Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Dino Vopálka (* 1955)

• narozen 27. září 1955 v Praze

• od raných teenagerských let se zajímal o bigbeatovou hudbu

• ovlivnila ho tvorba skupin Plastic People of the Universe a Aktual

• v roce 1973 založil s přáteli kapelu Umělá hmota

• pohyboval se v kruzích undergroundu, jako posluchač i hudebník se účastnil zakázaných koncertů

• signatář Charty 77

• podílel se na rozšiřování manifestu Charty 77 a sběru podpisů

• Umělá hmota přerušila činnost na konci 70. let

• mnohokrát zatčen a vyslýchán Státní bezpečností

• odmítl několik nabídek na vystěhování na Západ

• Umělá hmota znovu začala koncertovat roku 1989 a pokračuje dodnes

Setkání s hudbou skupiny The Plastic People of the Universe a s tvorbou Milana Knížáka znamenalo pro Milana Dina Vopálku zásadní umělecký i životní zlom, nasměrování k vlastní hudební tvorbě, vstupenku do undergroundu a nakonec i impulz k podpisu Charty 77. Sám se stal zakladatelem a zpěvákem kapely Umělá hmota. 

Narodil se v Praze 27. září 1955 a vyrůstal v Praze 4, v ulici Na Topolce poblíž Vyšehradu. Svého otce Václava Flemra nikdy nepoznal. Jeho matka Milada, která pracovala ve sběrně čistírny, se zanedlouho provdala za Antonína Horáka a z tohoto manželství se Milanovi narodili dva mladší sourozenci, Vladimír a Magdaléna. Milan v dětství a dospívání bydlel se svojí babičkou z matčiny strany ve stejném činžovním domě, ale v jiném bytě než matka a sourozenci. 

Jako kluk hrál závodně lední hokej. Přezdívku Dino, která ho později provázela celým životem, získal až v devatenácti letech od přátel, protože prý hodně jedl – jako „dinosaurus“. 

„Ze začátku to bylo v klidu.“ Ilegální burzy desek

Jedenadvacátý srpen 1968 trávil tehdy třináctiletý Milan s matkou a sourozenci na chatě v Potočinách u Jesenice. Brzy ráno je matka probudila: „Děti, je válka, co budeme dělat?“ Všichni zůstali nicméně na chatě a do Prahy se autobusem vydali až za několik dní, přičemž matka, v obavách z pověstí o chování sovětských vojáků, si schovala svoje zlaté šperky za výstřih. „Já jsem to tolik nevnímal, bylo mi třináct. Až když jsem byl starší, uvědomil jsem si, co se vlastně stalo,“ ohlíží se Milan Dino Vopálka za invazí vojsk Varšavské smlouvy. 

V roce 1970 nastoupil do učení na malíře pokojů. V učilišti se spřátelil s Honzou Kučerou, řečeným Dlouhán, s nímž sdíleli zájem o americkou rockovou hudbu. Další výraznou osobností z řad přátel se stal o něco starší Josef Vondruška, který také bydlel Na Topolce a pracoval též jako malíř pokojů. 

Společně se v neděli dopoledne vydávali na nelegální burzy gramofonových desek, které se konaly nejprve na Václavském náměstí před hotelem Evropa. „Ze začátku to bylo v klidu, policie nezasahovala. Až později to začalo vadit, že to prý je západní propaganda,“ říká pamětník. Burza se přesunula nejprve do ulice Na Smetance, blízko nad Václavským náměstím, poté ještě o kus výš do Riegrových sadů. Informace o tom, kde se bude konat, se šířily šuškandou po hospodách. „Prodejci drželi své desky v ruce nebo je měli před sebou položené na zemi. Řekli ti cenu, dalo se o ní i smlouvat. Také se dělaly výměny, přičemž každý si dobře zkontroloval, jestli deska, o kterou má zájem, není moc poškrábaná,“ popisuje Milan Dino Vopálka obchodování na burze. 

Kufr místo bubnu a vařečky místo paliček

Prostřednictvím Josefa Vondrušky se začátkem sedmdesátých let pamětník dostal na koncert skupin Aktual a The Plastic People of the Universe v Music f clubu na Smíchově (dnešní Futurum). Kapely PPU i Aktual tehdy ještě mohly vystupovat legálně, jejich koncert se však lišil od všeho, co Milan Dino Vopálka doposud znal, a naprosto jej uchvátil: „Bylo to něco výjimečného. Mělo to takový charakter vlastního já.“ Zatímco Plastici hráli skladby převzaté od Velvet Underground, u Aktualu ocenil i původní české texty Milana Knížáka. Líbily se mu i výrazné scénografické efekty, které byly typickou součástí koncertů Plastiků – ať už šlo o bílé nebo černé hábity, falešné pavučiny ve spreji, nebo používání ohňů. 

