RNDr. Alexandr Vondra

„Ta schůzka trvala tak dvě hodiny. Vždycky jsme se rozdělili na dvě skupiny. Jedna byla skupina redakční, která si sedla na mýtině na kameny a tvořila text. A pak byla druhá skupina, která si otevřela láhev whisky a začala se velice dobře bavit. Vím, že Jacek Kuroń byl zpravidla v té druhé skupině, zatímco Adam Michnik a Janek Lityński v té první, redakční. Vždycky mne velmi okouzlovala jedna věc: na konci, poté co se dal dohromady a byl schválen text, poté co se udělala skupinová památeční fotografie, poté co se vypil alkohol, který Poláci přinesli na zahřátí a na společenskou konverzaci, byl čas jít. V tu chvíli zavelel Jacek Kuroń jako největší hromotluk: ‚Poláci, jdeme!‘ Oni se seřadili a disciplinovaným husím pochodem kráčeli vstříc svému osudu do polských nížin. Nakonec i s Adamem Michnikem, který se sebou nikdy nenechal moc orat. Zatímco ten český individualismus se projevil tak, že jsme jednotlivě bloudili po lese a dole se u aut pracně hledali.“

„Byl jsem na chalupě a najednou mi žena hlásí: ‚Jsou tam s autem před barákem a přijíždí nějaké další auto.‘ Vypadalo to, že mne seberou, to tak člověk nějak cítil, že tentokrát půjde opravdu sedět. A mně se nechtělo. Musel jsem se rychle rozhodnout. Tak jsem se převlékl z plavek, byli jsme totiž na takové chatičce u rybníka, a podařilo se mi přeskočit plot. Dneska bych to už asi nedokázal, tehdy jsem byl ještě mladý a štíhlý. Hned za domkem byl les a tím se mi podařilo zmizet, aniž by si mne vůbec všimli. Oni šli od příjezdové cesty a já jsem utekl na druhou stranu.“

„Bylo třeba znát přesně označení patníku, u kterého se setkáme, protože hřeben hor tvořící hranici je dlouhý. Tato informace se předávala dvojím způsobem. Skrz telefonní kódy, které byly ale vždycky rozdělené, aby se během jednoho telefonátu nepředalo dohromady datum a číslo patníku. Klíč ke kódu se často převážel tak, že přijela nějaká osoba nebo někdo z nás jel do Polska a tento klíč prostě převezl přes hranici. Buď ho měl v hlavě, nebo zakódovaný na nějakém papírku. Hlavně to byli lidé, které posílal Mirek Jašinski z Vratislavi, pak se do toho v nějaké fázi i hodně zapojila Kristina Krause, mladá dívka z Gdaňsku, která v Polsku významně integrovala právě Vratislavskou a Gdaňskou skupinu.“

„Tohle byla důležitá hospoda. Teď už to tady vypadá úplně jinak. To byla normální čtyřka s umakartovými stoly. Teď je to takový luxusní restaurant, už to dávno nemá ten šmrnc, jako to mívalo dřív. Ale napadlo mě sem zajít. Jsou tu přece jen ještě nějaké pozůstatky jako logo Revolver Revue, což byl obraz, který byl ve výčepu a pak záhadně zmizel. Říkalo se mu Košířská madona. Kde se to tu vzalo, nevím, ale my jsme si z toho udělali logo samizdatu, který se nejprve jmenoval Jednou nohou a později Revolver Revue.“

„Sedmnáctým listopadem vznikla strašně zvláštní doba. Nechodilo se vůbec spát. Dávaly se dohromady stávky, komunikovalo se se studenty nebo s herci. Havel se vrátil někdy v sobotu vpodvečer z venkova. Sešli jsme se v Realistickém divadle. Potom jsme se v neděli dopoledne sešli u něj doma a tam jsme začali dávat dohromady Občanské fórum. Idea byla pokusit se postavit reprezentativní skupinu lidí různých názorových proudů, věkových skupin a profesních zaměření. A zároveň sezvat velké množství lidí na nějaké místo a tam dát dohromady prohlášení, které by za ně ručilo, a nechat si to tam odhlasovat s tím, že to tedy bude ta entita, která začne vyjednávat s mocí, aby byly co nejdřív volby a lidi si mohli zvolit svoji reprezentaci.“

„Dědečka z otcovy strany jsem se nedožil, zemřel v Osvětimi za druhé světové války. Ale nebyl tam transportován z rasových důvodů. Byl součástí skupiny, která vydávala časopis V boj, to byl legendární samizdat odbojářů na začátku války, než to nacisté rozmetali. On nebyl redaktor nebo vydavatel, to dělala Preissigova rodina a Inka Bernášková, ale byl kolportér, sám pracoval jako úředník v bance Slavia. Dopadli ho a zdá se, že nikoho neprásknul, takže za to zaplatil životem a skončil smrtí v Osvětimi.“

