Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Vondrouš (* 1953)

• narozen 26. září 1953

• svědek příjezdu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 v Blatné v jižních Čechách

• v roce 1989 podepsal a šířil petici Několik vět

• přímý svědek listopadové demonstrace v Praze v roce 1989

• aktivně se účastnil sametové revoluce v Českém Krumlově

• zakládající člen Občanského fóra v Českém Krumlově

• kandidoval v prvních svobodných volbách do městského zastupitelstva v Českém Krumlově

• první porevoluční starosta Českého Krumlova (1990–1998)

• výrazná postava porevoluční transformace Českého Krumlova

• jeden z ideových tvůrců konceptu Českého Krumlova jako centra kulturního cestovního ruchu

• člen ODA a KDU-ČSL

• náměstek ministra kultury v Tošovského úřednické vládě v roce 1998

18. listopadu 1989 ráno vezl Jan Vondrouš svého kamaráda Ivo Šance na ruzyňské letiště, kde si oba všimli zvláštního nepokoje a napětí. Netušili, co se děje, ani co se stalo předcházející den na Národní třídě. Na zpáteční cestě z letiště to pamětníkovi nedalo a zastavil se na Václavském náměstí. „A najednou koukám před Národním muzeem, tam zaparkované žluté policejní antony a tam holousci v bílých helmách s pendreky, seřazení, a dole pod koněm stojí různé hloučky občanů, kteří živě diskutují.“ Přidal se k jedné ze skupin, která mu v krátkosti nastínila události předešlého dne. „Ale oni nás rozehnali. Ta parta od Národního muzea se dala do pohybu a začala lidi rozhánět. Čili nás rozehnala. Mě taky rozehnala.“ Jan Vondrouš poté z Prahy odjel, ale dodává k tomu: „Ten pendrek jsem v zádech měl.“ Celý obraz o tom, co se 17. listopadu 1989 na Národní třídě stalo, získal až o den později v Českém Krumlově, kde se mezitím velmi rychle zformovalo Občanské fórum. Tehdy ho ani nenapadlo, že to, co právě prožívá, dovede zemi k demokracii a jeho na post prvního demokraticky zvoleného starosty Českého Krumlova.

Nikdy nijak netrpěli, ale ani režimu nešli naproti

Jan Vondrouš se podle vlastních slov narodil do obyčejné rodiny. Matka Marie Vondroušová vystudovala učitelský ústav v Brně a po celý život pracovala jako učitelka na různých školách. Otec Bořivoj Vondrouš byl technický pracovník. Záhy po narození Jana Vondrouše se rodina přestěhovala do Blatné v jižních Čechách, kde pamětník prožil dětství. V roce 1966 odešli do Strakonic, kde pamětník dokončil základní školu a v roce 1968 nastoupil na gymnázium.

Jan Vondrouš měl krásné dětství, měl mnoho kamarádů. Hodně času trávil s otcem, často podnikali dlouhé vycházky po okolí. Vzpomíná, že zlo 50. let v dětství nijak nevnímal. Dění kolem sebe si začal více uvědomovat až později v období 60. let. Postupné uvolňování totalitního režimu rozpoznával zejména z chování lidí kolem něho. „Všichni byli takoví rozesmátí. Vycházely věci, které dřív nevycházely. My jsme šmejdili po nějakých gramofonových deskách.“

Pamětníkovy politické postoje a názory velmi formovala nekomunistická výchova rodičů. Nikdo z rodiny nebyl členem Komunistické strany Československa (KSČ), oba rodiče byli věřící. Jan Vondrouš vzpomíná na otce, který se nebál chodit do kostela ani v 50. letech. Doma poslouchali Svobodnou Evropu a ve Strakonicích velmi dobře chytali německou televizi. Rodiče podle pamětníka nikdy nijak netrpěli, ale také režimu nikdy nepoklonkovali.