Díky Josefu Vondruškovi, který dělal Plastikům bedňáka, se pamětník postupně seznámil s jednotlivými členy kapely včetně uměleckého vedoucího Ivana Martina Jirouse, jehož potkal v zahradní restauraci na Džbáně. Milana Knížáka potkal až později, díky své profesi – maloval mu totiž jeho byt na Zahradním Městě. 

V té době měl již Milan Dino Vopálka dobře naposlouchané zahraniční kapely jako Captain Beefheart, Alice Coopera, Doors či Velvet Underground. Právě setkání s tvorbou Milana Knížáka pro něj bylo impulzem, díky němuž si uvědomil, že chce tvořit také, zkusit si to po svém. 

Opustil tedy oddíl ledního hokeje a v roce 1973 založil s Honzou Dlouhánem Kučerou a Karlem Habalem kapelu Umělá hmota. Oficiálním momentem založení kapely se stalo zapálení dýmovnice na 21. března 1973, v duchu Knížákových happeningů. První tři skladby nahrála kapela v pamětníkově pokoji na magnetofon Emgeton zcela bez hudebních nástrojů. „Honza Kučera používal kufr místo bubnu a místo paliček měl obrácené vařečky. Pak jsme měli konvičku s vodou a dětské chrastítko,“ popisuje Milan Dino Vopálka. Později se k nim přidal Josef Vondruška jako hráč na akustickou kytaru a baskytarista Alfréd. 

Stejně podomácku si kapela později opatřila i aparaturu: „Koupily se reproduktory, z překližky jsme vyřízli nějaký tvar a propojilo se to. Přes repráky jsme nedali žádný fáč a bedna hrála skvěle. V bazaru jsme koupili lampový zesilovač, dvacku s takovým magickým okem, který měl dva výstupy – pro zpěv a pro kytaru.“ Novopečená kapela později zkoušela ve sklepě v domě Na Topolce, přičemž pamětník jako zpěvák musel stát na hromadě uhlí. 

Autorem většiny textů byl sám Milan Dino Vopálka a proces jejich vzniku popisuje velmi prostě: „To jsem skládal tak, co mě napadlo. ,Alkohol z vodovodu‘ jsem napsal tak, že jsem přišel z hospody Na Čurandě, měl jsem pod čepicí a napadlo mě, že kdyby z vodovodu tekl alkohol, byl bych pořád namol. ,Horko‘, to mi bylo horko, tak jsem napsal skladbu ,Horko‘. A ,Brouky‘ taky tak nějak. Měl jsem nějaké potíže s hlavou, třeštila mi palice, byly to takové divné kocoviny.“ 

První koncert Umělé hmoty

„Magor (Ivan Martin Jirous, pozn. red.) byl velice inteligentní a vzdělaný člověk, který věděl, co chce, a pevně a s vervou si za tím šel,“ říká Milan Dino Vopálka. Právě Jirous se zasloužil o první koncert kapely Umělá hmota, který se měl původně konat ve vesnici Líšnice na myslivecké zábavě. Nakonec z toho ale sešlo a koncert debutantů byl přesunut do bytu Dany a Jiřího Němcových v Ječné ulici. Do obývacího pokoje se natlačilo asi padesátihlavé publikum. Milan Dino Vopálka jako zpěvák vystupoval do půl těla nahý, Věra Jirousová se postarala o výrazné líčení. Později na koncerty často nosil námořnickou uniformu z 19. století, kterou mu daroval bubeník Plastiků Jaroslav Vožniak, a funebrácký klobouk. „Byla to taková doba, že kapely se takto převlékaly. Plastici měli ty své hábity a ohně. Byla to součást té estetiky,“ říká pamětník. 

V legendárním bytě Němcových v Ječné ulici byl Milan Dino Vopálka později častým hostem. „Chodil jsem tam pak na přednášky Jirouse, hrával tam Mejla Hlavsa. Popíjelo se pivko, předčítalo se. Jezdili tam přespolní, dveře se netrhly. Člověk se seznámil se zajímavými mimopražskými lidmi z undergroundu,“ vzpomíná. 

