Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ana Vodvárková (* 1952)

• narodila se 20. července 1952 v Ivanově Sele v tehdejší Jugoslávii

• příslušnice české menšiny v Chorvatsku

• vystudovala geografii

• byla učitelkou v českých školách v Chorvatsku

• v letech 1991-1995 zažila chorvatskou válku za nezávislost

• v roce 1991 odjela s několika sty dětmi na čtyřměsíční pobyt do Československa

Chorvatsky jsme ani pořádně neuměli

Ana Vodvárková se narodila 20. července 1952 v tehdejší Jugoslávii v chorvatském Ivanově Sele – osadě, která byla založena v polovině 19. století českými přistěhovalci a i v polovině 20. století se v ní mluvilo česky. „Všechno to bylo v češtině, my jsme na vesnici chorvatsky pořádně ani mluvit neuměli.“ Ana tak vzpomíná, jak jako malá často brečela, když chodili do kostela, protože kněz mluvil chorvatsky a ona mu nerozuměla.

Dětství prožívala v době, kdy Chorvatsko bylo součástí Jugoslávie. „Naše dětství na vesnici bylo velice zajímavé. Teď je málo dětí, takže se ani tolik nestýkají, ale my jsme se nejvíce setkávali venku v přírodě, na dvoře, u sousedů.“ Děti také byly odmalička zvyklé pomáhat v domácnosti, a tak malá Ana zametala, vařila, prala prádlo nebo pomáhala na poli při sušení sena. Její otec pracoval v podniku, který ho často vysílal na služební cesty po Jugoslávii, ze kterých svým čtyřem dětem přivážel různé dárky. A tak třeba měli doma vzácný míč, díky kterému si k nim na dvůr chodily hrát děti ze sousedství.

 

Víc se naučíš, budeš mít větší rozhled a v životě ti bude líp

Do základní školy začala chodit v roce 1959 v Ivanově Sele. Vzpomíná, že v té době měla škola 91 žáků, na rozdíl od dneška, kdy jich má jen čtyři nebo pět. Samotné vyučování často probíhalo venku. „Jak bylo hezké počasí, hned nás učitelka vzala a šli jsme na louku, do lesa, poznávali jsme stromy.“ Na svou první učitelku moc ráda vzpomíná, protože pečovala nejen o to, aby děti uměly česky, ale také aby z nich vyrostli správní lidé. „Byla pro mě osobnost, na kterou nezapomenu. I když jsem později měla nějaké problémy, tak jsem si ráda postěžovala. Ona říkala: ‚Zítřek bude jiný.‘“

Už odmala také ráda četla, a protože knih moc nebylo, tak si častokrát jednu půjčovala několikrát za sebou. Také její dědeček měl hodně knih v češtině a od příbuzných z Ameriky dostával časopis Hospodář, ve kterém si malá Anička často listovala.

Do školy v té době chodili i o svátcích. „To se nesmělo dát najevo, že se to slaví. Doma si to slavil každý sám, jak mohl. Do kostela jsme taky chodívali, ale ve škole se náboženství neučilo.“ Naopak se ale ve škole slavil První máj, osmý březen nebo Nový rok. „To byly takzvané čajánky. Učitelka nám uvařila čaj, napekli jsme si palačinky a vlastně to byla slavnost před Novým rokem. Dárky nosil Děda Mráz, a ne Ježíšek. Na starý rok se většinou dostávaly dárky. Obvykle to bylo ve škole, rodiče na to dali peníze, škola to sehnala.“

V sedmé a osmé třídě pokračovala v Hrubečném Poli, kde pak i vychodila gymnázium. „Ve vyšších třídách jsme měli dějepisné a zeměpisné čítanky. Nebylo mi líto nespat a číst si o různých destinacích, hodně jsem se zajímala o přírodu a to, jak se někde žije.“ A tak přestože byla Ana nejstarší ze čtyř dětí a studium nebylo jednoduché financovat, podařilo se jí vystudovat zeměpis a dějepis na vysoké škole. V Záhřebu také absolvovala dvouleté studium na pedagogické akademii. „Moje motto bylo: Víc se naučíš, budeš mít větší rozhled a v životě ti bude líp. Nerada se bavím prázdným povídáním s lidmi, když ta rozmluva nemá žádný cíl.“

Po ukončení studia začala učit v české škole Josefa Růžičky v Končenicích a v roce 1978 přešla do české školy J. A. Komenského v Daruvaru. Působila i jako poradce pro české školy v Chorvatsku a pracovala na ekonomické a turistické škole a gymnáziu.

 

Chorvatská válka za nezávislost

V roce 1991 v Chorvatsku vypukla válka za nezávislost, takzvaná domovinská válka. Probíhala až do roku 1995 na území dnešního Chorvatska a šlo o vyvrcholení dlouhodobého chorvatsko-srbského sporu - v červenci 1991 totiž sněm chorvatské republiky vyhlásil nezávislost, což neuznali místní Srbové.

