Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Vojtěch ()

• do února 1948 byl členem mladých národních socialistů

• po zrušení strany se párkrát informativně sešel s bývalými spolustraníky

• odmítl podepsat spolupráci s StB

• obviněn ze spoluúčasti na vraždě pardubického studenta Lubomíra Krátkého

• několik měsíců vězněn v Pardubicích a v Praze

• po propuštění potíže se sháněním zaměstnání

Mladí národní socialisté

Až do února 1948 byl František Vojtěch aktivním členem Československé strany národně socialistické, a dokonce i předsedou pardubického výkonného výboru mladých národních socialistů. Tato funkce s sebou nesla i vystupování na řadě veřejných akcí, jako třeba v roce 1947, kdy měl společně s poslancem Františkem Přeučilem (ten byl později zatčen a odsouzen na doživotí v politickém procesu s Miladou Horákovou) projev na náměstí Československých legií v Pardubicích.

Československá strana národně socialistická byla v roce 1948 zbavena nekomunistů, přejmenována na Československou stranu socialistickou a až do roku 1989 hrála jen loutkovou úlohu. Před těmito stranickými čistkami se však ještě stihl uspořádat krajský sjezd mladých národních socialistů, na kterém se dal František Vojtěch do řeči se třemi dalšími spolustraníky – s Emilem Ransdorfem z ústředního výboru strany, předsedou mladých národních socialistů v Hlinsku Čeňkem Klímou a ještě jedním straníkem z Chrudimi. Společně se dohodli, že se budou scházet i nadále a vzájemně se informovat o tom, co se děje.

Následně se skutečně několikrát sešli, ale po pár schůzkách se rozhodli, že toho nechají. Nedařilo se jim získávat žádné kontakty a informace, Čeněk Klíma navíc emigroval. Rozpadem této skupiny de facto skončila i stranická činnost Františka Vojtěcha.

Vražda Lubomíra Krátkého

Možná právě kvůli této aktivitě se o pamětníka o několik let později začala zajímat Státní bezpečnost. V roce 1955 mu nabídla spolupráci, kterou ovšem František Vojtěch odmítl. Důstojník StB mu na to řekl, že ho budou mít neustále pod dohledem a že si z toho nakonec uváže kámen kolem krku a skočí do vody. A pod dohledem ho také měla…

Pár měsíců poté byl zatčen za nepřátelské sdružování proti státu, což bylo v té době klasifikováno jako velezrada. Toto obvinění se nakonec nepotvrdilo, a tak byl vzápětí obviněn ze spoluúčasti na vraždě Luboše Krátkého.

Luboš Krátký byl student pardubického reálného gymnázia, který byl 11. ledna 1949 zastřelen, když se vracel ze studentské schůze. Jeho vražda nebyla nikdy vyšetřena, nicméně komunistická strana propagandisticky využila jeho pohřeb i vyšetřování jeho smrti. Právě v souvislosti s tímto případem začal být František Vojtěch v roce 1955 stíhán, přestože s ním neměl nic společného a příliš o něm ani nevěděl.

Vyšetřování

Pamětníkovo obvinění bylo postaveno na tom, že se v den vraždy prý potkal s údajným vrahem Vojtěchem Řezníčkem a ukázal mu prý dům, kde Krátký bydlel. František Vojtěch toto tvrzení popřel, takže byla zorganizována konfrontace s Řezníčkem. Ten na něj naléhal: „No, vzpomeň si, že jsme se potkali a tys mně ukazoval dům, kde bydlí Krátký.“ Na Vojtěcha byl během vyšetřování vyvíjen velký tlak: „Referent mě ujišťoval, že z této kauzy bude asi sedm oprátek, tedy sedm poprav, a že zřejmě mezi těmi sedmi budu i já.“ Ukazoval mu také fotografie jeho malého syna a říkal: „No, vidíte, máte takovýho hezkýho kluka a třeba už ho ani nikdy neuvidíte.“ Žádné setkání s Řezníčkem si sice nevybavoval, ale nakonec tedy připustil, že je možné, že se potkali.

Když se však dostal zpátky na celu a trochu se uklidnil, začal si uvědomovat, že je to celé nesmysl – v den vraždy Řezníčka potkat nemohl, a i kdyby ho býval potkal, rozhodně by mu nemohl ukázat dům, kde Krátký bydlel, protože to ani nevěděl.

Několik dní po konfrontaci přišli na Vojtěchovu celu bachaři s tím, že se má připravit na cestu. Původně doufal, že ho odvezou domů, ale odvedli ho do policejního antonu a odvezli do ruzyňské věznice v Praze. V té strávil ještě asi dalších pět měsíců, než mu generální prokuratura sdělila, že zatčení bylo nedostatečně zdůvodněné a že je propuštěn na svobodu.

Celá kauza tak skončila pro Františka Vojtěcha relativně šťastně. Nutno ale říct, že kromě následků vyšetřování a věznění si s sebou také nesl stigma vězněného člověka, kterého nikdo nechtěl zaměstnat…