To si mám kupovat desky Karla Gotta?!

Právě v Ječné ulici také Milan Dino Vopálka zažil jedno ze svých prvních zatčení Státní bezpečností, po němž byl odvezen k výslechu do Bartolomějské. 

„Umělá hmota jim víceméně nevadila. Spíš jim vadilo, že jsem chodil do Ječné, kde byli ti intelektuálové,“ popisuje pamětník průběh výslechů. „Říkali: ,Proč tam chodíte? Ti lidé jsou nebezpeční, chtějí rozvrátit stát. Vy jste přece z dělnického prostředí, naše společnost vám dává…‘“ – „… Nedává,“ namítal Milan Dino Vopálka. „Vždyť nemůžeme nic. Nemůžeme hrát. Nemůžeme si ani koupit desku.“ – „Můžete si přece koupit desky v Supraphonu, v Pantonu…“ – „To nemyslíte vážně? Koho mám jako kupovat? Katapult? Karla Gotta? Hanu Zagorovou nebo Helenku Vondráčkovou?“ – „To jsou taky umělkyně, ne?“ – „Ale my chceme jiné kapely. Styl, který chceme poslouchat, se tu nehraje, a když se hraje, vy to zakazujete.“ 

Milan Dino Vopálka opakovaně zdůrazňuje, že Státní bezpečnosti nejvíce vadilo, že on jako dělník se stýká s intelektuály. Dodává, že vzdělaní lidé nebo ti, kteří měli v práci určité postavení, bývali obvykle postiženi víc: „Spíš vyhodili někoho z úřadu nebo intelektuála donutili nastoupit do kotelny. Ale dělníka nevyhodili. Kdyby se to dozvěděl Hlas Ameriky, hned by se rozšířilo, že komunisté vyhazují dělníky na dlažbu. To si nedovolili. Pouze nahlásili mému vedoucímu v práci, že hraju hudbu, která poškozuje zřízení, že se to neslučuje s ideologií mladých lidí, a takové kraviny.“ 

Milan Dino Vopálka v té době pracoval jako malíř pokojů u Pražské stavební obnovy spolu se spoluhráčem z kapely Honzou Kučerou. Podařilo se mu vyhnout se vojně a stal se držitelem modré knížky díky pomoci psychiatra Petra Příhody. Při návštěvách v jeho ordinaci předstíral deprese a sebevražedné sklony. Lékař sice jeho záměr vyhnout se vojenské službě prokoukl, ale pomohl mu jej uskutečnit předepsáním krátké, asi třítýdenní hospitalizace v psychiatrické léčebně v Bohnicích. 

… tak si vytvoříme druhou kulturu

V témže roce, kdy vznikla kapela Umělá hmota, ztratili The Plastic People of the Universe povolení oficiálně vystupovat. Pokusili se získat tzv. přehrávky, ale po několika dnech jim přišlo zamítnutí. „Jirous tehdy řekl: ,Když nám zakázali oficiální kulturu, uděláme si svoji vlastní, druhou kulturu. Budeme si hrát sami,“ říká Milan Dino Vopálka. Jednou z důležitých platforem pro neoficiální vystupování se staly svatby spřízněných dvojic z undergroundu, které byly záminkou pro soukromou akci s koncertem. Jednou z těchto akcí byla například svatba Charlieho Soukupa na parníku Vyšehrad. „Myslím, že některým členům kapely to ilegální hraní vadilo. Nebyli zvyklí tahat se po stodolách a po sklepech. Předtím měli veškeré pohodlí, dobrou aparaturu…“ popisuje pamětník přechod Plastiků do undergroundu. „Ale větší část z nich prostě chtěla hrát za každou cenu.“ 

Naproti tomu Umělá hmota od začátku fungovala jako neoficiální kapela, která o přehrávky vůbec neusilovala. 

