Miroslav Vodrážka

„Potom jsem šel ještě na večerní průmyslovku. Pokračoval jsem, protože známky jsem měl dobré. Ale to už jsem věděl, že už to je konečná, že už prostě dál pokračovat nebudu. Už jsem byl příliš zakotvený v té undergroundové kultuře. Dneska to mladí lidé nepochopí, ale každá kariéra, každý postup znamenal další a další kompromisy. Takže my jsme třeba v hospodách řešili problém, zdali když někdo potom už třeba dělal vysokou školu, jestli vůbec má jít na ten marxák. Dodneška je to neuvěřitelné, ale někteří lidé opustili vysokou školu jenom proto, aby nemuseli dělat zkoušky z marxismu a předvádět se tam. Dneska se underground velice jednoduše kritizuje a i já jsem kritizovaný za to, že jsme byli příliš radikální, intolerantní. Ale někdy jsou ty věci v životě prostě jednoduché – buď, anebo. Buď dělá člověk kompromis, anebo nedělá kompromis. A my jsme se ve své radikalitě rozhodli ten kompromis se systémem nedělat.“

„Byl tam takový paradoxní moment, kdy jsem si říkal, že ta doba je tak zvláštní, že snad jednou dostanu metál za to, že jsem byl v undergroundu. Tak já už toho vlastně nechám. Takže v roce 1992 jsem udělal poslední číslo (časopisu Vokno – pozn. ed.) s tématem feminismu. To bylo strašně zajímavé, protože byť jsem si myslel, že underground je velice otevřený a moji přátelé jsou velice otevření subkulturnímu myšlení – a já jsem feminismus vnímal jako součást nějaké subkultury a alternativního myšlení –, byl jsem v tom úplně sám. Zaprvé o tom samozřejmě nikdo nic nevěděl, ale problém byl, že jsem všude narážel na odpor. To pro mě byla taková zajímavá zkušenost, že tady i ta undergroundová subkultura byla velice limitovaná.“