„Druhý nebo třetí den jsem měl být konfrontován s tím údajným vrahem Vojtou Řezníčkem a před tou konfrontací mně byla odebírána dvakrát krev. Nevím proč. Ale došlo k té konfrontaci a ten Vojta Řezníček, tak říkal: ‚No, vzpomeň si, že jsme se potkali a tys mně ukazoval dům, kde bydlí Krátký.‘ Já jsem říkal: ‚No, to nevím.‘ Ale byl jsem v takovém rozpoložení, že jsem připustil, že jsem ho pravděpodobně potkal. Ale nevím už, jestli jsem připustil, že bych mu ukazoval i ten dům toho Krátkého. Konfrontace skončila s tím, že jsem připustil, že jsem se v den vraždy s tím údajným vrahem sešel.“
„V roce 1948 už byla strana rozpuštěná, ale přesto jsme ještě stihli uspořádat krajský sjezd mladých národních socialistů pod vedením Bohouše Vágnera. Tak tam jsme se dohodli a byli jsme čtyři – Emil Ransdorf z ústředního výboru mladých národních socialistů, Čeněk Klíma, byl to, myslim, předseda mladých národních socialistů v Hlinsku, já a ještě jeden a to už nevím, kdo to byl z Chrudimi – jsme si řekli, že se budeme scházet i nadále. To jsme ještě nevěděli, jestli budeme provádět nějakou protistátní činnost, že se budeme informovat, jak věci nastávají a jak věci probíhají. Takže to bylo v tom 48. roce, kdy jsme se rozhodli, že se sejdeme ještě mimo půdu národních socialistů. Protože ty už byli zrušený a místo nich byla vytvořená strana českých socialistů. Takže my jsme se vlastně několikrát sešli a informovali se o tom, co se děje. Byli jsme čtyři. Ale zanedlouho po těch asi třech schůzkách jsme se rozhodli, že ty schůzky zrušíme, protože jsme jednak nezískali žádné kontakty, kdo by nás informoval, a jednak proto, že ten kamarád Čeněk Klíma emigroval, myslim, do Kanady nebo Novýho Zélandu.“
„To se projevilo v roce 1955, kdy na základě vědomostí Státní bezpečnosti o tom, že jsme měli schůzky s těmi ostatními třemi spolupracovníky z národně socialistické mládeže, tak o tom Státní bezpečnost věděla, a na základě toho jsem byl vyzván, abych podepsal spolupráci se Státní bezpečností. Odmítnul jsem spolupráci se Státní bezpečností a bylo mi náčelníkem tehdy Státní bezpečnosti, myslím, že se jmenoval Špaček, řečeno, že si uvážu nejtěžší kámen na krk a skočím do nejhlubší vody, že mě prostě Stání bezpečnost bude mít neustále pod dohledem.“
František Vojtěch byl až do roku 1948 členem mladých národních socialistů. Po únorovém převratu se ještě párkrát sešel s bývalými spolustraníky na informativních schůzkách, ale když se jim nedařilo získávat kontakty, scházení ukončili. Odmítl podepsat nabízenou spolupráci se Státní bezpečností a v roce 1955 byl nejdříve obviněn z velezrady a následně ze spoluúčasti na vraždě pardubického studenta Lubomíra Krátkého. Několik měsíců byl vězněn v Pardubicích a v Praze, ale nakonec byl pro nedostatek důkazů propuštěn.
