Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Vobejdová (* 1932)

• narozena 17. října 1932 v Borové u Poličky

• otec Václav Renza zdědil po rodičích dluhy

• na konci války obcí proudili němečtí vojáci

• otec musel chodit odklízet munici

• v roce 1948 zatkli borovského kněze Jana Hanyka

• aby nemusela dělat předsedkyni ROH, odešla pamětnice do jiného zaměstnání

• v roce 1953 se vdala

• v roce 1953 při měnové reformě přišli o úspory

• na počátku 60. let si postavili rodinný dům

• v roce 1955 se narodil syn Oldřich a v roce 1962 syn Milan

• v roce 2021 pamětnice žila ve svém domě v Borové u Poličky

Život Růženy Vobejdové poznamenala hospodářská krize třicátých let, na ni navazující druhá světová válka i nástup komunistického režimu. Narodila se na počátku třicátých let v krásné krajině Žďárských vrchů v obci Borová. Otec zdědil dluhy po svých rodičích a ona jako nejstarší ze sedmi dětí těžce vnímala starosti rodičů o zajištění rodiny.  

Na sklonku války procházely obcí zástupy německých vojáků. Pohled na ně v pamětnici ale spíše než nenávist vzbuzoval lítost. Když pak válka skončila, její otec jen zázrakem nezahynul při odklízení munice zbylé po prchajících armádách. 

Růžena Vobejdová, za svobodna Renzová, se narodila 17. října 1932 v Borové u Poličky. Byla nejstarší ze sedmi sourozenců. Rodiče Václav a Anna měli drobné hospodářství, a aby rodina vyšla, přivydělával si otec i jinde příležitostnými pracemi. Pracoval v místní cihelně, jezdil se zedníky. A když žádná práce nebyla, vydělával si tkaním. „V Oldřiši vydával pan Vávra tkalcovskou práci, tatínek měl v seknici tkalcovský stav. A tak to vždycky utkal a potom, když to měli odvádět, tak s tím musel zajet do Oldřiše,“ popisuje pamětnice.

Nejen nelehké údobí třicátých let, kdy se země jen těžko vzpamatovávala z hospodářské krize, ale i početná rodina a především dluhy zděděné po rodičích z otcovy strany byly příčinou, že rodina vycházela jen stěží. Prarodiče pamětnice si koupili v Borové dům a menší kus pole v kopcích vzpínajících se jižně od Borové. Dluhy se jim za celý život nepodařilo zaplatit. Museli je doplatit manželé Renzovi, na které přešly.

Když se rodiče vzali, za maminčino věno opravili chalupu, ale jinak žila rodina velmi skromně. Ačkoliv doma měli dobytek, veškeré maso a mléčné výrobky museli prodávat. I později, když se za války zavedl lístkový systém, prodávali lístky na jídlo známému lékaři do Prahy. „Všechno museli prodat, aby se dluhů zbavili,“ přibližuje pamětnice.

Jak postupně sourozenci přibývali – Václav, František, Bohuslav, Jan Anna, Lída – rostla s nimi i starost o rodinu. Proto musela Růžena brzy začít rodičům pomáhat. A tak zatímco její maminka pečovala o hospodářství, ona už od čtyř let měla na starosti mladší sourozence. „Jednou se mi ztratil bratr a já jsem ho hledala kolem potoka, jestli se mi někde neutopil,“ vypráví pamětnice. „A on opravdu jednou spadl do studánky. Jenže vody ještě nebylo tenkrát tolik, že se nedávaly skruže, tak se mu nic nestalo.“

Měla jsem pořád o někoho strach

Rodiče byli hodní. Děti vychovávali ke katolické víře, která se stala i pro pamětnici nejdůležitější životní oporou. „Jak už jsme potom byly všechny děti, tak jsme měly postele po seknici u té jedné stěny za sebou. To jsme spaly po dvou, jinak bychom se nebyly vešly. A večer před spaním jsme klečely u postele a modlily se,“ přibližuje pamětnice. Vedli je i k četbě. „Po večerech tatínek otevíral vždycky knížky, třeba od Javořické. Já jsem s maminkou spravovala ponožky a poslouchaly jsme, jak nám tatínek četl,“ vzpomíná Růžena Vobejdová.

