„No a osudný den Milínem tehdy projížděli národní hosté, to byli ti němečtí vystěhovalci. Ten den, 29. dubna, byl prakticky tragický pro Milín a pro moji rodinu. Já jsem byl s tátou v trafice milínské pro noviny a pro potravinové lístky, a když jsme se vraceli z Milína, tak na nás začalo útočit angloamerické letectvo. No a doma máma se bála, co se s námi vlastně ve skutečnosti stalo. Jeden zajímavý snímek je tady v té chvíli, je to historický obrázek, který prakticky zachycuje padlý dobytek, a je tady jeden z německých civilistů, který si sahá do zápěstí, jestli vyndával tehdy zbraň, to nevím. Doplazili jsme se ve střelbě a v tom náletovém krupobití domů do rodiny, v rodině už nás máma čekala, už jsme se obávali o to, jestli vůbec budeme schopni něco udělat dalšího jiného. Máma sebrala trochu jídla do bandiček a ty jsme vzali a upalovali jsme směrem do Kojetínského lesa a tady jsme přečkávali celou dobu až do setmění. No a v té době už bylo vidět tady na milínský vrch, uražená věž milínského kostela, kouř a dým ze spálenišť.“
„No tak jsme fárali na šachtě 6 tím stylem, že jsme byli přerušení v práci a šli jsme v průvodu s protesty směrem na příbramské hornické ústředí. Tragédií pro mě osobně bylo třeba to, že když jsme tam útočili na ta ruská vojska tím, že jsme tam pohrdlivě křičeli a domáhali jsme se volného života, no tak to dopadlo tak, že si nás potom v dalších dnech života poznamenali i politicky a dost jsme toho měli co doplácet v soukromém životě, ve zbytku toho hornického života. Já jsem na té práci pracoval jako hornický technik, dělal jsem naddůlního větracího technika, no a dopadlo to tak, že potom v tom závěru jsem byl přeřazený na šachtu číslo 19, kde jsem potom znovu zase fáral, no a až do doby odchodu do důchodu jsem s tímhle traumatem životním skončil.“
Jiří Vostarek se narodil 14. února 1937 v milínské části Kojetín. Otec pracoval jako cestář a po válce jako důlní dělník, maminka byla v domácnosti. Jedna z jeho nejsilnějších vzpomínek z dětství je z konce války, kdy 29. dubna 1945 bombardovali Spojenci Milín. O pár dní později zažil poslední boje druhé světové války, které se odehrávaly v nedaleké Slivici. Základní školu navštěvoval Jiří Vostarek v Milíně, pak absolvoval v Příbrami čtyřletou hornickou školu. Dvouletou vojenskou službu si odsloužil v letech 1957–1959 u Pohraniční stráže. Po návratu pracoval jako důlní technik nejprve na železných žílách v Mníšku pod Brdy, později v Příbrami na uranu. V roce 1968 pracoval jako naddůlní větrací technik na šachtě 6, když do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy. Kvůli svému nesouhlasu s okupací jej koncem šedesátých let přeřadili na šachtu 19, na pozici běžného horníka, kde fáral až do důchodu. V roce 1974 převzal péči o kroniky obce Milín a paměti zapisoval až do roku 2022. V době natáčení rozhovoru (2022) žil v Kojetíně v rodném domě, který počátkem devadesátých let jen těsně unikl demolici v souvislosti se stavbou rychlostní silnice R4. Zemřel v roce 2024.
