Ing. Arch. Vladimír Volman

* 1965

  • „Prostě nám nedali přehrávky, protože řekli: ‚Jo, vy si chcete zahrát? A máte přehrávky aspoň třetí třídu?‘ Říkáme: ‚No to nemáme.‘ A oni: ‚No tak neexistujete.‘ To bylo když člověk neměl razítko, bumážku, tak neexistoval. Tak to Petr nějak sháněl, sehnal i tu paní Mrázovou na Praze 4. Teď jí tam přednášel ty texty a vysvětloval jí úplně jiný význam, než co si ona myslí. Ale ti komunisti byli tak pomatení, že se nám stalo, že v Bílině – měli jsme pár fotek z toho Jarocina 88 a doopravdy – jaký oni měli stihomam… Tak byl předseda kulturního střediska v Teplicích a ten schvaloval výstavy. V Bílině v kulturním středisku jsem přišel za paní ředitelkou a říkám: ‚Hele, my máme tady z polského festivalu fotky a myslím si, že je to docela zajímavé, protože takové věci se tady nevidí.‘ A ona, že jo, že je to neotřelé, a normálně jsme tu výstavu udělali. Udělali jsme vernisáž a rovnou jsme tam zahráli na plný knedlík v té malé místnosti. A ona mi za týden volá a říká: ‚Přijďte si pro ty fotky a odneste si to.‘ Říkám jí: ‚Proč?‘ A ona: ‚Mě se neptejte, zeptejte se pana tajemníka.‘ Tak si říkám, co se stalo, a on to byl – shodou okolností, protože bydlel o dva bloky vedle v paneláku, tak jsem za ním přišel – už si nepamatuju to jméno, a říkám: ‚Pane XY, a proč je to zrušený?‘ A on: ‚Radši se na nic neptej, Vláďo, a buď rád, že nemáš průser.‘ A pak jsem se dozvěděl, že jak byli fakt pomatený, tak že na té malé scéně bylo napsáno Jarocin 88, a oni tvrdili, že jsme na té fotce to vyretušovali a že tam bylo napsáno: Jaro činů 68. Takovou dedukci a konstrukci si dali dohromady. A já jim říkám: ‚To přece nemůžete myslet vůbec vážně, to přece nikdo takhle nemyslel a vidíte, že to ani nejde.‘ Tenkrát ani nebyl žádný Corel nebo Photoshop, ve kterém by se to ‚vyfotošopovalo‘. Říkám: ‚Jak bych to jako udělal?‘ A on: ‚Hele, ať je radši klid, tak radši ne!‘ Takže byli dopředu tak připosraný, že nám zrušili výstavu.“

  • „Když jsem byl na vojně, tak se ke mně dostaly různý fanziny a my to sbírali, nebyl žádný internet. Prostě jakýkoliv fanzin, který se sem dostal, které lidi vozili… Bydlel jsem na Žižkově, když jsem nebyl v kasárnách, a nějak jsem si ten jeden vzal do kasáren do skříňky. Najednou šťára, nástup a stoupnout vedle. Začali vyhazovat stolky a našli to tam. A oni nevěděli, co to je, protože to bylo psané anglicky a bylo tam mraky kapel. A jediné, co přečetli, bylo: Charta 77. Tak to vzali jako protistátní tiskovinu, odnesli to politrukovi, ale to byl člověk velmi rozumný. Přišel a říkal: ‚Vláďo, a co to je tohleto?‘ A já mu řekl: ‚No nevím, to je hudební časopis a ve Švédsku je kapela, která se jmenuje Charta 77.‘ A on na to: ‚Tak to asi nebudeme řešit, viď.‘ Vzal to a dal to pryč. A vlastně ten problém zrušil, protože věděl, že je to tak malicherné, protože mě by třeba vyhodili, nebo bych šel sedět, a v podstatě bych si musel pak udělat dvouletý špagát, jako dvouletou vojnu. V tu dobu jsem měl začínající rodinu a to jsem nechtěl.“

  • „To bylo tak, že tam byli studenti prudiči, co se učili. A my jsme chodili třeba v poledne nebo dopoledne zkoušet na jedenáctku a oni spali po tahu nebo chodili někam na brigádu a ti si na nás stěžovali. A my jen říkali: ‚No to víš že jo,‘ a posílali jsme je někam. A jednou se stalo, že jsme na té sedmičce… Čekal jsem tam, protože jsem bydlel vedle na desítce. A bylo domluvené, že každý den, nebo každou středu dostaneme v jedenáct klíče. My jsme pro ně šli – a říkali nám: ‚Ona nám to paní správcová zakázala.‘ Naštval jsem se a kopl jsem tam do bedny nebo do zdi a viděl mě svazák a nahlásil mě. Mě za to vyhodili z koleje – za nesocialistické chování. Takže ten kamarád, co mi dával razítko, mě tam potopil a řekl: ‚Hele, to se nedalo nic dělat. Všichni to odsouhlasili, tak jsem musel taky. Takže se vystěhuj z koleje.‘ Neměl jsem v Praze kde bydlet, tak mi naštěstí kamarád z ročníku půjčil byt, takže to mělo zase své výhody. A po půl roce jsem se mohl vrátit. Mně to ne jako ublížilo, ale takhle jsem s tím měl problém, že jsem musel vypadnout z kolejí.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ústí nad Labem, 26.03.2024

    (audio)
    délka: 01:52:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Ústecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Naše texty byly dvojsmyslné. Každý si tam našel to své a zároveň prošly cenzurou

Klub Na Chmelnici a společný koncert s teplickými F.P.B., 1985
Klub Na Chmelnici a společný koncert s teplickými F.P.B., 1985
zdroj: Archiv pamětníka

Vladimír Volman se narodil 1. srpna 1965 v Mostě. Vyrůstal v Bílině, kde také absolvoval místní gymnázium. Odmala se věnoval hudbě. Nejprve se učil hrát na klasické hudební nástroje, nejvíce ho oslovila hra na kytaru. Se spolužáky už na střední škole zakládal první hudební formace, také sháněl a poslouchal zahraniční hudbu. Během studií se poprvé potkal s punkovou hudbou na koncertu teplické skupiny F.P.B., jejichž hudba ho velmi oslovila. Po maturitě nastoupil na architekturu na ČVUT, a právě zde došlo k osudovému setkání se starším spolužákem Petrem Rajtorou, se kterým společně založili punkovou skupinu V3S. I když se jim nepodařilo za rok odehrát moc koncertů, velkým úspěchem uskupení se stala účast na polském festivalu v městě Jarocin v roce 1986. Následující rok se sice skupina rozpadla, ale Vladimír Volman s dalšími hudebníky založil novou skupinu s názvem Do řady! Ta na sebe upozornila antimilitaristickými a kritickými texty vůči tehdejšímu režimu. Vladimíru Volmanovi se i s novou kapelou podařilo vystoupit na polském festivalu a zároveň roku 1988 natočili v Katowicích první desku. Vojnu strávil jako písař u stavebního pluku v Praze. Po sametové revoluci se začal naplno věnovat povolání architekta a do toho dál hrál s formací Do řady! Se skupinou opět pravidelně vystupuje i Petr Rajtora a společně hrají na domácí i zahraniční scéně a těší se velké oblibě. Vladimír Volman žil v době natáčení v Bílině.