Helena Vovsová

„Ten den byl táta doma a přišel balík, velký. Ten měl radost, že jsme dostali balík, roztrhl to a tam bylo napsáno: ‚Pro Milana.‘ To byl takový hrozný rámus, řval na mě. Já jsem se ho za celé ty roky pak nezeptala, co si tenkrát myslel, protože vám mě táhnul i s mámou k brance, snad mě vedl do toho zámku – jestli udat nebo já nevím. Úplně mu snad přeskočilo. My tam brečely s mámou, já jsem se držela branky, táta mě táhnul za ruku, máma: ‚Neblázni, neblázni!‘ Takhle to vlastně prasklo, tak jsem musela slíbit, že toho nechám. Pak když jsem to říkala Milanovi, co se stalo, tak on toho moc litoval, že kvůli němu. A říkal: ‚Helenko, a proč mě tatínek nemá rád? Vždyť mě vůbec nezná.‘“

„Tak jsme tam něco sázeli a najednou přišel voják a zůstal tam stát. Nevím, jestli se mu zdálo, že Zdeněk (byli to tak sedmnáctiletí nebo devatenáctiletí kluci) málo dělá nebo nedělá nebo mu něco řekl a on mu odpověděl – nevím. Najednou jsem zkrátka byla svědkem toho, jak mu ten voják dal pár facek. On měl modrou rádiovku, ta spadla. Já jsem se postavila a ten voják měl takový malý klacíček, plácal se s ním do holínek, jak tam tak nad námi stál. Já jsem skočila, ten klacíček jsem mu vytrhla a přelomila jsem ho. A představte si, že ten voják mi nic neřekl, ani mi nedal taky facku, nic. Taková já jsem byla.“

„Počet vězňů na zámku se postupně snižoval, někteří odjeli do Terezína, nakonec jich tam zůstalo asi šedesát a ti tam byli skoro půl druhého roku. A čtyřem z nich jsem hodně pomáhala. Jednou jsem přivezla z Prahy šišku salámu. Ale ještě předtím on (esesák Hans) chtěl, jestli bych mu nevyprala. Slíbila jsem mu to, ale tatínek to nedovolil. Pak jsem našla jednu chudší rodinu a ti byli ochotní. A zrovna když jsem nesla Milanovi ten salám, přišel Hans, že má pro mě nějaké prádlo. Musela jsem jít s ním, salám jsem schovala do zástěry. Cestou mi Hans povídá: ,Helenka, ty moc mluvit s Židy.‘ Pak jsme přišli do pokoje, chtěla jsme svázat to prádlo a Hans najednou - chňap! - vylítla štangle salámu a Hans povídá: ,Was ist das?‘ – ,Hans, das ist meine Wurst!‘“

„Nevěděli jsme, co se stalo, všude plno křiku, vojáků. Byla jsem ve skleníku, přišel tam Hans, na ruce držel malou Silke, a já se ho ptala: ,Co se děje?‘ A on: ,Byl atentát na šéfa.‘ – ,A je mrtvej?‘ – ,Noch nicht.‘ Čekali jsme, že nás budou vyšetřovat, ale nic se nedělo, chodili jsme do práce jako vždy. V té době přišlo víno z Itálie, bylo ve špajzu a já jsem si tam několik kuliček uloupla, no ukradla.“