Jana Volfová

„Byli to příslušníci tajné policie. Přišli do gymnázia do sborovny. Odvezli mě auťákem na smíchovskou stranu za vodu do domu bez jakéhokoliv označení. Dovedli mě do kanceláře v 1. patře. Byli tam celkem čtyři lidé. Bylo to poté, co já jsem navštívila v době uvolnění tetu mého muže, která se provdala do Anglie. Byla jsem u ní šest neděl o prázdninách, než přišli Rusové. Poznala jsem Londýn a Velkou Británii na vlastní oči. Ta tajná policie si myslela, že si ze mě udělá udavače. Zpovídali mě, co jsem kde viděla – jaké lodě a přístavy. Sepsali dlouhý protokol. Vyslýchali mě muž a ženská, pak ti dva další byli ve vedlejší místnosti. Protokol položili a řekli: 'Tak si, soudružko Volfová, přečtěte, co jste odpovídala, jaké jsme kladli otázky.' Já jsem říkala: 'Proč bych to četla, vždyť vím, o čem jsem mluvila.' On říkal: 'Musíte si to přečíst, až potom odejdete, abyste nevykládala, že jsme Vám píchali do očí.' Já jsem říkala: 'Pane bože, jak zaručíte, abych to nevykládala, až odtud vypadnu?' Myslím, že jim tenkrát patrně odpadla dolní čelist, že si řekli, tahle ženská je tak blbá. Tak mě vypustili. Musím se vám přiznat, že teprve až jsem vylezla z toho baráku, mi došlo, že to původně měla být nabídka ke spolupráci. Ale asi díky té mé hubaté poznámce si řekli: 'Tak tahle ženská není použitelná.'“