Spolu se vzestupem undergroundových aktivit se začala stupňovat i policejní represe. K prvnímu velkému a také nejbrutálnějšímu zásahu došlo 30. března 1974 na koncertě v Rudolfově u Českých Budějovic, jehož se Milan Dino Vopálka účastnil v publiku. „Ten koncert byl totálně rozprášený. Odehrála skupina Adept, potom tam vtrhli policajti se psy a ukončili to. Vyhnali nás ven,“ vypráví. Vedle uniformovaných policistů se na masakru podíleli také tajní policisté v civilu, kteří se chovali velmi brutálně. „Policajt v civilu nějakého kluka tak zbušil, až mu ze saka vypadla pistole.“ S kamarádem se vydali pěšky přes pole na nádraží, kde už ale na účastníky koncertu čekal další policejní oddíl. „Na nádraží nás pochytali, dali nás do hloučku a hlídali nás policajti s německými ovčáky. Když přijel rychlík do Prahy, nahnali nás všechny do jednoho vagonu, asi dvě stě lidí. Tam nás během jízdy fotografovali a legitimovali. Když vlak přijel na hlavní nádraží, prošli jsme kordonem policajtů, proběhl nějaký výslech a každému bez ptaní uložili pokutu pět set korun, které nám strhli z výplaty.“ 

Podle pamětníka měl však policejní zásah na undergroundovou komunitu opačný účinek, než totalitní moc předpokládala: „Já myslím, že lidi se potom víc semkli. Rozhodli se, že si to nenechají líbit a pojede se dál.“ V září téhož roku se konal První festival druhé kultury v Postupicích, na který v roce 1976 navázal Druhý festival druhé kultury v Bojanovicích. Tam zahrála i Umělá hmota, tentokrát už v novém složení, protože Milan Dino Vopálka a Josef Vondruška se umělecky rozešli a vznikly dvě nové kapely: Umělá hmota II a Umělá hmota III. „Proběhlo to dobře, měli jsme od Plastiků zapůjčenou jejich profesionální aparaturu. Lidi byli nadšení, bylo to skvělý. Hráli jsme v protiatomových gumových oděvech, které někde sehnal Alfréd,“ popisuje pamětník koncert v Bojanovicích. 

O ilegálních koncertech se podle jeho slov lidé dozvídali šuškandou v malostranských hospodách, kde se scházel underground, jako U Glaubiců, U Dvou slunců nebo U trojek. Důležitým místem setkávání byla i hospoda Na Čurandě v Podolí, oficiálně zvaná Pod vrchem: „Komunisti měli agitační střediska, my jsme měli hospody. Pokaždé, když tam člověk přišel, tam někdo byl. Vždycky byl nějaký pokec. Ale i mezi námi měla Státní bezpečnost svoje lidi, takže akce buď proběhla a potom byly výslechy, nebo se to zamázlo během akce, nebo se akce ani neuskutečnila.“ Potlačení těchto aktivit bylo pro represivní aparát naprostou prioritou: „Proti Plastikům nasadili všechno možné: výslechy, zavírání, odvážení v antonech a nakonec soudní proces. Sjížděli se za nimi mladí lidi, a to oni chtěli v zárodku zlikvidovat. Nešlo jenom o Plastiky, byly v tom i kapely jako DG 307, Umělá hmota… Oni nechtěli tuhle kulturu. Říkali nám ‚závadová mládež‘.“ 

Tím procesem si pod sebou podřízli větev

Milan Dino Vopálka hovoří o tom, že jejich hudební tvorba původně neměla žádné politické pozadí. Šlo jim zpočátku o autentický hudební projev, ne o odboj proti totalitnímu režimu. „Moje texty jsou obyčejný, nejsou politický. Ale oni nechtěli tento druh zábavy, nasáklý Západem. Museli to zlikvidovat.“

Undergroundová hudba a politika se definitivně protnuly v roce 1976, kdy začal soudní proces s kapelou The Plastic People of the Universe. „Vnímal jsem to tak, že nastává tvrdá doba, že se bude zavírat a jde do tuhého,“ vypráví pamětník. Komunistům podle něj udělalo čáru přes rozpočet zapojení intelektuálního disentu, který se postavil na stranu vlasatých muzikantů. „To oni nečekali, že se k tomu tihle intelektuálové přidají. Podřízli si tím procesem pod sebou větev. Nepočítali s tím, že to vyvolá takovou odezvu, byla to jejich obrovská chyba.“ 