Největší škody válka napáchala v oblasti Slavonie, kde leží i Daruvar. „Tady byla nejistá situace. Každou chvíli padaly granáty, pod oknem, kde jsem bydlela, taky explodoval granát. Každou chvíli jsme šli do sklepa, abychom se zachránili, protože všude padaly granáty.“

Když padl první granát na Ivanovo Selo a zahynul první člověk, začala se Ana spolu se svými dvěma neteřemi, které v té době byly u ní, balit, aby mohly rychle utéct, pokud to bude potřeba. „Ty moje neteře měly maličké kufříčky. Podívala jsem se, co tam mají - panenky, oblečení na panenky, nějakou tužtičku, to bylo všechno, co si jako děti sbalily.“

V té době také Ana prožívala největší strach. Musela totiž jezdit z Ivanova Sela, kde bydlela, do Daruvaru, kde se nacházela škola, přes území kontrolované nepřítelem. „V lesích byl nepřítel, oni mě jistě viděli, několikrát jsem je slyšela.“

Vzhledem k situaci nabídli zástupci české vlády, že poskytnou domov ohroženým dětem. První výprava odjela 13. září a týden nato odjela do Jánských Koupelí nedaleko Opavy i druhá výprava. V té byla i Ana. „Třináctého září odjela první výprava dětí do Čech, takových tři sta padesát, několik - devět nebo deset - autobusů. Děti předškolního věku, školního věku, středoškoláci, učitelé. My jsme nechtěli. Za týden jela druhá výprava, ve které jsem byla já. Jeli jsme do Jánských Koupelí. My jsme nevěděli, kam jedeme. Nasedli jsme, autobusy, ze všech stran děti. Zprostředkoval to Svaz Čechů, tady naše česká škola a paní Janotová se svým týmem a jeli jsme tam. Říkali: ‚Budete tam nejdéle čtrnáct dnů. Dokud se ten Daruvar neuklidní.‘ Byli jsme tam čtyři měsíce.“

Nedlouho po příjezdu jim přišla zpráva, že zůstanou déle, a ať začnou i se školním vyučováním. V přízemí budovy, kde bydleli, vytvořili učebny a od různých organizací dostávali pro děti školní pomůcky a knížky. Od školského úřadu v Opavě dokonce všechny děti dostaly plavky, aby mohly chodit do bazénu. „Česká země nám poskytla strašně moc.“

 

Těm dětem zahynuli rodiče

V den, kdy přijeli do Jánských Koupelí, se také dozvěděli o útoku na Ivanovo Selo, ze kterého pocházelo hodně dětí. „My jsme přijeli dvacátého prvního září a rádio Záhřeb hlásilo, že proběhl útok na Ivanovo Selo. A že bylo zabito několik lidí. A já jsem měla plný autobus dětí z Ivanova Sela. A teď nevíte, co se děje, kdo je živý, kdo mrtvý. Za dva tři dny mě volali k telefonu a kolega říkal: ‚Hele, vezmi si papír a napiš si, kdo zahynul, kdo je raněný a tak dál.‘ Co teď? Těm dětem někteří rodiče zahynuli. A teď ty děti chodí za mnou a říkají: ‚Můj táta pracuje na poště a říkal, že mi bude volat každý den, a on mi nevolá.‘ Byl už nebožtík, zabili ho. Pak už jsem to učitelům musela říct. A zavolali jsme odbornou službu z Opavy, ať nám řeknou, co máme dělat. Byli to psychologové a zdravotníci a řekli: ‚Takovou zprávu dětem nemůžete sdělit vy. Ať přijede rodič, který přežil.‘ Tak jsme brzy zorganizovali návštěvu rodičů, vlastně maminek, aby to těm dětem řekly.“

Ana je dodnes vděčná České republice za pomoc. „Možná by to některé z těch dětí daleko hůř prožívaly. Možná by byly zraněné, nebo i zabité.“

 

Jenom aktivní život je pravý život

„Sleduju všechno, jsem smutná, co se děje.“ Ana má za to, že lidské hodnoty jsou dnes upozaděny a v popředí je hlavně zisk, k čemuž podle ní přispívá i globalizace. Za podstatné považuje, aby se mladí lidé vzdělávali a následovali pozitivní vzory a ideály. Přála by si také, aby se Daruvar rozvinul jako turistické město a aby z něj neodcházeli mladí lidé tak, jak je tomu dnes.

Ve svém životě je hrdá na to, že si vybrala správné povolání, že v i v těžkých podmínkách zvládla vystudovat a že mohla pomoci české škole v Daruvaru a vůbec české menšině. Odvahu jí vždy dodával stanovený cíl, například že chtěla dokončit studium nebo někomu pomoci. Vždy se také snažila kombinovat učení a intelektuální práci s prací v přírodě. A je toho názoru, že: „Jenom aktivní život je pravý život.“