I přes láskyplné zázemí jako nejstarší dobře vnímala starosti rodičů. „Měla jsem pořád o někoho strach – o rodiče, o sourozence,“ svěřuje se pamětnice. „Byla jsem taková ustrašená. Jak naši všecko těžko prožívali. Kolikrát seděli, když bylo chladno, zatopili a u kamen se ohřívali na lavici. A já jsem byla posluchač, jak oni si plánovali příští den, jak budou pracovat.“   

Válka rodině do života přímo nezasáhla. Poslouchávali rádio a chodil k nim soused a předvídal, jak a co bude dál. „Vzpomínám si, že kopali bunkry v lese ve stráni. A naši také kopali ve svahu nad Rompotlovými,“ říká pamětnice. „Bylo to tam dlouho připravené, že se schováme, kdyby náhodou přišli třeba vlasovci. Z toho jsme měli strach.“ 

Letadla bombardovala prchající vojsko

V závěru války začaly přes vesnici proudit zástupy německých vojáků. „Byla jsem svědkem toho, jak si ti chudáci myli nohy u potoka. Nohy odřené z bot, protože pěšky šli hodně daleko. Bylo mi jich líto, že byli takoví ušlí a hladoví,“ svěřuje se pamětnice. Tenkrát se jich zželelo i mamince a vzaly je spolu domů a daly jim najíst. „Maminka měla uvařený pařák brambor pro slepice, a protože jiné pohoštění pro takový regiment neměla, přišly vhod ty teplé brambory.“

Jednou se vypravila s kamarádkou podívat se k hlavní silnici vedoucí na Poličku. Věděly, že okolo silnice se dá nalézt po prchajících Němcích ledacos, a její kamarádka si tam chtěla vzít kolo. „To už lítala letadla, bombardovala. Vojsko utíkalo, i takoví z těch německých vesnic, vezli si to nejnutnější na vozech. Měly jsme strach, a tak jsme šly domů, utekly jsme,“ líčí pamětnice. „A mrtvých vojáků bylo, jak to z letadel postříleli. A i tady u silnice leželi. Chodila jsem zpívat po večerech, a když jsem se vracela pozdě domů, měla jsem z mrtvých strach. Potom byli pohřbeni na katolickém hřbitově,“ popisuje poslední válečné dny Růžena Vobejdová.

S příchodem sovětské armády přišel i strach z jejích vojáků. „Schovávaly jsme se s maminkou ve chlévě. Měly jsme z nich strach. To jsme si na petlici zavřely, tatínek nás hlídal, jen aby na nás nemohli,“ přibližuje pamětnice. Ke konci války u nich bydleli i maďarští vojáci. „Byli u nás s koňmi ve stodole. A jednou jeden Maďar tatínka probudil. My jsme spali všichni v jedné místnosti v kuchyni. A to si vzpomínám, že ho budil, aby tatínek šel ven. Tak šel a už byla vyvedená kráva, že ji zabijí,“ líčí pamětnice. „A to by byla pohroma, když to bylo naše živobytí – pro nás pro všechny. Tak jim poručil, že ji musí vrátit. A byli to myslím Rusové, ti to myslím takhle chtěli provést.“

Viděli jsme gejzír výbuchu

Když válka skončila, bylo potřeba odklidit munici, která zde po náletech a procházejících armádách zbyla. I otce pamětnice několikrát vypsali na práce. Tehdy byl ve skupině brigádníků nejstarší. „Ti hoši byli svobodní, už i po vojně. A tak říkal: Hoši, musíte být opatrní, mohli bychom to všichni odnést na životech,“ vzpomíná na slova svého otce Růžena. Bohužel, 28. května 1945 došlo při odklízení munice v lese nedaleko Borové k výbuchu, při kterém zahynuli čtyři mladí muži a pátý podlehl zraněním v nemocnici.