Demonstrativně spálili Brežněva

Srpen 1968 trávila rodina Vondroušových na chatě nedaleko Blatné v jižních Čechách. O příjezdu vojsk Varšavské smlouvy se dozvěděli z rádia. Jako i mnoho dalších pamětník vzpomíná, že zprvu nevěděli mnoho, že jim nebylo vůbec jasné, co se v zemi děje. Dodává: „Byla to taková podivná můra.“ Navzdory varování rodičů se jel podívat k silnici vedoucí k Písku. „Já jsem ty tanky viděl na vlastní oči. Ty kulomety, které mířily na každého, kdo náhodou stál u silnice, a to jste nevěděli, jestli tam sedí magor, který to zmáčkne. Nic takového se nestalo, nicméně to bylo velmi depresivní,“ vzpomíná. Za pár dní spolu s kamarády popsali nedalekou rybářskou chatku protiokupačními hesly a demonstrativně vytvořili a spálili figuru, o které prohlásili, že je to Brežněv. „A oni [místní komunisté] se to dozvěděli a žehlila to tam, já nevím – máma, její známí z Tábora, protože tenhle bolševik, ten byl z toho úplně vyřízený.“

Lidé neměli vztah k rodné hroudě

Po maturitě, kterou úspěšně složil na strakonickém gymnáziu v roce 1972, nastoupil Jan Vondrouš na pobočku pražské Vysoké školy zemědělské v Českých Budějovicích. Během studia i následně po promoci v roce 1977 pracoval několik let na různých pozicích v zemědělství. „Organizace zemědělství a výsledky zemědělství byly tragické. Ty byly špatné, protože všechno všech, nikoho nic,“ shrnuje svůj pohled na stav československého zemědělství na přelomu 70. a 80. let. Práce v zemědělství a monotónnost života na vesnici Jana Vondrouše příliš neuspokojovaly. „Já jsem si potom v určitém okamžiku říkal: ‚Tady já zůstat nemůžu.‘“ Když v osmdesátých letech v Českém Krumlově hledali do banky někoho na zemědělské oddělení, neváhal a práci ve městě přijal.

O mně se vědělo, že komunisty rád nemám

Jan Vondrouš byl vždy všeobecně znám svým rezervovaným vztahem ke komunismu. „O mně se vědělo, že komunisty rád nemám. Nikdo mi teda za to nikdy nic moc neudělal. Nicméně se mi přihodilo, že mě ani moc neoslovovali.“ Když v bance jednou přišla nabídka vstupu do KSČ, odmítl ji a do strany nikdy nevstoupil.

Ani prostředí v bance pamětníka plně neuspokojovalo. Uvědomoval si, že lepší či inspirativnější práce a příležitosti osobní realizace byly v komunistickém Československu nabízeny pouze některým a podmíněné vstupem do KSČ. „Možné by to bylo, ale musel bych být komunista a pak bych si mohl klást nějaké cíle a mohl bych jít někam na ambasádu. To by se mi bývalo líbilo,“ přemýšlí nad velmi omezenými možnostmi, které dávalo socialistické Československo mladému člověku v závěru 80. let. Ale zároveň dodává, že ho toho tehdy zase tolik netrápilo, protože se poměrně úspěšně realizoval ve sportu a v tréninku volejbalového týmu.

Petice Několik slov

V závěru 80. let se pamětník začal více stýkat se svými bývalými spolužáky ze strakonického gymnázia. Někteří z nich tou dobou již učili na přírodovědecké fakultě v Praze a někteří z nich byli aktivní v Kruhu nezávislé inteligence. „Přes ně jsem se dostával k věcem už někdy v roce 1987. V roce 1988 už naplno. A odebíral jsem samizdatové Lidovky.“

Díky pražským přátelům se Jan Vondrouš v roce 1989 dostal k petici Několik vět, kterou sepsalo hnutí Charta 77. Petice byla otevřená a mohl ji podepsat každý, kdo souhlasil s jejím zněním. Pamětník nejen že petici podepsal, ale také ji přivezl do Českého Krumlova a aktivně ji šířil mezi lidmi ve svém okolí. „V té bance, kde by se dalo říct, že budou všichni zaprdění a budou se bát, jsem dostal osm nebo deset podpisů.“ Podpisy získal také mezi dorostenci, se kterými trénoval volejbal. „S trochou obav jsem to do nich lil, když jsem s nimi jel dvanáctsettrojkou a měl jsem jich tam sedm nebo někdy i osm. Tak jsem to prostě nevydržel, jak jsem toho byl plný, takové téměř zášti vůči komunistům.“ Pamětník připomíná, že se jen jedna střední škola v Československu přidala ke stávce vysokoškoláků 20. listopadu 1989, a to bylo gymnázium v Českém Krumlově, kam chodili právě chlapci z jeho volejbalového týmu.

