Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Voříšková (* 1948)

• narozena 24. září 1948 v Praze

• rodiče se seznámili coby zaměstnanci nakladatelství Vyšehrad

• roku 1951 byl otec Rudolf Voříšek zatčen a odsouzen k jedenáctiletému trestu

• v roce 1953 ve vězení otec zemřel na leukémii

• roku 1967 Ludmila odmaturovala

• pracovala jako sekretářka

• od 90. let je v invalidním důchodu

Tam bylo jenom láska a porozumění

Ludmila Voříšková se narodila 24. září 1948 v Praze. Její maminka se jmenovala Marie Voříšková, rozená Čulíková. Mariin tatínek byl kovář, maminka jí zemřela v brzkém věku. Bydleli v Praze na Žižkově. Marie Čulíková studovala na vysoké škole klasickou filologii – latinu a řečtinu. Vzhledem k tomu, že během protektorátu se vysoké školy zavřely, byla Marie nucena si hledat práci. Zaměstnání si našla jako sekretářka v nakladatelství Vyšehrad. 

Tatínek Ludmily, PhDr. Rudolf Voříšek, se narodil v Hodoníně. Vychovávala ho jen maminka, neboť tatínek zemřel na španělskou chřipku. V Hodoníně měli obchod se smíšeným zbožím. Z Hodonína odešel studovat do Prahy na Filozofickou fakultu UK a při studiu se živil doučováním. Maminka i tatínek Ludmily pocházeli z chudých poměrů. „Tam nebyl žádný majetek, tam byla jenom láska a porozumění.“

 

Tak to je konec

Rodiče Ludmily se seznámili v nakladatelství Vyšehrad, kde Rudolf Voříšek pracoval jako redaktor a maminka Ludmily jako sekretářka. Kromě toho, že Rudolf Voříšek pracoval jako redaktor, také psal články a překládal. Přeložil mimo jiné dvě studie z francouzského originálu, které v českém jazyce nesou název „Rudé plameny nad Evropou“ a „O nejlepším státě“ od Bernarda Bolzana, jehož překlad byl vydán v 80. letech v nakladatelství Melantrich. Poprvé byla kniha vydána koncem 40. let, kdy Rudolf Voříšek překládal pod pseudonymem Vojtěch Bláha. 

Rudolf Voříšek a Marie Čulíková se vzali 30. dubna 1945 v kostele sv. Ludmily v Praze. „Otec jí požádal o ruku a maminka řekla, že až po válce, takže to bylo 30. dubna. To už věděli, že válka končí, ale nevěděli, kdo nás osvobodí… Otec, když viděl, že nás přijeli osvobodit Rusové, tak říkal: ,Tak to je konec.‘ On už chápal, že špatná je i hnědá i rudá totalita.“

 Krátce po válce se manželům Voříškovým narodilo první dítě. Miminko na následky srdeční choroby po pár dnech zemřelo. Zanedlouho po této tragické události se manželům v roce 1947 narodil syn Vojtěch. „To bylo radosti v rodině, protože byl naprosto zdravý a prospíval.“ Následující rok se manželům narodila dcera Ludmila.

 

Z ponožek jsme mu tahali kousky dřeva

Maminka po narození dětí byla ženou v domácnosti. Na jaře 1951 bylo komunistickým režimem zrušeno nakladatelství Vyšehrad a Rudolf Voříšek stejně jako ostatní zaměstnanci byl propuštěn. Musel se živit v podniku na zpracovávání dřeva. „Mám vzpomínku, že přišel unavený z práce, a my jsme mu seděli u nohou a z ponožek jsme mu tahali kousky dřeva.“

Ještě téhož roku byl Ludmilin otec v práci zatčen. „Nevědělo se, za co bude zavřenej. Maminka našla nějakého obhájce a ptala se ho, jaký může dostat trest, a ten říkal, že dostane vysokej trest, protože je intelektuál a katolík.“ Rudolf Voříšek byl nakonec odsouzen na 11 let vězení a ke konfiskaci veškerého majetku. Voříškovi však žádný majetek nevlastnili a žili v nájemním bytě. Došlo tedy ke konfiskaci knih a oblečení. „To bylo v roce 1951, to bylo pár let po válce a jaksi nebylo žádné oblečení. Pamatuji si, že to byly opraný košile, který tam maminka vystavila na stůl.“ Některé důležité knihy, o které Marie Voříšková nechtěla přijít, schovala u svých přátel. 

