„To jsme založili s Pepou. Tam jsme začali chodit, přidaly se máničky a stalo se z toho podobné místo jako U Glaubiců, U Slunců – chodilo se do Podolí Na Čurandu každý čtvrtek. Protože ve čtvrtek jsme měli zkoušku. Pak se tam chodilo i v pátek, v sobotu a v neděli. V neděli jsme nechodili tolik pařit, protože jsme museli být fit do práce, ta byla dost fyzicky náročná. Mimochodem, Pepa Vondruška byl taky malíř pokojů. Tak v neděli jsme chodili na pivo jen lehounce. Chodili za námi různí lidé – [Egon] Bondy, [Svatopluk] Karásek, [Mejla] Hlavsa. Bylo to dobrý, ta hospoda měla punc a opravdu se tam scházeli lidi. Pepa tam potom přinesl nějaký kotoučový magneťák, ten tam byl stabilně a nemusel se odnášet, takže jsme tam poslouchali hudbu. On měl rád Lou Reeda, Velvety. Takže jsme tam pouštěli tyhle věci.“ – „To nevadilo ostatním štamgastům?“ – „Oni seděli ve výčepu, tam bylo pár stolů. Jeden nebo dva. Ten lokálek nebyl velkej, ten byl víceméně pro nás. Nikdo tam s námi neseděl. Točili tam braník. Říkalo se tam Na Čurandě, protože tam byl malý záchod, tam se vešli jenom dva lidi. A když byl plnej, byl tam dvorek a na dvorku kanálek – tam lidi pak chodili na malou, na ten kanálek. Proto se říkalo Na Čurandě.“
„To byl takovej velikej byt, kde byl obývací pokoj, knihovna, tam byl Jirka Němec. Veliká kuchyň. Děti měly svoje pokoje. Obrovský byt asi pět plus jedna ve třetím patře. Krásnej, velikej byt. Tam jsme se scházeli. Myslím, že poprvé jsem tam byl, právě když hrála Umělá hmota. Pak jsem tam chodíval na různé přednášky Jirouse, hrávalo se tam, hrával tam Mejla Hlavsa. Taková komuna se tam scházela. Popíjelo se pivko, četlo se. Jezdili tam přespolní lidi, tam se zastavovali, tam se dveře netrhly. Furt tam někdo zvonil. Člověk se seznámil se zajímavými mimopražskými lidmi, kteří měli co do činění s undergroundem. Z Moravy a tak, který bych jinak nepoznal. Mimochodem, v Ječný jsem taky podepsal Chartu, roku 1977, nebo 1976? Asi v zimě 1976, s Pepíkem Vondruškou.“
„Byl jsem tam. To byl totálně rozprášenej koncert. Tam odehrála kapela Adept, myslím, že celý blok, co měli hrát. Pak tam vtrhli policajti se psy a ,ukončuje se to‘, že se ten koncert nebude konat. Vyvedli nás ven. Tam nás nekontrolovali. Někdo odjel nějakým trolejbusem, autobusem, pěšky. My jsme s Pepíkem šli přes pole na to budějovický nádraží, kde nás pochytali. Dali nás do hloučku a hlídali nás policajti s vlčákama. Přijel rychlík do Prahy. Nahnali nás do jednoho vagonu. I když ten rychlík byl poloprázdný, my jsme byli nahuštění – asi dvě stě lidí v jednom vagonu. A tam si nás fotili, museli jsme si sednout na dvojsedadlo, tam nás fotografovali. Museli jsme se legitimovat. Vlak přijel na hlavní nádraží, prošlo se kordonem policajtů. Proběhl nějaký výslech a hlavně proběhlo to, že bez ptaní nám uložili pokutu pět set korun, což bylo hodně peněz. Normálně to strhli z výplaty, na pásce bylo strženo… Byls tam, tak zaplať pokutu.“
„Nabízeli mi vystěhování, to bylo každou chvíli. Říkali: ,Helejte, pane Vopálka, venku to budete mít lepší. My vám to tady zařídíme, dostanete vystěhovalecký pas, přijedete do Vídně, tam se o vás postarají, když budete chtít zůstat v Rakousku, tak tam zůstanete. Máte rodinu, dají vám tam byt, budete chodit na němčinu. Když budete chtít pokračovat dál, vyberete si nějakou zemi, která zrovna bere.‘ Nabízeli mi to třikrát nebo čtyřikrát. Já jsem řekl, že to nepřijmu, že chci zůstat tady. Nechci jet do zahraničí. ,Vždyť už jedou i ostatní. Zbytečně si děláte problémy, my vás budeme furt… pořád za vámi, pořád jste v hledáčku, pořád budete mít problémy. Vyplatí se vám to?‘ Já říkám: ,Mně se to vyplatí, vždyť vy stejně dlouho nevydržíte. To není natrvalo, tenhle režim.‘ Oni říkali: ,Jak to můžete vědět?‘ Já jsem řekl: ,Nic netrvá věčně, ani láska k jedný slečně.‘“