17. listopadu 1989 byl v Praze náhodou

„Byla to náhoda,“ vzpomíná Jan Vondrouš na to, jak se 17. listopadu 1989 dostal do Prahy. Pamětník jel tehdy na sportovní hry, které se konaly 18. listopadu. V Praze byl už o den dříve, slíbil svému kamarádovi Ivo Šancovi, budoucímu starostovi Kutné Hory, že ho následující den brzy ráno odveze na letiště. „Tam byl takový nezvyklý šum. Nezvyklý ruch. Všichni si něco špitali. Bylo vidět, že se něco stalo. Akorát my jsme nevěděli co,“ vybavuje si pamětník moment, kdy 18. listopadu dorazili na letiště.

Na zpáteční cestě se zastavil na Václavském náměstí, kde postávaly hloučky lidí a diskutovaly. Zde se poprvé rámcově dozvěděl, co se 17. listopadu 1989 na Národní třídě stalo. Dodnes si přesně vybavuje policejní auta zaparkovaná před Národním muzeem a příslušníky Veřejné bezpečnosti v bílých přilbách s obušky, kteří skupinu debatujících včetně pamětníka rozháněli. „Chvíli jsem tam pobíhal s lidmi a sbíral nějaké informace.“ Jan Vondrouš dodává, že si tehdy vůbec neuvědomoval, že to, co zažil na Václavském náměstí, by mohlo být něco výjimečného, něco, co radikálně změní chod Československa.

Každé ráno jsem se díval, jestli vlajka Občanského fóra stále visí a jestli revoluce pokračuje

Celkový obraz o tom, co se stalo 17. listopadu 1989, získal pamětník až v neděli 19. listopadu 1989 v Českém Krumlově, kde se v bytě keramičky Vladimíry Konvalinkové velmi rychle vytvořil základ Občanského fóra (OF). „Byla to otevřená záležitost, vědělo se, že je to otevřená záležitost, takže mohl přijít, kdo chtěl.“

Jan Vondrouš se stal jedním z prvních členů OF v Českém Krumlově. „Prvních pár dní se akorát diskutovalo, docházeli noví a noví lidé z různých podniků, a dokonce jeden voják přijel. Přišel Sláva Vlach, dodneška si ho za to velmi vážím. On mi potom dělal tajemníka na městském úřadě. Prostě přišel v uniformě první voják.“ Občanské fórum se během pár dní přesunulo z bytu Konvalinkových do hotelu Měšťák, kde vyvěsili vlajku. „Každé ráno, když jsem se probudil, jsem se šel podívat, jestli tam vlajka stále visí a jestli ještě revoluce pokračuje,“ vzpomíná pamětník na první dny sametové revoluce, kdy vůbec nebylo jasné, co se bude dít a zda se snahy o demokratizaci v Československu podaří.

Ačkoliv již byla sametová revoluce v plném proudu a na náměstí přicházelo více a více lidí, měli komunisté podle Jana Vondrouše stále sílu a situace byla pořád rozehraná na obě strany. Vybavuje si, jak v revolučních listopadových dnech našel na stole ředitele banky komunistický oběžník, který vedení upozorňoval na provokativní a nebezpečné aktivity místních. „Bylo tam napsáno: Tenhleten, na toho si dejte pozor. Konvalinková tam byla spolehlivě jmenovaná a bylo tam asi pět nebo šest lidí. A komunisti ještě měli chuť perzekvovat a psát svým soudruhům, na koho si mají dát pozor a co mají dělat. To už bylo po stávce, ale oni se nevzdávali.“

Jan Vondrouš si dodnes přesně pamatuje moment, kdy pochopil, že komunistický režim definitivně skončil. „Víte, kdy já jsem se uklidnil, kdy jsem si řekl, že už je to hotové? Když zvolili Havla prezidentem. Od toho okamžiku jsem si řekl: ‚A je to.‘ Když ti bolševici zvolili Havla, když tam pro něj jeden za druhým zvedali ruce.“