„Takový důležitý moment byl, když jsem byl začátkem osmdesátých let v Polsku, kde v létě 1980 vznikla Solidarita. Byli tam kluci Topolovi i mnozí další. Za hranicemi se dalo nadechnout svobody. To bylo úplně něco jiného než zdejší temno. Nic se tam nedělo, všechno bylo možné. Člověk si připadal jako v ráji. Tohle nás myslím hodně nakoplo, že není důležité jenom chlastat a povídat si o svobodě, ale i něco dělat.“

„Já jsem si říkal, že role je splněna a že odcházím. Budu někde dělat časopis jako redaktor. Ale Havel mi říkal, že musím jít s ním, že přece nepůjde na Hrad sám. A protože jsem studoval zeměpis a naučil se trošku anglicky, protože jsem měl na starost západní novináře, tak jsem tam začal dělat zahraniční věci. Bylo to přesně z těchhle důvodů, že jsem věděl, kde leží Afghánistán, a že jsem uměl říct ‚How do you do‘. Ale jinak jsem k tomu neměl žádnou přípravu a ani jsem to dělat nechtěl. To vyplynulo z toho, že Havel tam chtěl mě a ještě pár dalších lidí.“

„Samozřejmě, že to bylo nepříjemné, a v začátcích jsem se trochu bál. V té době jsem to znal především z vyprávění a neměl jsem s tím osobní zkušenost. Policajti měli různé metody. Byli psychologicky trénovaní. V případě, že někdo dal najevo strach, tak si to často užívali. Takže i když člověk strach měl, tak to nesměl dát vůbec najevo a musel projevovat vnitřní pevnost. Měli to rozdělené – byl hodný, zlý a ten, co vedl vyšetřování. Hodný to zkoušel po dobrém, když to neúčinkovalo, tak přišel ten zlý a dal pěstí. Násilí na mnoho lidí zafunguje. A ten třetí to zapisoval. Já jsem v tomhle měl přece jenom výhodu. Byli jsme mladší a zaškolili nás starší kamarádi. Dokonce v samizdatu vycházela příručka, udělaná na cyklostylu, jak se u výslechu chovat. Například, že je možné odepřít výpověď. Dále tam byly přesně seřazené paragrafy z trestního řádu. Potom princip osoby blízké. Některé pilíře právního státu platí za všech okolností. Člověk například nemusí vypovídat, pokud by tím způsobil trestní stíhání sobě nebo osobě blízké.“

„Tak jsme šli ve třech na Albertov, cestou jsme už potkávali spoustu lidí, a když jsme tam přišli, ten prostor před přírodovědeckou fakultou už byl plný. Hodně lidí a hodně transparentů. ,Dobrý,‘ říkali jsme si. Pro mě osobně bylo nejdůležitější, když tam vystoupil pan Josef Škárka, to byl ještě účastník protestů, při kterých zabili Jana Opletala. A on tam z té bedny, z toho improvizovaného pódia říkal těm mladým: ,Stejně jako tehdy musíte i vy teď jít, a to tvrdě, do tvrdého.‘ A od kmeta, kterému bylo osmdesát nebo víc, to bylo bezvadný. Samozřejmě tam mluvili i mladí studenti, ale tohle bylo slovo dne, to ve mně rezonovalo! Pak se šlo na Vyšehrad, to měli v plánu a už cestou jsme věděli, že pak půjdeme do centra. Co bylo podle mě novum, cestou po nábřeží se najednou ukázalo to velké množství. Zvedl jsem ženu na ramena a nebylo vidět na konec ani na začátek. Bylo hodně lidí. Ale hlavně atmosféra byla úplně jiná. Odvaha byla i před tím v říjnových, v srpnových demonstracích, když se šlo proti vodním dělům, tak to odvahu vyžadovalo, občas člověk dostal obuškem, ale tady byla mezi lidmi daleko větší míra sebevědomí. Byla z toho cítit revoluční atmosféra. Když jsme procházeli kolem našeho bytu a bytu Václava Havla, tak jsem říkal ženě: ,Hele, tohle vypadá, že je revoluce.‘“

„Bylo evidentní, že atmosféra je jiná, bylo tam najednou obrovské odhodlání. Při těch předchozích demonstracích převažoval zpravidla spíš strach. Že dostaneme na budku, že nás postříkají vodními děly. Jednoduše, že to bude zase stejný. Ale tentokrát tam těch lidí bylo daleko víc, především mladých. Že je to nějaká revoluce, mě napadlo, když jsme šli na Národní po nábřeží.“

„Pro mě byl (Václav Havel) autoritou. On třeba nevymyslel nic nového. V debatách se celou dobu tak neagresivně, tolerantně držel stranou, ale pak to dokázal úžasně, synteticky shrnout. Stejně jako ve svých esejích. Nenapsal nic objevného, napsal to, co jsme všichni věděli nebo nějak tušili, ale on to dokázal říct v tom celku za nás.“