„Umělá hmota jim víceméně nevadila. Spíš jim vadilo, že jsem chodil do Ječný, kde byli ti intelektuálové. Tohle jim vadilo. Říkali: ,Proč tam chodíte, vždyť to jsou nebezpeční lidi, chtějí rozvrátit stát. Vy to nevíte? Vy jste z dělnického prostředí, společnost vám dává.’ Já říkám: ,Nedává. Vždyť nemůžeme nic, nemůžeme hrát. Nemůžeme si koupit desku.’ – ,Vždyť si můžete koupit desky v Supraphonu, v Pantonu.’ Já říkám: ,To nemyslíte vážně, koho jako mám kupovat? Katapult? Karla Gotta? Hanu Zagorovou nebo Helenku Vondráčkovou?’ – ,No to jsou taky umělkyně, ne?’ Já říkám: ,Ale to my neposloucháme. Chceme jiný kapely, rockový, ty americký. A tady se tenhle styl nehraje. A když se hraje, vy to zakazujete.’ Tohle jsem jim říkal na těch výsleších. Spíš je sralo to, že jsem chodil mezi ty intelektuály. Toho Němce, Battěk… Tam byly takový semináře. To je sralo. Ale oni zase spíš vyhodili někoho z úřadu, intelektuál musel nastoupit do kotelny. Ale dělníka nevyhodili. Kdyby se to dozvěděl Hlas Ameriky, hned by se řeklo, že dělníky vyhazujou na dlažbu. To si nedovolili. Pouze nahlásili vedoucímu u Pražské stavební obnovy, Holeček se jmenoval, jestli ví, že je mezi nimi signatář, že dělám tohle, že hraju hudbu, která poškozuje tady to zřízení, že se to neslučuje s ideologií mladých lidí, že nosíme vlasy. Takový kraviny říkali.“
„To se vyostřovalo, protože pak se to tam [na Václavském náměstí před hotelem Evropa] zrušilo, zakázali to na tom chodníku. A přesunulo se to myslím sem na Smetanku. Tady to fungovalo, myslím, vždycky v sobotu nebo v neděli dopoledne. Sobota byla volná, i neděle… Tady proběhlo několik nedělí dopoledne. S tím, že to samozřejmě taky rozehnali. Lidi si to mezi sebou šuškali, nebyly mobily a pevné linky měl málokdo. Po hospodách se říkalo, kde zase bude burza. Pak to bylo v Riegrových sadech, v Krčském lese. Takhle se to střídalo.“ – „A jak si to mám představit? Přišli prodejci nebo veksláci a vybalili to?“ – „Normálně to dali na zem nebo to drželi v ruce. Většinou to bylo na zemi. Nebyly tam žádné stolky. Ty desky, vinyly, byly poskládané na zemi, tam postával kluk, který je vlastnil. Zeptal ses ho, za kolik je třeba Blue Cheer, řekl ti cenu, mohl jsi i smlouvat. Třeba mohl srazit padesátku, dvacetikorunu nebo třicet korun. Anebo trval na ceně. Nebo jsme dělali výměny. Já jsem měl v igelitové tašce svoje desky a říkal jsem: ,Já mám tohle, nechtěl bys to vyměnit za tuhletu desku?‘ Tak ji vyndal z obalu a prohlédl, jestli není moc podrápaná. Takhle to fungovalo. Takhle jsme se seznamovali se zahraniční rockovou hudbou. Protože v televizi nebylo nic, tam byly jenom dechovky a estrády. Ani v rozhlase nebylo nic. Hrál Olympic, nějakej Liška nebo Karel Gott. Tihle socialističtí umělci, co měli přednosti.“
Milan Dino Vopálka se narodil 27. září 1955 v Praze. Svého otce nikdy nepoznal, matka, která pracovala v čistírně, se záhy znovu provdala a Milan vyrůstal s babičkou ve stejném činžovním domě, kde bydlela i matka s novou rodinou, v pražské ulici Na Topolce. Vyučil se malířem pokojů a záhy se začal zajímat o rockovou hudbu, kapely jako Captain Beefheart a Led Zeppelin. Začátkem sedmdesátých let se prostřednictvím kamaráda Josefa Vondrušky dostal na koncert kapel Aktual Milana Knížáka a (tehdy ještě oficiálně vystupujících) Plastic People of the Universe v pražském Music f Clubu. Šlo o mimořádný zážitek, který ho posléze inspiroval k založení vlastní kapely Umělá hmota, která neusilovala o získání oficiálních přehrávek a od začátku vystupovala ilegálně. Perzekuce undergroundových kapel od roku 1974 sílila, Dino Vopálka se účastnil koncertu v Rudolfově, rozehnaného brutálním policejním zásahem, i mnoha dalších zakázaných koncertů. Na konci roku 1976 podepsal prohlášení Charty 77 a následně se angažoval při sběru dalších podpisů. Mnohokrát byl zatčen a vyslýchán Státní bezpečností. Na konci sedmdesátých let přestala Umělá hmota koncertovat, Dino Vopálka se více věnoval rodinnému životu. Odmítal nabídky StB na vystěhování na Západ. Umělá hmota obnovila svoji činnost na samém konci osmdesátých let a v koncertování pokračuje dodnes.