Ve víru událostí

Od konce prosince 1989 se v českokrumlovském okrese zakládala Občanská fóra i v podnicích. Začalo docházet ke kooptacím, které se měly stát rychlým prostředkem k odstranění politicky zkompromitovaných osob v zastupitelských sborech a jejich nahrazení zástupci revolučního hnutí Občanského fóra. Jan Vondrouš k tomu dodává: „V tomhle směru to bylo revoluční. To nebylo žádné pohlazení. Určitě to v některých lidech zanechalo nevoli, ale bylo to nezbytné.“

Pamětník také hovoří o tom, že v Českém Krumlově vždy našli cestu kompromisu. On sám se označuje za příznivce postupné proměny, která jde v jednotlivých krocích a pomalu vede k podstatnějším změnám. Sám si v prvních měsících po listopadu 1989 ani neuměl představit, že by Československo vystoupilo z Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) a Varšavské smlouvy a případně vstoupilo do Evropské unie nebo Severoatlantické aliance. „To si troufli jenom ti největší frajeři, kteří viděli mnohem dál než my. Já bych si to tenkrát netroufl. Postupně to zrálo a dostali jsme se tam, kde jsme.“

Představovali jsme, jak je možné založit živnost

Zásadní otázky transformace ze socialismu do kapitalismu se přirozeně objevily záhy po sametové revoluci. Pamětník v tuto chvíli přesně porozuměl situaci. Vytušil, že občany nejvíce trápí nejistá budoucnost. Nikdo z obyčejných lidí tehdy nevěděl, jak začít podnikat, jak si půjčit peníze na podnikání. V bance, kde pamětník stále pracoval, se navíc báli lidem půjčovat peníze. Jan Vondrouš se nebál a tohoto úkolu se chopil.

„Jezdili jsme po okrese a představovali jsme, jak je možné založit živnost a jak do toho dostat peníze,“ vzpomíná na prvních šest měsíců v roce 1990, kdy jezdil jako zástupce banky spolu s členy privatizační komise na mítinky s podnikateli nebo s lidmi, kteří chtěli začít podnikat. „Mně připadalo hrozně důležité, aby lidi dostali naději. Támhle v Horní Dolní za Vyšším Brodem se sejdou lesní dělníci a ptají se, jak to teď bude, co můžeme a co nemůžeme.“ Komise byla poměrně úspěšná a pomohla v začátcích mnoha lidem. Jana Vondrouše díky tomu poznali lidé v celém okrese. Pamětník považuje tyto výjezdy za součást volební kampaně Občanského fóra a dodává, že to jistě mělo vliv na celorepublikový výsledek OF (49,5 %) v prvních svobodných volbách v červnu 1990.

Vstupoval jsem do něčeho, co se dělo poprvé 

V listopadu 1990 se konaly první svobodné komunální volby v Československu. Pamětník vedl kandidátku Občanského fóra a bylo jasné, že když uspějí, stane se starostou Českého Krumlova. Na otázku, proč se rozhodl kandidovat a vstoupit do politiky, odpovídá, že ho přesvědčili lidé v Občanském fóru. „Oni říkali: ‚Ty jsi takový kritik, všechno víš, jak se má udělat, tak se teď pojď předvést.‘ Já jsem na to nemohl říct: ‚Ne, já si tady budu dál plkat a vy se o to starejte.‘ To když vám někdo řekne, tak buď do toho musíte jít, nebo potom musíte být zticha po zbytek života.“

V listopadu 1990 vyhrálo Občanské fórum komunální volby, vytvořilo velkou koalici s demokratickými stranami a Jan Vondrouš se stal prvním demokraticky zvoleným starostou Českého Krumlova. Přestože začátky nového zastupitelstva byly velmi komplikované – neexistovala žádná kontinuita, nebylo toho mnoho, na co by mohli navázat, nikdo nestřídal nikoho, vše se dělo poprvé –, hodnotí toto období zpětně velmi pozitivně. „První volební období bylo krásné. Ne kvůli tomu, že jsme měli velkou většinu a mohli jsme si odmávat, co jsme chtěli, ale že byla velká chuť a upřímná snaha dělat to líp a dělat to dobře a to město někam dostat.“

Podle Jana Vondrouše bylo v začátcích nejtěžší změnit myšlení lidí. „Obecná spravedlnost – tu tady lidi neznali, protože soudruh řekl, že to bude takhle, tak to bylo takhle. V komunální politice je to jinak. To musí říct v 23členném zastupitelstvu 12 lidí, že to bude takhle. To bylo pro mnoho lidí nepochopitelné.“

Nevěděli, kde začít

Pamětník přišel tehdy na radnici s vizí, že chce vést město podle demokratických pravidel. Chtěl lidem dokázat, že se dá žít lépe než za komunismu a že to zvládnou.

