Ana Vodvárková

* 1952

  • "Do školy jsme chodili i o svátcích - Vánoce, Velikonoce to byly, to se normálně chodilo. To se nesmělo ani dát najevo, že se to oslavuje. Doma si to každý oslavoval sám, jak mohl. A do kostela jsme taky chodívali, ale ve školách nebylo náboženství, náboženství se neučilo. Ve škole jsme měli oslavy třeba k Novému roku, to byly takzvané čajánky. Učitelka nám uvařila čaj, napekli jsme si palačinky a vlastně to byla slavnost před Novým rokem. Dárky nosil Děda Mráz a ne Ježíšek, a nevím už jaké... Na starý rok se většinou dostávaly dárky a většinou to bylo ve škole, rodiče na to dali peníze, škola to sehnala. Nebo já jako dítě... tak můj táta, jak pracoval v podniku, tak jsme od toho podniku dostali dárky. To bylo cukroví, to byly pomeranče. A to se nejedlo tak, aby se to najednou snědlo, to se hlídalo, aby to bylo na delší dobu."

  • "Tak my jsme přijeli už toho dvacátého prvního září a rádio Záhřeb hlásilo, že na Ivanovo Selo proběhl útok. A bylo zabito několik lidí. A já jsem měla ve skupině i děti, plný autobus dětí, z Ivanova Sela. A teď nevíte, co se děje, kdo je živý, kdo mrtvý. Za dva tři dny mě volali k telefonu, právě kolega, který má dneska pohřeb, zemřel, bývalý učitel. Říkal: 'Hele, vezmi si papír a napiš si, kdo zahynul, kdo je raněný a tak dál.' Co teď, teď já jsem to tajila. 'Neříkej to nikomu.' Ježíši, jak to tajit. Těm dětem ti někteří rodiče zahynuli. A teď ty některé děti za mnou chodí a říkají: 'Můj táta pracuje na poště a říkal, že mi bude volat každý den a on mi nevolá.' A on byl nebožtík, zabili ho. Nebo bylo dost jiných případů. No pak už jsem to učitelům musela říct. A zavolali jsme odbornou službu z Opavy, ať nám řeknou, co máme dělat. Byli to psychologové a zdravotníci a řekli: 'Takovou zprávu dětem nemůžete sdělit vy. Ať přijede ten rodič, který zůstal.' Tak jsme brzy zorganizovali návštěvu rodičů, maminek vlastně, aby to těm dětem řekly. A jak to vypadalo, to si můžete myslet. Ale měli jsme tam lékaře, měli jsme zdravotní sestry, které nebyly v tom bílém oblečení. Hned nějakou tu injekci nebo něco daly těm dětem i těm rodičům. Bylo to těžké, ale ty děti byly s námi. Česká země pomohla. V tom, aby ty děti... možná by to některé z nich daleko hůř prožívaly, možná by byly zraněné, nebo i zabité."

  • "Třináctého září odjela první výprava dětí do Čech. Bylo jich přes tři sta, nevím - tři sta padesát, několik - devět nebo deset - autobusů. Děti předškolního věku, školního věku, středoškoláci, učitelé. My jsme nechtěli. Za týden jela druhá výprava, ve které jsem byla já. Jeli jsme do Jánských Koupelí. My jsme nevěděli, kam jedeme. Nasedli jsme, autobusy, ze všech stran děti. Zprostředkoval to Svaz Čechů, naše Česká škola a paní Janotová se svým týmem a jeli jsme tam. Říkali: 'No nejvíce čtrnáct dnů tam budete. Dokud se ten Daruvar neuklidní.' Byli jsme tam čtyři měsíce. Takže někteří z vašich rodičů byli s námi. Tvoje máma i teta byly. Ty - už nevím, tvoje máma nebyla. Tvoje nevím, jestli byl někdo, táta nebo někdo." - "A jaký tam byl ten pobyt? Co jste tam dělala s dětmi?" - "Tam děti musely do školy. Hned jsme neorganizovali školu, protože jsme mysleli, že pojedeme brzy domů. Děti si vezly oblečení jen na těch pár dnů podzimu. Mezitím když už se vidělo... tady nám hlásili: 'Budete tam déle, zorganizujte školu.' No tak nic, tak jsme ji zorganizovali."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Daruvar, Chorvatsko, 04.11.2020

    (audio)
    délka: 01:22:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jenom aktivní život je pravý život

Ana Vodvárková
Ana Vodvárková
zdroj: archiv pamětnice

Ana Vodvárková se narodila 20. července 1952 v Ivanově Sele v tehdejší Jugoslávii. Tuto osadu v Chorvatsku založili čeští přistěhovalci v 19. století. Sama vyrůstala v českojazyčném prostředí a chorvatsky se učila až ve škole. Vystudovala geografii a byla učitelkou na českých školách v Končenicích a Daruvaru. Během chorvatské války za nezávislost, tzv. domovinské války, odjela v roce 1991 díky nabídce československé vlády s několika sty dětmi do Jánských Koupelí poblíž Opavy. Zde pobývali čtyři měsíce, po dobu nejhorších bojů. Byli tam také v době, kdy proběhl útok na Ivanovo Selo, během něhož zemřeli rodiče některých dětí.