Proces s PPU se stal impulzem k prohlášení Charty 77, které na konci roku 1976 v bytě Němcových v Ječné ulici podepsal i Milan Dino Vopálka. V následujících měsících se angažoval při sběru podpisů nejen mezi spřátelenými muzikanty, ale i v práci, v rodině a při pracovních zakázkách v různých podnicích. „Osmdesát procent lidí, které jsem oslovil, to podepsalo. Někteří měli strach, třeba inženýři, kteří se obávali, že je vyhodí z práce. Ale většina z nich podepsala a někteří nikdy nebyli ani u výslechu,“ konstatuje pamětník. Sám byl za šíření Charty 77 zatčen, když v pracovní době sbíral podpisy v zahradnictví v Chuchli. „Už jsem byl tak naštvaný, že bych šel i do kriminálu. Byl jsem připravený, že ten proces se může zopakovat a může zasáhnout i mě. A celkem mi to bylo jedno. Dostalo to takové grády, že člověk s tím počítal.“ 

Konec a znovuzrození Umělé hmoty

Umělá hmota pokračovala ve zkoušení do roku 1980, i když příležitostí koncertovat už mnoho neměla. Roku 1979 se Milan Dino Vopálka oženil, narodila se mu dcera, více se věnoval rodinnému životu a přestal chodit na zkoušky. 

Výslechy na Státní bezpečnosti tím ale neustaly. Začala akce Asanace, několik jeho přátel včetně Josefa Vondrušky se vystěhovalo na Západ a také pamětník od StB opakovaně dostával nabídky odejít za hranice: „Říkali, že venku to budu mít lepší, dostanu vystěhovalecký pas a ve Vídni se o mě postarají. Dají nám byt, budu chodit na němčinu nebo si vyberu jinou zemi, která zrovna bude přijímat emigranty. Já jsem říkal, že to nepřijmu, že chci zůstat tady. ,Zbytečně si děláte problémy, vyplatí se vám to?‘ nevzdávali se estébáci.“ 

Na konci osmdesátých let začal Milan Dino Vopálka znovu koncertovat s obnovenou Umělou hmotou a kromě toho vystupoval s kapelou Litinovej Pepa. Atmosféra už byla poněkud uvolněnější a policie proti koncertům tak tvrdě nezasahovala. Několikrát se v té době nicméně dostal do střetu se zákonem. „V roce 1988 jsem udělal takový průser v Mariánských Lázních. Hrozil mi docela vysoký trest za útok na veřejného činitele se zbraní – tou zbraní byla láhev, kterou jsem držel v ruce.“ Ke druhému incidentu došlo v Chebu, kde se pamětník dostal do konfliktu s prodavačkou v bistru, jež na něj zavolala policii. Tento incident byl podle něj kvalifikován jako „pokus o nelegální přechod státní hranice“. Ještě na konci září 1989 byl stíhán za výtržnictví kvůli dalšímu incidentu v pražské vinárně Orlík. „Já jsem zlobil, no…“ říká Milan Dino Vopálka a dodává, že všechny tyto hrozící tresty smazala amnestie Václava Havla. 

Dino Vopálka se v roce 1989 účastnil demonstrací během Palachova týdne, na demonstraci na Národní třídě však nebyl. Toho večera pracoval ve střižně na ozvučení němého filmu Vítání jara, který zachytil happening členů Umělé hmoty v roce 1975. 

„Bylo to velké uvolnění. Konečně jsme mohli hrát bez pronásledování, člověk mohl mluvit, jak chtěl, psát básně, jaké chtěl, a nemít za zadkem policajty.“ V následujících měsících pamětník prožíval obrovský příval zájmu o dříve undergroundové kapely, který se ale v polovině devadesátých let rychle vytratil – lidé už byli „namlsaní“. Znovu se shledal s kamarádem Josefem Vondruškou, který se roku 1992 vrátil z emigrace, ale už nebyl v dobrém zdravotním stavu a po několika letech zemřel. Milan Dino Vopálka se i nadále přátelil s Ivanem Martinem Jirousem, který ve svém Magorově zápisníku popsal Umělou hmotu jako „folklor undergroundu“. „Vozíval jsem ho do Staré Říše za manželkou Julianou. Jirous mi zavolal z mejdanu a já jsem pro něj přijel autem. Musel jsem počkat, až vypije svou dávku. Pak jsem ho naložil a jeli jsme na Jihlavu. Měl jsem ho hodně rád a on mě taky.“ 

Když má na konci vyprávění Milan Dino Vopálka uzavřít svůj příběh osobním mottem, vypůjčuje si právě slova Ivana Martina Jirouse: „Věc jednou rozjetá se nedá nikdy zastavit.“