Ludmila Voříšková

„Přišel uniformovanej policajt a řekl mamince, aby se dostavila do věznice na Pankráci. A maminka říká: ,Manžel je nemocnej nebo zraněnej?‘ A on říkal: ,Paní, já nevím, já jsem vám tohle jenom měl vyřídit.‘ A asi to skutečně nevěděl. No, a jak jsem říkala, my jsme se drželi maminky za sukně, tak jsme šli na Pankrác. My bydlíme kousek od věznice. A tam prostě maminka se tam nějakýho toho vrátnýho nebo co to tam bylo, ptala. Řekla, že tam byla pozvaná a že si myslí, že tatínek je nemocnej nebo zraněnej nebo tak. A on řekl: ,To já nevím, já se musím zeptat.‘ To si pamatuju, protože i když jsem byla tak malý dítě, tak to byly zážitky. Tak se šel někam zeptat a řekl: ,Paní, nemáte pravdu, je mrtvej.‘ Takhle se oznamovalo úmrtí, když někdo umřel ve vězení.“

„Co si pamatuju teda v těch Vinařicích, tak takhle byl stůl, tam seděl tatínek, za ním byl dozorce a tady jsme seděli my, ale nesměli jsme se ani dotknout, nic. Jedna návštěva musela být po Vánocích, protože jsme si od úst odtrhli takový ty figurky z kolekce, takový ty dutý čokoládový. No, a to se maminka zeptala toho dozorce, jestli to můžeme tatínkovi předat. On to povolil, ale museli jsme to dát tomu dozorci a on to před náma takhle rozmáčknul. No, a to víte, malá holka, já jsem se tam rozbrečela a ta návštěva dopadla velice špatně.“