 

Byli jsme nervní děti

Marie Voříšková si musela najít zaměstnání, aby uživila své dvě děti. „Ale jako manželka politického vězně nesehnala žádné odpovídající zaměstnání, takže chodila uklízet, dělala domácí práce, síťovala síťovky, pletla, šila kožíšky pracovní. Takhle nás živila.“ Pro rodinu bylo zatčení otce samozřejmě strašnou tragédii. Děti se upnuly na maminku a bály se, že se jednoho dne taky nevrátí z práce jako otec. „Plakali jsme tam, křičeli jsme. Byli jsme oba nervní děti.“

 Většina zaměstnanců nakladatelství Vyšehrad byla odsouzena a nakladatelství bylo zrušeno. Činnost nakladatelství se postupně obnovila, ale již pod jménem Lidová demokracie – Vyšehrad. Kolem roku 1968, kdy se atmosféra ve společnosti uvolňovala, napsali spisovatelé petici, kterou podepsal i Jaroslav Seifert, aby jméno Vyšehrad bylo znovu obnoveno.

V té době se do nakladatelství znovu dostala i maminka Ludmily Voříškové, která tam pracovala jako odpovědná redaktorka až do svého důchodu.  Dlouho však nebyla uváděná v tiráži a její práci uváděli kolegové za svou, aby o zaměstnání zase nepřišla. „Její kolegové se proti ní vzbouřili a řekli, že to za ní podepisovat nebudou, a tak nějak v tichosti se tam to její jméno začalo objevovat a nic se nestalo.“

 

Před náma to rozdrtil

Rudolf Voříšek prošel věznicemi ve Vinařicích u Kladna a v Příbrami, kde byl pracovní tábor Bytíz. Ludmila jezdila se svojí maminkou a bratrem za tatínkem do Vinařic. Povolené návštěvy rodiny byly závislé na výkonu vězně. „Protože můj otec manuálně nepracoval, byl to pan redaktor, tak asi moc těch výkonů nepodával. Taky mu bylo už čtyřicet let a musel být z toho velice zdrcený, tak těch návštěv nebylo moc.“ Ludmila vzpomíná, že návštěvy ve věznici byly pro všechny velmi nervově náročné. „Protože vidět otce za mřížemi bylo hrozný.“

Když neměla rodina povolenou návštěvu, tak jezdili občas alespoň k věznici, kde se mohli s tatínkem zahlédnout přes zeď.  „Tam byla taková trať, odkud se dalo vidět do toho tábora. Tak jsme tam vždycky jezdili v sobotu nebo v neděli a mávali jsme na sebe.“ Ludmila vzpomíná i na jednu zvláště traumatickou návštěvu. „Jednou jsme tam jeli po Vánocích, od úst jsme si urvali ty čokoládový figurky z kolekce a dovezli je tatínkovi. Maminka se zeptala dozorce, jestli je můžeme dát tatínkovi. On to dovolil a vzal je od nás a před náma je rozdrtil. To víte, já malá holka jsem se tam rozbrečela.“

Chování okolí k rodině politického vězně bylo jinak spíš pozitivní, obzvláště z okruhu širší rodiny. Negativní zkušenost, kterou si Ludmila Voříšková pamatuje, byla při setkání se sousedkou v jejich domě. „Když jsme šli domem, tak tam zaznělo, to byla taková stará, hloupá komunistka: ‚Ty reakcionáře ze čtvrtého patra by měli pověsit i s dětmi.‘ Na to teda maminka nereagovala.“

 

Není nemocnej, je mrtvej

V listopadu 1953 zazvonil u Voříškových policista s tím, že se má maminka dostavit do pankrácké věznice. Děti šly tehdy s ní a u vchodu informovali hlídače. „Maminka říkala, že jí tam pozvali a že je manžel asi nemocnej. Ten hlídač řekl, že se jde zeptat, a přišel: ,Paní, nemáte pravdu, je mrtvej.‘ Tak takhle se to oznamovalo.“ Rodina se dozvěděla, že tatínek zemřel na leukémii. O tom, že je nemocný je předem vůbec neinformovali.

Maminka chtěla svého muže pohřbít v rodinném hrobě na Olšanech. Vězni se pohřbívali na vězeňském hřbitově, ale mamince se přes protekci povedlo získat manželovo tělo. Za přísných podmínek a pod dohledem StB uložila nejužší rodina tělo Rudolfa Voříška do rodinného hrobu. „Zaplať Pánbůh, že mám alespoň rodiče v jednom hrobě.“

Ludmila vzpomíná, že v těžkých letech jim hodně pomáhala široká rodina. „Ne finančně, ale zájmem. Jezdili jsme na celý měsíc k příbuzným na venkov. Maminčin bratr nám strašně moc pomáhal, i když měl sám tři děti. S těma bratrancema a sestřenicí jsme byli v neustálým styku.“

 

Stala se z ní bojovnice

Osud Rudolfa Voříška ovlivnil i studium jeho dětí. Vojta i Ludmila se dobře učili, ale studovat nemohli.  „Maminku si zavolal ředitel a řekl jí, jestli si uvědomuje, že ani jeden z nás nebude moct zastávat dobré místo. A ona mu řekla: ,Víte co, nechte to na nich.‘ Jak na nás zůstala sama, tak se z ní stala taková bojovnice.“

