kabel přes silnici. Tak jsme si řekli „Hergot, něco s tím musíme provést.“ Tak jsme přijeli do práce a řekli jsme dalším klukům, spolupracovníkům: „Hele chlapi, přerušíme jim ten kabel.“ Tak jsme druhý den, když jsme si řekli, jo, jo, jo, zajdeme tam. Tak jsme druhý den, tuším čtyři nebo pět nás bylo, jsme sedli do auta. Když jsme přijeli do práce, vzali jsme si sekyrku a vrátili jsme se zpátky autem k tomu sloupu, po kterým oni svedli, usoudili jsme, že to je telefonní kabel. Protože oni měli stany na obou stranách silnice, pozor, to je údolí, kterým protéká řeka Úpa a vede tam hlavní silnice z Úpice na Trutnov. My jsme prostě přijeli k tomu sloupu, vzali jsme sekyrku, přesekli jsme ten telefonní kabel, usoudili jsme tedy, že je to telefonní kabel, omazali jsme ho hlínou, aby to nebylo na první pohled vidět a zase jsme odjeli. A když jsme po práci, tohleto bylo někdy v deset hodin dopoledne a ve dvě hodiny nám končila směna. My jsme se vraceli po tý silnice a teď jsme viděli to rojení těch vojáků, kteří hledali, kde je nějakej problém, protože najednou spojení určitě žádný nebylo. Tam běhalo deset, patnáct vojáků, zoufale hledali problém.

  • Můj tatínek měl firmu, jmenovala se, v tý době se jmenovala Vlček a spol. Mám tady pak řadu artefaktů, který se k tý firmě vztahují. Po válce, já jsem se narodil tedy na konci války ve čtyřiačtyřicátým roce, po válce, prakticky pět let po válce, v roce 1948, a tak to není pět let, v roce 1948 přišel převrat komunistický, který znamenal, že firma byla tatínkovi znárodněna. Sebrali nám sad, sebrali nám samozřejmě tu dílnu. Což byla továrna, která měla asi dvacet dva, dvacet zaměstnanců v tý době a byl to v podstatě tatínkův klenot. A tahleta skutečnost se na něm podepsala tak, že když mu bylo padesát tři let, tak zemřel na srdíčko.

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kunice, 25.03.2022

    (audio)
    délka: 01:17:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vše, co jsem dělal, dělal jsem rád

Vladimír Vlček
Vladimír Vlček
zdroj: archiv pamětníka

Vladimír Vlček se narodil 2. prosince 1944 ve Rtyni v Podkrkonoší. Jeho otec provozoval strojní zámečnictví, které bylo založeno už v roce 1896, a zaměstnával kolem dvaceti lidí. Firma jim byla po únoru 1948 znárodněna. Kvůli nevyhovujícímu kádrovému profilu nemohl Vladimír studovat a hrozilo, že bude muset jít fárat do dolů. Díky přímluvě rodinného známého mohl pracovat v elektrárně a nakonec i po večerech dokončil maturitní studium. Pražské jaro intenzivně prožíval a srpnová okupace pro něj byla velkým zklamáním. Spolu s kolegy z elektrárny přesekli telefonní kabel sovětským vojákům. Po roce 1970 vedl ubytovnu Pozemních staveb v Železném Brodě, jezdil jako průvodce se zájezdy Čedoku a jako komparzista se účastnil natáčení filmů. Ještě před sametovou revolucí si otevřel malou restauraci, což mu umožnilo částečné povolení soukromého podnikání. Po roce 1989 vedl hotel ve Špindlerově Mlýně, pracoval jako manažer a od roku 2002 soukromě podnikal. V restitucích jim byla vrácena rodinná firma, kterou převzal Vladimírův bratr a dále ji vedl pod názvem Vlček a syn. V roce 2022 žil v Jablonci nad Nisou.