Jan Vondrouš se jako první starosta Českého Krumlova stal výraznou postavou porevoluční transformace města. V Českém Krumlově toho bylo v roce 1990 k řešení tolik, že se podle něj těžko hledaly priority. Z dnešního pohledu před nimi stály nepředstavitelné úkoly – zprivatizování státního majetku, obnova tehdy totálně zdevastovaného historického centra města, dokončení projektů započatých v období totality (stavba městského bazénu) a mnoho dalších.

Chtěl dát lidem příležitost ukázat, co v nich je

Českokrumlovskému zastupitelstvu v čele s Janem Vondroušem se v letech 1990 a 1991 podařilo velmi rychle a poměrně úspěšně zprivatizovat městský majetek. Důležitým faktorem byla jasná vize, co chtějí se získaným majetkem dělat. Zastupitelstvo vydalo městský zákon, kde bylo přesně dáno, jak budou budoucí majitelé s majetkem nakládat, kdo a za jakých podmínek bude mít právo objekty odkoupit.

Pamětník připomíná období, kdy se setkal s mnoha zahraničními investičními nabídkami k odkupu zdevastovaných domů a objektů. Jan Vondrouš tuto možnost odmítal s tím, že lidem chtěl dát příležitost, která jim byla za komunismu odepřena. „Lidi za bolševika nemohli mít nic, ani holič nebyl privátní, ani holič.“ Chtěl jim umožnit se realizovat, zkusit se postavit na vlastní nohy, zkusit si otevřít živnost, začít podnikat. „Kdybychom to takhle pustili z ruky a pustili to do ciziny, tak co by byli ti lidi? Byli by zase zaměstnanci. Ti by byli zase – v uvozovkách – jenom zaměstnanci. A já si myslím, že to nebyl náš úkol, tohle. To nebyl úkol jenom opravit historické město. To město mělo být opravené spolu s občany,“ vysvětluje svůj tehdejší záměr.

Nakonec přišlo zklamání

Jan Vondrouš stál v čele Českého Krumlova do roku 1998. Za tato dvě volební období se naplnila vize proměny města v centrum kulturního cestovního ruchu.

V roce 1998 se pamětník na několik měsíců stal ekonomickým náměstkem ministra kultury Martina Stropnického v úřednické vládě Josefa Tošovského. Nabídka přišla v pravou chvíli. Pamětník zmiňuje, že byl v této době na pozici starosty už poměrně nespokojený. Prožíval zklamání z vývoje komunální politiky a stal se terčem nově se rodící opozice. 

Rok 1998 lze označit za zlomový v politické kariéře Jana Vondrouše. Nedlouho po svém angažmá v Praze vystoupil z ODA. Směr celorepublikové politiky po roce 1998 byl pro něj rozčarováním. Z prvotního nadšení z možnosti podílet se na zásadní proměně země se podle něj vytratila pospolitost, soudržnost i nadšení, které cítil v raných 90. letech. Nevyhovovala mu ani personální proměna politiky po nástupu ČSSD k moci, ani následná opoziční smlouva. Podle pamětníka do politiky vstoupili lidé, se kterými by nenašel společnou řeč a kteří měnili celkovou politickou kulturu.

Do komunální politiky v Českém Krumlově se Jan Vondrouš vrátil jen na jedno volební období jako člen městské rady v roce 2006. Kandidoval tehdy za KDU-ČSL. Přestože politika pamětníka bavila a je stále nedílnou součástí jeho života, o aktivním působení v ní dnes již neuvažuje. „Já si myslím, že takhle staří lidé, jako jsem já, už by do politiky chodit neměli. Ti už mají své odslouženo. Myslím si, že už nejsou tak aktivní a myslím si, že už na to ani myšlenkově nestačí, že nemusí dohnat tuhle dobu,“ zakončuje své vyprávění Jan Vondrouš.