Ten den měl jít na brigádu i Václav Renza. Jenže po sérii zvláštních znamení se rozhodl, že nikam nepůjde. „Tatínek na pověry nevěřil. To první, že spadlo ze stěny požehnání, na to nedbal a stejně vykročil a šel. A když vyšel ze síně ven, tak spadla před něho omítka od čísla třináct. A to už uznal, že je to výstraha, že nemá nikam chodit,“ prozrazuje Růžena Vobejdová. Namísto toho zapřáhl krávy a celá rodina jela pracovat na pole. Když se pak před polednem vraceli domů, byli svědky výbuchu. „Ten gejzír, vylítlo to. To jsme viděli, co toho prachu vylítlo, a okolním chalupám výbuch rozbil skla,“ popisuje pamětnice. Dodnes věří, že tatínkova záchrana byla Boží odměnou za to, že dali najíst hladovým německým vojákům.

Odchod německých obyvatel z nedalekých Sudet měl dopad i na české obce, jako byla Borová či sousední Oldřiš. Velké množství lidí odešlo obsadit domy po odsunutých Němcích. „Lidé, kteří tady neměli dobré bydlení, šli do lepšího,“ říká pamětnice. „Teta odešla z Dolní Oldřiše, měli tam malý domek, a tak si zabrali jiný v Jedlové a byli tam spokojení.“ Z Borové tenkrát odešla téměř polovina obyvatel. Z šestnácti set obyvatel zůstalo v obci necelých devět set.

Přišla měna a nám zbylo jen na stůl a židle

Po měšťance šla Růžena hned pracovat. Prvně nastoupila do služby k rodině zubního lékaře ve Dvoře Králové. Pomáhala v domácnosti a vpodvečer chodila uklízet ordinaci. Zůstala zde ale pouze jeden rok. Brala čtyři sta korun, což pomalu nestačilo ani na ošacení. V Oldřiši u Navrátilů se otevřela pletárna, a tak byla ráda, že mohla jít tam. Později se závod přestěhoval na Svatou Kateřinu a pamětnice zde pracovala devatenáct let.

Ještě jako osmnáctiletá poznala u muziky svého budoucího manžela Oldřicha Vobejdu. Dva roky spolu chodili a v dubnu 1953 měli svatbu. „Já jsem neměla žádnou výbavu, tak jsem se vdávat nechtěla, ale on mermomocí chtěl,“ svěřuje se pamětnice. Manžel pocházel také z početné rodiny a doma už měl ženatého bratra. Proto toužil po soukromí. Jenže po svatbě čekali na přidělení bytu. „My jsme měli jednu světnici a bylo nás sedm a manžel byl taky ze sedmi dětí,“ přibližuje Růžena.

Po čase dostali byt o jedné místnosti přímo v Borové. I když s manželem do začátků moc našetřených peněz neměli, nemile je zasáhla měnová reforma v roce 1953. Manžel tehdy pracoval v Semtíně a za ušetřené peníze se chystali koupit si nový nábytek. „Byla měna a zrovna přišel o všechny peníze a zbylo nám jen na tenhle stůl a tyhle židle,“ vypráví pamětnice a ukazuje na zachovalý dřevěný nábytek. „Proto si jich považuju, že pamatují naše bídné začátky.“

A tak jim skromný byt stačil, protože stejně neměli, s čím by se tam nastěhovali. Po čase ale dostali větší byt. A nakonec si v šedesátých letech postavili domek na pozemku, který dostali od rodičů pamětnice.

