„Na Kralupy byl nálet v březnu, v březnu 45, krátce před koncem války. Původně přes nás lítaly ty letadla anglický, americký, co tady bombardovaly. My jsme na ně zezdola vždycky mávali a vítali. Ale jednoho dne přiletěly a začaly bombardovat Kralupy. Já jsem ten den, my jsme měli švadlenu ve Slaném – tenkrát se všecko přešívalo, za války – maminka mi dala přešít svůj kabát. To už mi bylo patnáct let skoro nebo čtrnáct a půl roku. Já jsem jela ten den do Slaného k té švadleně si pro ten kabát a vracela jsem se poledním vlakem do Kralup a začali houkat nálet. Takže nás do nádraží nevpustili, ale vlak zastavil ještě na začátku Kralup. Tam byla továrna, kde se ty pohonný hmoty... jak se to jmenuje? No, Ježíš, teď mi to vypadlo. Prostě byla tam továrna na naftu a na takovýhle věci nebo na zpracování ropy. A nás nevpustili do nádraží, ale zastavili před tou továrnou, která byla na okraji Kralup, a před ní byla... mezi ní a dráhou byla velká louka. Ty, když odhoukali nálet, tak všichni lidi vyskákali z vlaku a lehali si na zem. A mně jeden německej voják povídal, ať si lehnu na zem. Bylo to v březnu, bláto, a já jsem mu tehdy řekla – německy jsem uměla dost slušně – tak jsem mu tehdy řekla, že si nemůžu lehnout na zem, protože mám novej kabát, že jedu od švadleny, novej, světle šedej kabát, že je bláto. A on mě popadl za ruku a strhnul mě na zem. A tam jsem ležela asi tu půl, tři čtvrtě hodiny, co ten nálet trval.“
„My jsme pak šli do Kralup. My jsme bydleli původně v Praze, ale tatínek byl členem takové sabotážní skupiny. On byl u dráhy a byly skupiny, který sabotovaly tím způsobem, že – protože lokomotivy tehdy byly parní – oni přeřezávali ty trubky, kterými šla pára do motoru, tím tu lokomotivu vlastně vyřadili z provozu. A protože jeho šéf dostal hlášku, že už to hrozí nějakým prozrazením, tak všechny členy tý skupiny – on byl ve vršovickým nádraží, tam pracoval – tak všechny členy tý skupiny rozstrkal, okamžitě přeložil do různých měst, do Nymburka, do Lysé na dráhy a nás do Kralup, takže my jsme šli do Kralup.“
„Toho 1. [30.] září, když vypukla válka, jsem si hrála na dvoře a maminka přišla z nákupu a přišla za mnou na ten dvůr a povídá: ,Začala válka, to je hrozný.´ Já jsem to dost nechápala, mně to slovo nic neříkalo, ale ona mě upozornila, že budou těžký časy.“
Anna Vodrážková, rozená Jiráková, se narodila 30. října 1930 v Českých Budějovicích Anně a Miloši Jirákovým. Její otec, strojní inženýr, během první světové války žil v Petrohradě, kde pracoval v tamní zbrojovce. Matka strávila stejné období v italském Udine, kde působila jako dálnopisec. Od roku 1942 žila rodina v Kralupech nad Vltavou, kde byla Anna Vodrážková 22. března 1945 svědkem bombardování. Po osvobození se Jirákovi vrátili do Prahy, kde pamětnice pokračovala ve studiu gymnázia. V únoru 1948 se s dalšími studenty účastnila studentského pochodu na podporu prezidenta Edvarda Beneše. Vystudovala lékařskou fakultu. Mezi lety 1956–1977 působila jako lékařka na tuberkulózním oddělení. Spolupracovala se Světovou zdravotnickou organizací (WHO) na výzkumu tuberkulózy. V šedesátých letech vstoupila do Komunistické strany Československa (KSČ), v roce 1969 byla vyškrtnuta. Mezi lety 1977–1990 působila jako krajská lékařka statistik. V roce 2024 žila v Praze.