V roce 1963 nastoupila Ludmila na střední školu a v roce 1967 odmaturovala. Věděla, že na vysokou školu by ji z kádrových důvodů nevzali a ani by na studium neměli peníze. V létě po maturitě využila Ludmila uvolněné atmosféry konce 60. let a odjela do Švédska a do Dánska. „Já jsem si myslela, že to takhle bude pokračovat, že vždycky v létě někam pojedu a něco uvidím.“ Po dovolené nastoupila 21. srpna 1967 jako sekretářka do jazykové školy. Přesně rok od jejího nástupu do práce obsadily Československo armády Varšavské smlouvy. „21. srpna 1968 jsem šla do práce a říkala jsem si: ,Už rok pracuju‘ Nikdo tam nebyl, volala jsem šéfové a ta říkala, ať jdu hned domů, že nikdo neví, co se bude dít.“

 

Co mně je do toho

Období normalizace neprožívala Ludmila nijak špatně ve srovnání s hrůzami 50. let. Nejvíc ji mrzelo, že nemůže cestovat. Teď když oba s bratrem pracovali, tak měli jako rodina alespoň nějaké peníze. Ludmila chodila na kurzy italštiny, četla samizdaty a zajímala se o umění a kulturu.  „Abych byla upřímná, tak politika mě přestala bavit. Říkala jsem si, že komunisti se rvou mezi sebou a co mně je do toho.“

Když v jejím zaměstnání probíhaly prověrky, tak se toho nijak neobávala. „Říkala jsem si, že když tak mě prostě vyhodí z místa sekretářky a půjdu někam uklízet. Ten můj šéf ale znal moje názory, tak mě k tomu pohovoru ani nepozval… Trochu jsem překvapeně koukala na to, jak se lidi mění.“ V roce 1977 začala pracovala jako sekretářka katedry strojní fakulty a za dalších deset let v Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody.

 

Ta země byla prostě nějak jiná

O prohlášení Charty 77 Ludmila věděla, text přepisovala a šířila, ale nepodepsala ho. „Brácha přišel za mojí maminkou, že jde druhý den podepsat Chartu. Já si maminku nepamatuju za celý život, že by brečela, ale tehdy se rozbrečela a říkala: ,Oni tě zavřou a já už to nevydržím.‘ Takže jí brácha nepodepsal.“ Ludmilina rodina se znala s Jiřím a Danou Němcovými, takže o dění v disentu trochu věděli, ale k disentu ani k undergroundu se Ludmila přímo nepřipojila.

V den sametové revoluce byla Ludmila na zájezdu v NDR. „V Berlíně byly velký demonstrace a my jsme si říkali: ,Tohle se u nás nemůže vůbec stát.‘“ Vrátili se do Prahy pár dní po 17. listopadu. „Už když jsme přijížděli, tak jsem si říkali, že se tady něco stalo. Ta země byla prostě nějak jiná, zvlášť Praha.“ Ludmila chodila následující dny na demonstrace na Václavské náměstí. „Jakmile se tam objevili dělníci z ČKD, tak jsem si říkala, že je hotovo.“

 

Kolik jste za to dostali?

Ludmila byla šťastná, že padl komunistický režim, a hned v roce 1991 s rodinou zažádala o rehabilitaci otce, kterou získali, a s tím i nějaké odškodné. „Za život člověka 100 tisíc i v tý době bylo trochu urážející. Víc mě ale ranilo, když se na nějaký mojí besedě ve škole kluk zeptal: ,A kolik jste za to dostali?“ Ludmila vzpomíná, že se zamýšlela, jak peníze využít a co by tatínkovi udělalo radost, nakonec je utratila za cestování.

 Bohužel 90. léta byla pro Ludmilu velmi náročná. V práci se vyměnilo vedení a Ludmilu z práce propustili z důvodu vysokého věku. „Musím říct, že mě to teda strašně zdrblo. Já jsem nečekala, že se oba dva režimy na mě zaměří, jednou kvůli otci a pak že jsem stará. To byla pro mě moc velká rána.“

 

Mohlo to být moc hezký

V padesáti letech se Ludmila ocitla na pracovním úřadě a obcházela pohovory. I když měla mnoho let zkušeností, tak ji všude odmítali z důvodu věku. Ze stresu se Ludmila zhroutila a skončila na psychiatrii. „U mě zhroucení vypadalo tak, že jsem neměla chuť nikam chodit, nic jsem nechtěla a v padesáti jsem uvažovala o ukončení života.“

V roce 1996 skončila Ludmila v invalidním důchodu, a to jí překvapivě dodalo nejvíc sil. Nastoupila na univerzitu třetího věku, chodila do divadel a cestovala. „Čím jsem starší, tím víc lituju, že jsem nevyrůstala v úplné rodině. To manželství mohlo být moc hezký a takhle to bylo přetržený… My jsme se maminky drželi doslova za sukně, my jsme se báli, že zmizí jako tatínek.“