Věra Vozáková

"S těmi Židy mám vzpomínku, protože několik židovských rodin v Předmostí bydlelo. Oni byli takoví podnikaví, takže měli obchůdky... A když začala válka, tak museli nosit pěticípé [pamětnice myslí šesticípé] žluté hvězdy s nápisem "Jude". Tehdy mně to nešlo do hlavy, pořád jsem se maminky vyptávala, proč nemáme taky to označení. A maminka mi to vysvětlovala, že ti židovští občané to musí nosit. A dokonce jsme měli takový přímý zážitek. Tatínek když dělal toho prodavače kůží, tak byl zaměstnaný v židovské firmě Polák a syn. A ta Polákova rodina zahynula komplet, měli, myslím, tři děti a všichni zůstali v Osvětimi. A vím, že měli u nás schované i nějaké věci, ale už si je nikdy nevyzvedli, protože se nevrátili."

"Můj takový nejsilnější zážitek z té doby – to mně bylo tak sedm, osm let – a byla jsem zrovna doma nemocná, takže jsem nechodila do školy. No a jednoho dne, bylo krásně, azurová modř na obloze, to byl rok tak 1942-43, s maminkou jsme byly v kuchyni a najednou jsme uslyšely takový hukot, jakoby dunění, a tak všichni Předmostští vybíhali ven z domů a dívali jsme se k nebi. Tam svítily takové stříbřité odlesky, letěl tam svaz protiněmeckých (amerických) letadel v takové letce, jeden na špici a pak se to zužovalo. A bylo to provázeno takovým duněním a ta letadla se krásně leskla... takže to byl ohromný zážitek. Maminka mě vzala do náruče a vynesla mě ven. Tak jsme se na to všichni dívali a byli jsme celí nadšení a vůbec nám nedošlo, že ta letadla letí někam bombardovat. A zažila jsem dva nálety. Při jednom myslím shodili nějaké bomby v Přerově u rybníka, poblíž nemocnice."