Po dvou letech manželství Růžena Vobejdová otěhotněla. S manželem měli dva syny, Oldřicha a Milana. První těhotenství ale snášela velmi špatně a z trvalého nechutenství u ní došlo k poškození zraku. Léčila se v nemocnici v Chrudimi a až do porodu musela zůstat na nemocenské. Po porodu se snažila brát si práci domů a šít doma na stroji. Kvůli zrakové vadě to ale nešlo, a tak odešla pracovat do pekárny v Borové, kde zůstala až do důchodu. Práce byla na tři směny, což ve spojení s občasnými brigádami pro JZD bývalo velmi náročné.

Že zavírali nevinné, jsem nemohla přenést přes srdce

Převážně katolické obyvatelstvo v Borové a okolí nebylo nově se ustanovujícímu totalitnímu režimu příliš nakloněno. To také lidé vyjádřili v květnových volbách v roce 1948. Přes zastrašování a dehonestaci všech, kteří by se odvážili vhodit do urny namísto jednotné kandidátky Národní fronty bílý lístek, v obci komunisté volby prohráli. Podobné naladění panovalo i v okolních obcích. Když se pak na Poličsku objevili dva neznámí muži, kteří o sobě tvrdili, že jsou agenty západní služby, lidé je začali podporovat. 

I místní kněz Jan Hanyk se s oněmi muži, Jiřím Novotným a Vladimírem Peškem, sešel. Po jejich odhalení a při následném rozsáhlém zatýkání došlo i na Jana Hanyka. V procesu v červnu 1949 dostal 18 měsíců odnětí svobody. „Že nám zavírali takové nevinné lidi, tak to jsem nemohla přenést přes srdce,“ říká pamětnice. Jan Hanyk byl v obci velmi oblíbený. Sama k němu chodila do sdružení katolické mládeže. O politice s nimi nikdy nemluvil, ale Růžena vzpomíná, že už nějaký čas před zatčením měl strach a setkávání s mládeží zrušil. 

Než být předsedkyní ROH, to raději výpověď

Jan Hanyk musel nastoupit do tábora nucených prací v Jáchymově. „Zdena Podhajská za ním asi dvakrát jela,“ vypráví pamětnice. „Tak jsem byla ráda, že si přece jen na něj někdo vzpomněl.“ Tento zážitek pro Růženu Vobejdovou znamenal konec jakýchkoliv iluzí o komunistické straně. Když pak v práci odcházela paní Švecová coby předsedkyně Revolučního odborového hnutí (ROH) do důchodu, myslela si, že by pamětnice mohla převzít funkci po ní. Jenže z rozmrzelosti, co strana udělal jejich knězi, neměla na takovou funkci ani pomyšlení a raději z práce odešla.  

„Při náboru do továren, kde byl nedostatek dělníků, jsme šly s Aničkou Novákovou z Kateřiny do Úpice do výrobny, kde se vyráběl textil,“ svěřuje se pamětnice. „A my jsme se zrovna dostaly do tírny, kam chodily balíky lnu z pole. V továrně jsme je rozvazovaly a dávaly do strojů, které len cupovaly.“

Práce to byla velmi náročná, stroje musela Růžena Vobejdová mazat petrolejem. Z toho měla silně rozpraskanou pokožku, a tak byla ráda, že odtamtud mohla jít pryč. Po dvou letech se vrátila na Kateřinu do pletárny. „Byla jsem ráda, že jsem se zbavila špinavé práce,“ uzavírá pamětnice své vyprávění o práci. 

Jsme okupovaní a musíme to přijmout

Invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 prožila Růžena Vobejdová v místě svého rodiště. „Dělala jsem v pletárně a šla jsem domů a Rusové jezdili po silnici, to jsem se na ně škaredila,“ uvádí. Její rozhořčení se postupně měnilo v rezignaci. „Už jsme to brali jako skutečnost, že jsme jako okupovaní a že to musíme přijmout,“ dodává pamětnice.

Listopad 1989 už Růžena Vobejdová nijak neprožívala a nemá pocit, že by se jí po sametové revoluci výrazně změnil život. Je ale vděčná za všechno, co jí rodiče do života dali. Především za víru, kterou by si přála předat i dalším generacím.